ARCHITEKTURA > SAMOSTUDIUM > texty z historie architektury
 
 

texty z historie architektury


SMĚS PRACOVNÍCH TEXTŮ


Klasicismus a empír historie - seznam


klasicismus,

obecně stylové tendence navazující na tzv. klasické umění (umění starého Řecka a Říma). Úsilí obnovit proti subjektivněji založeným uměleckým směrům (např. baroko) nadosobní objektivní řád, založený zejm. na rozumové úvaze;


architektura a výtvarné uměnía) renesanční klasicismus; v Itálii uplatněny klasicistní prvky zejm. v architektuře pozdní renesance (inspirace císařským Římem); dílo A. Palladia napodobováno na sever od Itálie ještě v 17. – 18. stol. (Ch. Wren); b) v užším smyslu francouzské malířství 17. stol. (N. Poussin, C. Lorrain); c) umělecký proud 2. pol. 18. stol. a 1. čtvrtiny 19. stol.; zejm. v architektuře 1780 – 1830 též zv. neoklasicismus. Reagoval na subjektivismus baroka a rokoka příklonem ke klasickému umění starého Říma a Řecka. Podnícen vykopávkami v Herkulaneu a v Pompejích (1748) i teoretickým dílem zejm. J. J. Winckelmana. Do specifické podoby rozvinut zejm. ve Francii (sloh Ludvíka XVI., empír) a v Rusku (výstavba Petrohradu). Významní představitelé: architekti J. G. Soufflot, B. Vignon, K. F. Schinkel, malíři A. R. Mengs, J. L. David, J. A. D. Ingres, sochaři A. Canova, B. Thorvaldsen, J. -A. Houdon;

David Jacques Louis, * 30. 8. 1748, † 29. 12. 1825,
francouzský malíř; zakladatel francouzského malířského klasicismu. Studoval pařížskou Akademii, 1774 získal Římskou cenu, v Itálii se seznámil s tvorbou Correggia, účastnil se Velké francouzské revoluce (člen Konventu), za restaurace vypovězen a zemřel v Bruselu. Za obraz Andromaché oplakává smrt Hektorovu se stal řádným členem Akademie. Stejně strnulé a racionálně komponované jsou i další obrazy 80. let, do značné míry inspirované antickým sochařstvím (proslavená Přísaha Horatiů; Smrt Sókratova). Nejvýznamnější díla vznikala za revoluce, jejíž hrdiny a události zobrazoval (Zavražděný Marat; Umírající Le Peletier; Přísaha v míčovně), stejně jako později Napoleona, jehož byl přívržencem a oficiálním portrétistou (mimo jiné Bonaparte při přechodu Alp, Madame Récamier). Obraz Únos Sabinek s velice komplikovanou kompozicí dramatického okamžiku (přesto statickou), technicky dokonalou malbou idealizovaných figurálních typů i ovládáním antických reálií je považován za vzor klasicismu.

Ingres [engr] Jean Auguste Dominique, * 29. 8. 1780, † 14. 1. 1867,
francouzský malíř a kreslíř; významný představitel pozdního klasicismu. Ředitel francouzské Akademie v Římě a prezident École Nationale des Beaux-Arts. Vynikající portrétista a citlivý kolorista, žák J. L. Davida. Tematicky i formálně ovlivněn antickým uměním. Z díla: Velká odaliska, Francesca da Rimini a Paolo Malatesta, Turecká lázeň.


empír [ampír],


výtvarný styl modifikující klasicismus v období evropského umění 1800 – 30. Označuje též umění v době prvního císařství ve Francii a užívá se zejména ve vztahu k architektuře, užitému umění, módě, ale i v malířství a sochařství. Zjemňuje a činí intimnějším kult řecké antiky. V architektonice se spojuje se státní autoritou a veřejnými monumentálními stavbami; je to styl divadel, muzeí, zámků (v Čechách např. zámek Kačina u Kutné Hory). Významným sochařem A. Canova (spojoval mj. antické alegorie s Napoleonovými podobiznami), v Čechách zejm. Václav Prachner. Rozvíjela se funerální plastika. V malířství významný zejm. J A. D. Ingres (francouzské žánry a portréty), v Čechách A. Machek. Pěstována dobová miniatura. Empírové prvky i v krajinářství (K. Postl, A. Mánes) v návaznosti na typickou krajinnou vedutu. V užitém umění se užívaly vzorníky dvorních napoleonských architektů (Ch. Percier a P. Fontaine).

