Liberec - Ještěd
> JEŠTĚD - GENIÁLNÍ DÍLO KARLA HUBÁČKA
 >
Televizní vysílač a hotel na Ještědu je jednou z nejvýznamnějších českých staveb dvacátého století. Podle řady odborníků je dokonce vůbec tou nejlepší, jaká byla v daném období postavena, což ostatně potvrzuje i Cena Augusta Perreta, kterou za Ještěd dostal v roce 1969 jeho autor architekt Karel Hubáček od Mezinárodní unie architektů. Žádné jiné architektonické dílo postavené na území České republiky se v zahraničí nesetkalo s takovou pozorností.
> Autoři
Architektem
věže je Karel Hubáček, který na jejím konstrukčním řešení spolupracoval
se statiky Zdeňkem Zachařem a především Zdeňkem Patrmanem. Interiéry
stavby včetně veškerého mobiliáře navrhnul architekt Otokar Binar,
restauraci vybavil autorským nádobím výtvarník Karel Wünsch, který je
také autorem jejích dekorativních zrcadlových příček. Vybavení
interiérů bylo jako jediná část stavby časem vyměňováno, jeho
jednotlivé kusy jsou však většinou zachovány. Na svém místě zůstala
původní umělecká díla: skleněná plastika Spad meteoritů, osazená na
dříku stavby, je dílem Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové.
Kovanou mříž v hotelové chodbě vytvořil Jaroslav Klápště. Několik
technologických postupů, užitých při stavbě věže, bylo ve své době
chráněno československými patenty – zejména pak kyvadlo,
vyrovnávajícího příčné kmitání stavby, které Zdeněk Patrman vyvinul ve
spolupráci s Matematickým ústavem Akademie Věd ČR a později použil na
několika dalších stavbách.
> Popis stavby
 Objekt
tvaru rotačního hyperboloidu v sobě kombinuje provoz horského hotelu a
televizního vysílače. Jeho základním nosným prvkem jsou dvě různě
vysoké soustředné železobetonové trouby o průměru 5 m a 13 m, na
kterých jsou na ocelové konstrukci zavěšena jednotlivá podlaží,
počínaje 3. NP. Na základové desce se v 1. PP nacházejí strojovny všech
energetických zařízení. Polovina plochy 1. NP tvoří televizní přenosový
sál, spojený s anténními systémy v 9. NP výtahem ve vnitřní nosné
troubě. Na vnějším obvodu 2. NP se ve výšce 1014 m n. m otevírá
vyhlídková terasa, navazující přímo na dvě půlkruhové přístupové rampy.
(Krátce po dokončení stavby byla terasa dodatečně zasklena.)
 Vnitřní
mezikruží 2. NP pak tvoří vstupní hala s recepcí hotelu, jíž dominuje
zavěšené schodiště, vedoucí přímo do 3. NP. To zaplňuje restaurace se
třemi sty místy, barem a salonkem, jejíž obvod je maximálně prosklen.
Následující dvě podlaží slouží ubytování, ve 4. NP je 14 hotelových
pokojů celkem pro 56 hostů, přístupných z chodby mezi nosnými troubami
stavby, do které vede z recepce schodiště a zvláštní výtah. 5. NP
obsahuje pokoje pro zaměstnance vysílače i hotelu a dva třípokojové
byty.
 Plášť těchto obytných podlaží má tvar kuželové rotační plochy a
je tvořen hliníkovými panely, do nichž jsou vsazena dvojitá okna.
Prostor 6. – 8. NP je vyhrazen anténám vysílací techniky. Je kryt
plastovým pláštěm tvaru rotačního hyperboloidu, neseným dvěma
soustavami předepjatých sklolaminátových tyčí, sepjatých bez použití
kovových prvků. V 8. – 9. se nacházejí nádrže na pitnou vodu a některé
záložní bateriové zdroje energie. 10. NP obsahuje strojovnu výtahu.