Machek Antonín, * 31. 10. 1775, † 18. 11. 1844,
český malíř a litograf; patřil ke generaci zakladatelů novodobého národního umění. Po soukromém studiu malířství studoval 1798 na vídeňské akademii. Těžiště tvorby spočívá v portrétním umění; autor empírových a biedermeierovských podobizen ve stylu střízlivého klasicismu. Ke zvýraznění charakteristických rysů osobnosti používal atributy naznačující povolání a zájmy portrétovaného. Z díla: Portrét sochaře J. Malínského.

Prachner Václav, * 19. 9. 1784, † 3. 4. 1832,
český sochař; syn a žák Petra Prachnera. Studoval na pražské Akademii. Autor klasicistní, zejména náhrobní plastiky, do níž promítl i realistické a lyrizující prvky (náhrobek biskupa Thuna-Hohensteina a náhrobek hraběnky Valdštejnové). Nejproslulejší dílem je alegorie Vltavy na fontáně Clam-Gallasova paláce v Praze.

Postl Karel, * 1769, † 15. 3. 1818,
český malíř, kreslíř a grafik; zakladatel krajinářské školy na Akademii výtvarných změní v Praze. V rané tvorbě vycházel z klasicismu, zajímal se o staré holandské umění; oblibu žánru uplatňoval i ve vedutách. Později přešel k idealizované krajině v duchu preromantismu, kterou zachycoval s poetickým půvabem (Krajina v podvečer, Letní krajina, Čtyři roční doby). Vytvořil série pohledů z Prahy, Teplic a Karlových Varů.

Mánes Antonín, * 3. 11. 1784, † 23. 7. 1843,
český malíř; žák K. Postla. Otec Josefa Mánesa, Quida Mánesa a Amálie Mánesové. Krajinářská tvorba se pohybuje na rozhraní klasicismu a romantismu. Citový vztah k české přírodě a historii vyjádřil v cyklu pohledů na hrady a zámky a ve studiích krajiny zachycujících proměny atmosféry (Křivoklát v bouři, Jitřní krajina).


Barokní architektura
historie - seznam
Barokní sloh vznikl koncem 16. století v Itálii a do ostatních evropských zemí, kde měla převládající vliv katolická církev, se rozšířil v průběhu 17. a 18. století. Bylo to především do Španělska, Portugalska, Rakouska, Polska a do Čech. Pochází pravděpodobně z portugalského názvu „barocco“ = perla nepravidelného tvaru, ale někteří uměnovědci je odvozují z řeckého „báros“ = tíha, hojnost (což je bezpochyby narážka na přemíru dekorace na uměleckých dílech), jiní je vykládají jako deformaci latinského „verruca“ = bradavice. Evropské stavitelství ovládalo skoro 200 let. Je téměř ve všem pravý opak renesančních stavitelských zásad. Zatímco renesance upřednostňovala přímé linie a hleděla, aby stavba ladila jako celek a byla uměřená, barokní obrazy, sochy a honosné stavby měly ohromovat prostý lid nádherou, přepychem a okázalostí. Stavěly se a přestavovaly nákladné kostely, zámky a paláce, ale také měšťanské domy a radnice a v neposlední řadě venkovská stavení s bohatými štíty a vjezdy. Baroko, jako honosný umělecký sloh, bylo využíváno především k obnovení moci katolické církve, proto se uplatnilo ve všech uměleckých směrech a nejnápadněji se projevovalo v architektuře. Narozdíl od renesance, která převáděla prostor do plochy, rozvíjelo prostor do hloubky, díky čemuž je
tak dynamické; klade důraz hlavně na bohatou výzdobu, šikmé a zakřivené linie, pokroucené plochy, nápadné a vlnité křivky, dynamické a kypré tvary, obrysy nejasně rýsující se v polostínu.

Ještě donedávna se myslelo, že baroko vzniklo v 17. století a za jeho zakladatele byli považováni Gian Lorenzo Bernini a Francesco Borromini, zatímco ve skutečnosti oba tento styl pouze šířili. Zárodky nového slohu můžeme najít už na počátku 16. století dokonce už u Michelangela, když připustíme, že pro baroko je typické hromadění tvarů a jejich deformace. Pak je nutno uznat, že Michelangelo a jeho žáci položili základy novému umění, na které Bernini a Borromini už jen navázali. Důkazem je například Michelangelův návrh průčelí florentského kostela San Lorenzo a schodiště tamější knihovny, jejichž zdobné prvky (masky, konzoly, medailóny, girlandy) jsou příznačné pro baroko a inspirovaly umělce 17. století. Totéž se dá říci i o Michalengelových žácích, jako je například bezprostřední Michelangelův následovník Giacomo della Porta. Ten navrhl průčelí římského kostela Il Gesú, který se stal vzorem pro mnohé kostely budované v 17. století nejen v Itálii, ale i v jiných katolických zemích, a je považován za první výtvor barokní architektury.

Jako první z italských měst podlehl barokní architektuře Řím. V díle generace, která zde nastoupila v 17. století, se začaly barokní prvky slučovat do jednoty a řádu, který nesl všechny znaky tvořícího se slohu.
Vedoucím architektem této generace byl Carlo Maderna. Byl pověřen dostavbou chrámu sv. Petra ve Vatikánu ve chvíli, kdy se rozhodovalo, má-li chrám zůstat centrální stavbou, jak ji navrhl Michelangelo, nebo zda-li má být chrám proměněn přístavbou lodi v chrám typu podélného. Znamenalo to konečný rozchod s renesanční myšlenkou, když se rozhodlo pro přístavbu trojlodí s bočnými loděmi, a vítězství, když bylo použito tohoto typu jako representačního chrámového barokního prostoru při budování prvního římského jezuitského kostela ve 2. čtvrtině 17. století –S. Ignazia.

Madernův pokračovatel v dostavbě chrámu sv. Petra, architekt a sochař Lorenzo Bernini, v jehož díle se posunul vývoj barokní architektury směrem k dynamice jako k základnímu principu. Bernini byl pověřen úpravoutzv. Královského schodiště a vytvořením celé řady děl pro chrámový vnitřek: různých soch, kropenek Svatopetrského stolce a zejména proslulého bronzového baldachýnu, ale byl vázán dílem svého předchůdce, proto mohl provést jen některé korektury v hmotě a tvaru stavby, což si vynahradil při tvorbě oválného Svatopetrského náměstí před chrámem. Má podobu obrovské, lehce stlačené elipsy, která je tvořena dvěma polokruhy přisazenými ke dvěma protějším stranám obdélníku, uprostřed náměstí se tyčí staroegyptský obelisk, který stojí mezi dvěmi fontánami. Náměstí je obklopeno mohutným sloupořadím nazývaným Berniniho kolonáda a obsahuje čtyři řady toskánských sloupů.

Bernini šel v Michelangelových stopách a přehodnotil i palácový typ. Jeho reformní myšlenka vyvrcholila v projektu přestavby pařížského Louvru, který ale nebyl nakonec proveden.

Třetí stupeň vývoje barokní architektury se týká vývinu prostoru a tvaru ze složitých půdorysných vzorců. Toho dosáhl Berniniho žák a spolupracovník Francesco Borromini, který zkonstruoval v kostele S. Carlo alle Quatro Fontane vnitřní prostor z průniku stereometrických těles v podobě oválu omezeného zprohýbanými stěnami. Vnitřek tohoto kostela byl jeho první a průčelí jeho poslední prací. Borrominiho kostely jsou dost složité a originální, bez jakékoliv stopy vlivu antiky nebo renesance, byly proto ve své době považovány za vrchol výstřednosti. Mezi další Borrominiho díla patří například kostelík, nebo vlastně kaple Sant`Ivo della Sapienza, která se nalézá na konci arkádového nádvoří, zřízeného uvnitř budovy římské univerzity. Jeho díla vyvolávají pocity napětí a úzkosti, což by nám možná mohla vysvětlit ta skutečnost, že Borromini spáchal sebevraždu (patrně proto, že byl pronásledován představou, že se mu nikdy nepodaří vyjádřit duchovní hodnoty, které ho znepokojovaly).