Zvláštní kyvadlo, jehož pohyb tlumí příčné kmitání věže, je instalováno
ve vrcholu střední nosné trouby. Ke stropu střední nosné roury je
ukotven ocelový anténní stožár. Jeho opláštění je provedeno ocelovým
plechem, má ve spodní části, kryjící i 8. – 10. NP, tvar daný rotací
kruhového oblouku takového poloměru, že plynule navazuje na
hyperbolické zakřivení laminátové části pláště, jeho horní část je
válcová, celý povrch metalizován hliníkem. Na stožáru je dále upevněn
samonosný laminátový nástavec (při rekonstrukci roku 1997 o tři metry
prodloužený), v němž jsou umístěny televizní antény. Je zakončen
ocelovým víkem, na kterém je zavěšeno speciální, 800 kg těžké kyvadlo,
tlumící příčné kmitání věže. Vrchol stavby se dnes nachází 91,46 m od
základny a ve 1098,45 m nadmořské výšky. [1]
Autor charakterizuje svůj koncept slovy "prodloužit kopec" [2].
> Srovnání
 Televizní
věž a horský hotel Ještěd je svým spojením technického a společenského
zařízení, televize a turistiky, typologicky unikátní stavbou, pro
kterou je obtížné nalézt srovnání. Coby horský hotel představuje
pokračování tradice podobných zařízení, vznikajících od konce
devatenáctého století jak reakce na rozvoj turistiky a nárůst obliby
zimních sportů. Ještě mladším stavebním druhem je potom věžový
televizní vysílač. V padesátých letech dvacátého století začal kotvené
příhradové anténní konstrukce nahrazovat typ vysílače jako volně
stojící železobetonové stavby, konstrukčně odvozené z továrních komínů. Byly vztyčovány uvnitř velkých aglomerací jako jejich výškové
dominanty, často coby symboly technické zdatnosti státu, a na jejich
vrcholcích bylo pamatováno na vyhlídkové restaurace. První věží tohoto
typu byl vysílač ve Stuttgartu architekta Fritz Leonhardta z let
1953–1956. Zvláštní skupinou jsou potom nižší věže, budované ale na
horských vrcholcích - jejich nejstarším předchůdcem je patrně televizní
vysílač no hoře Feldberg v pohoří Taunus, postavený již v letech
1937–1939. V některých případech se vyznačují i vazbou na město, jako
je tomu například u nevelké vyhlídkové a translační věže na kopci Avas
nad maďarským městem Miskolc (arch. Hofer Miklós 1959–1962) nebo větší
televizní věže s restaurací v Bratislavě na Kamzíku (arch. Stanislav
Májek, Jakub Tomašák, Juraj Kozák, Milan Jurica, Ján Privitzer,
1965-1974).  Celkem, srovnatelným snad s Ještědem, který ale rekreační a
technickou funkci nespojuje v jediné stavbě, může být postupně budované
zařízení na švýcarské hoře Säntis architektů Rudolfa a Esther Guyer,
které však bylo dokončeno až v roce 1999. V českých zemích se pak
Ještědu typologicky přibližuje televizní věž na Pradědu, v jejím
podnoží se rovněž nachází restaurace a hotel (arch. Jan Liška,
1968-1983), ale architektonických kvalit Ještědu nedosahuje. Jak
připomíná Rostislav Švácha, co do architektonického stylu nacházíme k
Ještědu pozoruhodně blízké, avšak nerealizované paralely v
technicistních vizích Richarda Buckminstera Fullera, například v první
verzi Dymaxion House, pocházející již z roku 1928, anebo ve studii tzv.