Barokní architekti provedli řadu urbanistických úprav v okolí Svatopetrského chrámu a vůbec v celém městě. Upraveno bylo i Španělské náměstí, na němž lze obdivovat krásnou fontánu ve tvaru loďky. Barokní fontány patří vůbec k nejpůsobivějším ozdobám Říma. Několik starověkých akvaduktů přivádělo stále do města vodu z horských bystřin, čehož využili architekti 16. a 17. století a zvelebovali vzhled města fontánami, které platí dodnes za jeden z hlavních znaků jeho krásy. Ve světě byly pak hojně napodobovány. Za aspoň malou zmínku stojí fontána di Trevi, která představuje typ umělé „přírodní“ fontány, které mělo baroko obzvlášť v oblibě. Další velmi proslulou římskou fontánou je Fontana dei Fiumi, postavená Berninim a jeho žáky.

Těžiště barokního snažení se radikálně přesunulo do jižní a severní Itálie, kde byly lepší podmínky pro jeho vývoj než v konzervativním Římě. V Neapolsku a na Sicílii bylo baroko uvítáno s nadšením. Španělští vicekrálové přestavovali celá města s typickou barokní okázalostí. Jedním z nich je Lecce v Apulii jemuž dal Ferdinand Gregorovius název Barokní Florencie. Později musel Luigi Vanvitelli postavit v Casertě, ležící na sever od Neapole, podle vzoru zámku ve Versailles, přepychový královský palác s obrovským parkem, který se krásou vodních děl i bohatstvím sochařské výzdoby vyrovná originálu.

Ve střední a severní Itálii se barokní sloh šířil opravdu rychle, dokonce v renesanční Florencii dostal palác Pitttiů barokní střechu. V Benátkách bylo vybudováno jedno z nejkrásnějších architektonickým děl barokní epochy, kostel Santa Maria della Salute.

Také v Miláně byla postavena řada barokních budov a Turín je městem téměř výhradně barokním. Architekt Guarino Guarini zde v 2. polovině 17. století vybudoval Palazzo Carignano, kostel San Lorenzo a v dómu dostavěl kapli Santa Sindone. Guarini patřil ke generaci, která vystřídala slavné barokní architekty. studoval v Římě – zejména díla Francesca Borrominiho -, ale byl vynalézavý a nápaditý a jeho stavby překonaly, pokud jde o složitost dispozice, architekturu Borrominiho.

Ve Španělsku lze 17. století označit jako období politického a hospodářského úpadku. Pokud jde ale o oblast umění a literatury, je to období velice plodné, rozmanité, plné kontrastů a ani snad nejde pochybovat o bohatství tehdejšího španělského umění. V architektuře se baroko prosazovalo postupně, protože většinou byla barokní architektura ve Španělsku odsuzována a je škoda, že se nemohla vyvíjet v trochu normálnějších podmínkách. Trvalo to ještě několik desetiletí, než se baroko v architektuře trochu uplatnilo. Názory klasistických spisovatelů, kteří barokní sloh odmítali, se tu udržovaly až do počátku 20. století, považovali baroko za omyl, úpadkový styl apod. Romantičtí spisovatelé a básníci se pro změnu k baroku nehlásili vůbec, místo toho obdivovali pouze katedrály a gotické památky. Nakonec však Španělé pochopili, že by tento sloh neměl být odsuzován a španělskému baroku se začalo nepřesně říkat „churriguerismus“- podle jména architekta Josého de Churriguera a jeho bratrů, kteří se v architektuře také alespoň trochu uplatnili. Vžila se představa, že je autorem nejnevázanější a nejkypivější barokní formy, což naprosto neodpovídá pravdě, protože Churriguera vůbec nebyl průkopníkem baroka ve Španělsku. Byl umělcem vcelku konzervativním, který při svých pracích používal dávno zaběhnutých architektonických postupů. Ze staveb jemu připisovaných je ve skutečnosti jen málokterá jeho dílem. Pozornost si zaslouží první z jeho prací v oboru architektury, založení nového města Nuevo Baztán, budovaného pro bankéře Juana de Goyeneche, kde hlavní dílo tvoří zakladatelův palác a přilehlý kostel. Ani jeho bratr Joaquín nebyl žádným průkopníkem nových stylů. Inspiroval se hlavně architekturou 16. století. Jeho styl dokládá dnes v Salamance hlavně Colegio de Calatrava. Nejmladší a nejnadanější z bratrů – Alberto de Churriguera v Salamance zanechal po sobě trvalou památku – náměstí
Plaza Mayor.