Sin Centre (1962) od člena skupiny Archigram Michaela Webba. Obecněji
můžeme Ještěd přiřadit k technicistnímu směru architektury Jeana
Prouvého, Konráda Wachsmanna nebo Frei Otta, tedy příslušníků generace,
která předcházela architekty stylu high-tech sedmdesátých let. Je
zajímavé, že v Hubáčkově popisu stavby z roku 1964 pro liberecké noviny
Vpřed se slovní spojení "vysoká technika" objevuje. "Požadujeme pro své
přímé potřeby nové tvary, nové barvy, nové funkce, prostě technicky
náročnější výrobky. Od staveb jsme nějak zapomněli vyžadovat totéž,
novou estetickou formu, vysokou techniku, odpovídající funkci, a tím i
novou krásu." [3]
> O Ještědu
 Vzhledem k tomu, že stavba byla
dokončena až po sovětské invazi a uzavření hranic Československa, v
evropském tisku se před rokem neobjevila příliš často. Prostor je jí
věnován v Kultermannově knize Současná architektura Východní Evropy,
kde auto staví Ještěd mimo jiné do souvislosti s tradicí
československého inženýrství, představovanou např. Krejcarovým
pavilónem na Pařížské světové výstavě roku 1937.[4] Pozornosti však
samozřejmě neuniklo to, že ještě nedokončená stavba získala v květnu
1969 Perretovu cenu Mezinárodního svazu architektů (UIA) za užití
technologie v architektuře. Členy poroty tehdy byli: architekt Eugéne
Beaudoin, historik umění Guilio Carlo Argan, architekt Theo Crosby a
historik architektury Igor Fomin. V protokolu ze schůze této poroty se
dočteme: "Předložený projekt vyniká jasností a šťastnou harmonií, s níž
se pojí s okolní krajinou. Přímost jeho účinku, vybranost siluety jsou
hodnoty, které vynikajícím způsobem spojují tyto rysy s žádanými
funkčními vlastnostmi. Statické problémy byly vyřešeny konstrukčními
prostředky, citlivě a vynalézavě použitými." [5] Nositelem Perretovy
ceny před Karlem Hubáčkem byli např. Felix Candela, Jean Prouvé, Hans
Sharoun či Frei Otto. [6] Ani u nás však dlouho nebylo možné stavbu
publikovat a většina literatury o Ještědu vyšla až po roce 1989. [7]
V anketě časopisu Architekt Deset domů 1955-2005 jmenoval architekt Emil Přikryl "Hubáčkův Ještěd - protože dává víru." [8]
> Konstrukce
 Budova vysílače je založena na 1 m tlusté kruhové železobetonové desce o průměru 13,40 m, pod dvěma suterény, v hloubce 9,40 m pod úrovní přízemí, kterému odpovídá nadmořská výška 1014,15 m (= ±0,00).Hlavní nosný dřík, k němuž je připojena konstrukce hotelu a plošiny pro parabolické antény kryté laminátovou kapotáží, sahá po kótu +33,00 m; je tvořen železobetonovou troubou o vnějším průměru 5,00 m a tloušťce stěny 0,30 m, a předpjatými deskami podlah hotelových prostor a anténních plošin. Tato část je dílem pardubického Průmstavu. Nad ní, od úrovně +26,96 m, pokračuje ocelová skořepina proměnného průměru 10,50 m až 1,62 m po kótu +70,96 m. Navazující nosný laminátový válec o průměru 1,90 m a tloušťce stěny 16 až 12 mm sahal původně po kótu +88,48 m. Rekonstrukce anténního systému v roce 1997 jej ještě o cca 3 m prodloužila na kótu +91,46 m. Laminátový nástavec je překryt ocelovým víkem. Průměr opláštění tvaru rotačního hyperboloidu na kótě +3,75 m je 32,20 m, viz schéma. [9]
> Tvar
 Vnější vzhled každého díla je to, co upoutá pozornost každého diváka a ovlivní jeho názor. Bohužel, pro největší část veřejnosti, včetně publicistů, zůstává toto hledisko jediným kritériem. To brání posouzení a spravedlivému ocenění přínosu ostatních, kteří se na vzniku díla podíleli. Jistě nejde o to, podceňovat zdařilý tvar stavby, její zasazení do přírodního prostředí, navázání na dopravní a energetické komunikace, ale nelze zanedbat ani problematiku bezpečnosti a ekonomické proveditelnosti díla, tedy vhodnost a kvalitu nosné konstrukce. V ideálním případě jsou všechna tato hlediska splňována současně, žádné z nich nevyžaduje násilné omezení jiného. Tvar ještědského vysílače tomuto požadavku nesporně odpovídá: navazuje na siluetu kopce, současně svým rozšířením v patě vytváří prostor pro hotel, jeho špička je vhodná pro umístění antén. Rozšiřování věže směrem k základu, i když je ve spodních partiích opticky dotvořeno kapotou plošin speciálních antén a pláštěm hotelu, odpovídá zvětšování napětí od vlastní tíhy stavby a od větru. Podobně je lidské oko zvyklé reagovat na konstrukce tohoto typu, od Babylonské a Eiffelovy věže, přes siluety továrních komínů až po moderní televizní věže. Tomu odpovídá i geneze tohoto tvaru, na němž se, podle Jiřího Jiroutka, kromě Karla Hubáčka podíleli i statici Ing. Zdeněk Patrman a Ing. Zdeněk Zachař, který emigroval roku 1968 do USA, takže jeho přínos k budově na Ještědu přestal být od té doby zmiňován.