Dříve se zásluha o zavedení barokního slohu do Španělska přičítala dvornímu architektovi Giovannimu Battistovi Crescenzimu, Italovi, který pracoval na Panteonu králů v Escorialu, kde s pomocí bronzířů z Itálie prováděl pouze nástěnnou výzdobu, a proto dnes nemá moc velký význam. Na stavbě měl totiž daleko větší podíl Juan de Herrera a jeho synovec a žák Juan Gómez de Mora.

Významnou osobností z řad tehdejších architektů byl Alonso Carbonell, hlavní stavitel paláce Buen Retiro v Madridu a tamějšího tanečního sálu, kde se baroko prosazovalo zatím pouze v povrchové výzdobě.

V polovině 17. století se pak osobitě projevili umělci v Andalusii - průčelí katedrály v Granadě navrhl architekt, malíř a současně i sochař Alonso Cano. Toto průčelí je vynikající ukázkou andaluského baroka, který byl vzorem pro další řadu kostelů, hlavně však pro jejich průčelí a vnitřní výzdobu.

V 2. polovině 17. století se baroko ujalo i v Murcii a Valencii, o čem svědčí například věž kostela sv. Kateřiny nebo chór valencijské katedrály, kde byly původní gotické zdi a klenby dokonale zamaskovány a překryty barokní výzdobou.

Nadšení pro nový sloh dospělo i do Katalánska. Portál kostela ve Vinarozu upoutává pozornost vnější výzdobou, u kostela ve městě Caldas de Montbuy nedaleko Barcelony je velmi zajímavý portál, za zmínku stojí i kostel Nuestra Seňora de Belén v Barceloně, který uchvacuje nádhernou vnitřní výzdobou.

Nový architektonický styl měl mnoho vyznavačů i v Zaragoze. Kostel v jezuitské koleje v Loyole je pro španělskou architekturu docela netypický, protože jeho projektantem byl římský architekt Carlo Fontana, žák Berniniho.

Za velký úspěch ve španělské barokní architektuře je považována modernizace velmi starého a významného kostela, románské baziliky Santiago de Compostela.

Ani ve Francii nebylo přijato baroko nijak s nadšením. Dá se říct, že pro francouzské umění 17. století je příznačný odpor k evropskému baroku a jeho prvkům. Typické barokní křivky a zborcené plochy byly
francouzským architektům cizí. Vyvinuli proto monumentální styl, v němž převládají přímé linie, horizontálie a vertikály. Přesto ale nelze říct, že by se ve Francii barokní styl vůbec neobjevil. Prudký rozmach rokoka a kolísání mezi barokem a klasicismem, patrné v architektuře první poloviny 17. století, jsou dokladem, že tomu tak opravdu nebylo. Nicméně francouzský smysl pro jednoduchost a přehlednost se v celkovém uspořádání projevil menší přezdobeností a větší uměřeností (než je pro baroko typické) stavebních prvků.

Obzvlášť pozoruhodným příkladem francouzské barokní architektury je kostel Val-de-Grace v Paříži, s jehož stavbou začal jeden z největších architektů této doby – Francois Mansart. Stál v čele stavitelské rodiny, jejíž jméno se proslavilo díky tzv. mansardové střeše (typ podlomené střechy, ve které jsou často ještě okna, které mají osvětlovat podstřešní místností). Projektoval rovněž zámek Maisons – Laffitte poblíž Paříže, který budoval pro Richelieuova ministra financí Reného de Longueil a je to vlastně jeho jediné dílo, které má dodnes svou původní podobu, včetně výzdoby.

Další proslulý architekt první poloviny 17. století je Jacques Lemercier, který se proslavil v dějinách francouzské architektury především jako projektant kostela pařížské Sorbonny, postaveného z iniciativy
kardinála Richelieua, jež Lemerciera neustále zaměstnával. Mimo výstavbu města Richelieu a tamějšího zámku mu v Paříži zadal vybudování svého paláce, hned vedle Louvru (Palais – Cardinal), z něhož dodneška nezbylo skoro nic. Palais – Cardinal, změněný v Palais – Royal, prošel potom ještě mnoha přestavbami a úpravami.

Posledním z trojice architektů, která se nejvíce zasloužila o vznik francouzského klasicismu, byl Louis Le Vau, jež zhotovil plány pro stavbu koleje Čtyř národů, která byla financována z části finančního obnosu odkázaného kardinálem Mazarinem speciálně pro tyto účely. Když ale tuto stavbu porovnáme s jinými italskými barokními chrámy, je vidno, že jednotlivé stavební články jsou prostší a jejich celková stavba je zdrženlivější.

V druhé polovině 17. století (zvlášť od roku 1661, kdy za Ludvíka XIV. vládl jeho ministr průmyslu Colbert), je možné si všimnout, jak francouzský klasicismus potlačil baroko. Nejtypičtějšími pařížskými stavbami této doby jsou pařížská Invalidovna, která měla sloužit pro ubytování starých a zmrzačených vojáků, a východní průčelí Louvru, tzv. kolonáda.

Stavba Invalidovny byla zahájena v roce 1671 architektem Libéralem
Bruantem. Spolu s ním se na stavbě dále podílel Jules Hardouin –
Mansart (nepokrevní synovec výše zmiňovaného Francoise Mansarta; svým dílem
také přispěl k přestavbě zámku Versailles), který navrhl kupoli tamějšího
chrámu.

Dostavba brány Louvru byla jednou z nejvýznamnějších událostí
doby vlády Ludvíka XIV., kterou podporoval už Jindřich IV., ale jeho syn
Ludvík XIII. pak o ni už neprojevoval takový zájem, protože raději jezdil
na hony do Versailles. Tam si dal postavit lovecký zámeček, který sloužil
pro přechodné ubytování. Ale Richelieu, přesvědčený, že by dostavba paláce,
který se vyskytoval v centru Paříže, mohla přinést monarchii slávu,
dal přednost dostavbě Louvru a Colbert následně toto rozhodnutí podpořil.

Po skončení odboje francouzských stavů proti Mazarinovi (1648 - 1652) se
královna Anna Rakouská a její čtrnáctiletý syn Ludvík XIV. usídlili v Louvru,
kde se ve středověkými zdmi cítili bezpečněji. O několik let později byl
celý Louvre kompletně přestavěn a z období středověku zde nezůstalo
vůbec nic. Práce pod vedením architekta La Vaua byly dokončeny v roce
1664, jen východnímu křídlu ještě scházela vnější fasáda, kde měl být
vybudován slavnostní vstup do paláce. Všechny projekty několika francouzských
a italských architektů byly odmítnuty. Dva návrhy poslal z Říma
dokonce i Gian Lorenzo Bernini, který byl nakonec pozván Colbertem do Paříže.
Bernini byl přijat s velkou slávou a když se vracel zpět do Říma,
protože stavba kolonády na Svatopetrském náměstí vyžadovala jeho přítomnost,
byl přesvědčen, že jeho projekt byl přijat. Byl dokonce už položen základní
kámen, ale ze stavby nakonec sešlo a Ludvík XIV. jmenoval komisi složenou z Clauda
Perraulta, Le Bruna a Le Vaua, aby vypracovala nový návrh. Projekt, který byl
vybrán, se přisuzuje Perraultovi, ale není potvrzeno jeho autorství.