V souvislosti se střední (ocelovou) částí věže se sluší zmínit také prof. Ing. Vlastimila Křupku, DrSc., z Vojenské akademie Brno. Tato část je vytvořena jako skořepina ve tvaru hyperbolického paraboloidu přecházející na úrovni cca +50,0 m do tvaru válce. Celková výška ocelové skořepiny, navazující na železobetonovou konstrukci hotelu a plošiny pro antény, je 44,50 m. Skořepina o průměru 10,5 m v základně (+26,96 m) a ve vrcholu 1,62 m (+70,96 m) je vyztužena žebry, nejmenší tloušťka plechu je 6 mm. Skořepinu vyrobily Vítkovické železárny. Tento konstrukční systém, který je velmi únosný a ekonomický, se Vlastimilu Křupkovi již počátkem šedesátých let osvědčil při řešení stavby 180 m vysokých televizních věží na Bukové hoře u Děčína (1961 až 1965) a na Cukráku u Prahy (1961, sloužící dosud), a byl proto použit i na Ještědu. Na ocelové části je umístěn laminátový nástavec s průměrem o 300 mm větším, než je průměr ocelového „hrotu“ pod ním, podle požadavků na instalaci televizních antén včetně manipulačního prostoru kolem nich. [10]
Televizní vysílač a horský hotel Ještěd
Autor: Karel Hubáček
Adresa: Horní Hanychov čp. 153, kat. č. 697, 698, Liberec, Česká republika
Projekt: 1963-66
Realizace: 1966-73
>>> autorLukáš Beran a web stránky o Ještědu
>>> prameny
1/ prohlídka stavby na http://www.jested.cz/web2005/hot-index-ce.php
2/ Rostislav Švácha, Karel Hubáček (Rozhovor). Praha 1996, s. 25.
3/
Cit. podle Ludmila Hájková, Texty Karla Hubáčka a Miroslava Masáka z
počátků skupiny SIAL. Umění XLVII, 1999, č. 1/2, s. 113-121.
4/ Udo
Kultermann, Zeitgenössische Architektur in Osteuropa. Köln 1985, s.
139-140. Z další literatury: Boris Podrecca, "Uelemento collectivo di
una continuita". Casabella 512, Aprile 1985, s. 14-17; Jean-Paul Midant
(ed.), Dictionnaire de L'Architecture du XXeSiecle. Paris 1996, s. 413.
5/ Československý architekt XV, č. 15, 30. 7. 1969, s. 1; srov.:
Friedrich Czagan, "Prix Perret 1969". Werk LVII, č. 6, Juni 1970, s.
363-364.
6/ http://www.uia-architectes.org/
7/ Rostislav
Švácha, "Karel Hubáček". Architektura ČSR XVX, 1990, č. 1, s. 72-75;
Miroslav Masák (ed.), Mašinisti/ Machinists. Praha 1996; Jiří Jiroutek
(ed.), Fenomén Ještěd / Phenomenon Ještěd / Phänomen Ještěd. Liberec
2005; Petr Kratochvíl (ed.), Karel Hubáček. Pocta české komory
architektů. Galerie Jaroslava Fragnera, Praha 2005.
8/ Architekt L, 2004, č. 11-12, s. 62.
9 + 10/ http://www.casopisstavebnictvi.cz/jeste-k-jestedu-dil-i-_N1108
>>> zdroj
- + web
>>> další odkazy
- další odkazy
|