Za vlády Jindřicha IV. a Ludvíka XIII. začala Paříž dostávat dnešní
podobu díky mnoha přestavbám a různým novým projektům. V době prvních
Bourbonů si ministři, vysocí státní úředníci a velmožové budovali
velkolepé rezidence, známé pod názvem „hotels“.

Avšak nejvýznamnějším palácem, kde se znaky francouzského klasicismu
střídají s mohutnými barokními efekty, je zámek ve Versailles. Původně
se nepředpokládalo, že by Versailles mohlo být královskou rezidencí. Ludvík
XIII. ho původně zřídil jako malý lovecký zámeček, teprve až Ludvík
XIV. přivedl Versailles do dnešní pompézní podoby. Ignoroval různé varování
Colberta o možných finančních problémech díky nekonečným přestavbám a
neustálým zvětšováním Versailles.

Přestavbou byl pověřen nejdříve Louis Le Vau. Rozšířil zámeček o čtyři
nárožní pavilony, připojil k němu dvě křídla a spojil je terasou.
Tu pak později odstranil Jules Hardouin – Mansart při přestavbě zahradního
průčelí a místo ní zřídil světoznámou Zrcadlovou galerii. Současně k zámečku
přistavěl obrovská boční křídla, severní a jižní, a dvacet let nato
palácovou kapli, která byla dokončena až po jeho smrti. Nejdůležitější
stavbou 18. století je divadlo, které navrhl Jacques – Ange Gabriel.
Versailleský park projektoval ještě za Ludvíka XIV. André Le Notre. V obrovském
parku je možno najít mnoho soch, vodotrysků nebo kaskád. Architektonickým
skvostem versailleského obvodu je Velký Trianon. Ludvík XIV. miloval různé
slavnosti a recepce, ale zároveň potřeboval místo, kde by si odpočinul ve
společnosti pouze nejbližších přátel. Dal si proto ve Versailles Mansartem
a de Cottem zbudovat malý palác, zvaný Mramorový Trianon, později přejmenovaný
na Velký Trianon, aby se odlišil od Malého Trianonu Ludvíka XV.

V Holandsku se politická a náboženská rozluka projevila i v umění
- rozdělilo se na část vlámskou a na část holandskou. První známky nějakého
nového stylu se u vlámských staveb začaly projevovat na počátku 17. století
a to především v uspořádání chrámových průčelí (přesto základní
dispozice staveb zůstala ještě dost dlouho gotická). K nejzajímavějším
stavitelským památkám první poloviny století patří kostel řádu bekyní
v Mechelen, chrám sv. Petra v Gentu a další dva kostely: sv. Lupa v Namuru
a sv. Karla Boromějského v Antverpách.

Ze staveb druhé poloviny století stojí za zmínku obzvlášť kostel sv.
Michala v Lovani, jehož tvůrci byli zřejmě inspirováni římským
barokem, ale přitom zachovali gotickou dispozici stavby (pro severskou gotiku
je typická vertikalita, množství sloupů a výstavné štíty). Tímto stylem
jsou postaveny například domy na Velkém náměstí v Bruselu, které svůj
přepychový vzhled získaly většinou na konci 17. století.

Pro holandské architekty 17. století byly barokní formy nepřijatelné. Místní
buržoazie byla už tak dost bohatá a neustále bohatla díky obchodům a oblíbila
si vytříbenou prostotu, která se samozřejmě projevila i v architektuře.
Její domy střízlivých proporcí postavené z typického holandského
materiálu, tj. cihel dodnes dávají městu příznačný ráz, k němuž
nemálo přispěl architekt Hendrick de Keyser. Stavitel mnoha církevních i světských
budov, který vytvořil nový typ protestantského kostela. V tomto stylu
je postaven největší kostel Westkerk (Západní kostel) v Amsterodamu,
od něhož se vzhledově úplně liší kostel Nieuwe Kerk (Nový kostel) v Haagu.

Kolem 30. let 17. století se v Holandsku začal šířit klasicizující
styl, díky cestování holandských architektů do Itálie, aby se zdokonalili
ve své práci. V čele této generace byl Jacob van Campen, který
vybudoval nejreprezentativnější stavbu tohoto zaměření – Mauritshuis,
palác Jana Mořice Nasavského, dnes jedno z nejproslulejších muzeí. O
nové orientaci holandské architektury svědčí například Soukenická tržnice
v Leydenu nebo radnice v Maastrichu a hlavně amsterodamská radnice,
dnešní Královský palác, postavený podle plánu Jacoba van Campena.

17. století pro Anglii znamená období velkého neklidu a mnoha zvratů v politickém
a společenském životě. Anglická architektura navazovala na klasickou
italskou renesanci a snad by si ani nezasloužila nějaké zvláštní
pozornosti, kdyby do ní nezasáhl Londýňan Inigo Jones, propagátor italského
klasicismu a přívrženec Palladiova stylu, na jehož základě vybudoval
typicky anglické stavební umění. Svůj talent uplatnil hlavně v projektech
londýnského paláce Whitehall. Jeho další projekty nebyly bohužel kvůli
nedostatku finančních prostředků realizovány.

V jeho díle pokračoval jeho žák a příbuzný John Webb, díky kterému
se palladiovský styl rozšířil na venkov. Jeho učitelem byl další významný
anglický architekt, sir Christopher Wren. Je zajímavé, že se nevyškolil ani
v architektuře ani v žádném jiném uměleckém oboru. Naopak –
od mládí se věnoval vědám, ve kterých byl velice úspěšný. Proslul jako
přírodovědec, astronom, matematik, fyzik, technik a vynálezce. Jeho prvním
dílem z oboru architektury byl projekt kaple Pembroke College v Cambridgi.
V roce 1665 odjel Wren do Francie, kde se důkladně seznámil s novou
architekturou. Studoval a kreslil si hlavně stavby Clauda Perraulta a Francoise
Mansarta. Krátce poté postihl Londýn velký požár, který zničil téměř
celé město. Řízením jeho nové výstavby byla jmenována komise, ve které
se Wren stal „generálním inspektorem královských staveb“. Tato funkce mu
přinesla velké úspěchy a úspěšnou kariéru. Zhotovil plán na přestavbu
Londýna, kde převládaly veřejné budovy a široké ulice směřující na
prostorná náměstí. Jeho projekt, inspirovaný evropským barokem, byl uskutečněn
jen zčásti, zato ale mohl realizovat své návrhy na přestavbu více než
padesáti z osmdesáti zničených farních kostelů. Vybudoval je ve velmi
krátké době, ale dodnes jich zbylo jen málo, například St. Bride, St.
James, St. Stephen`s Walbrook.

Nejvýznamnějším Wrenovým dílem byla stavba obrovské londýnské katedrály
sv. Pavla (St. Paul`s Cathedrale), která nahradila zničený gotický chrám.
Kromě církevních staveb navrhoval i paláce, nemocnice, knihovny a podobně.
Nepracoval jen v Londýně, ale i například v Cambridgi nebo
Oxfordu.

Za Wrenova následovníka je brán architekt a teoretik architektury James
Gibbs. V Londýně je jeho prací kostel St Martin – in – the –
Fields, který se později stal vzorem pro stavbu protestantských kostelů v celé
britské koloniální říši. Mimo tento kostel je Gibbsovým nejvýznamnějším
dílem Radcliffe Camera v Oxfordu.

V zemích střední Evropy se na počátku 17. století držely ještě
vlivy italské a nizozemské renesance, ze kterých se pomalu vyvíjel manýrismus.
Než se ale stačil vyvinout pořádně, vypukla třicetiletá válka, na kterou
nejvíce doplatilo obyvatelstvo střední Evropy. Bylo silně zdecimováno, jeho
hospodářství zruinováno a kulturní život ochromen.

V českých zemích, které po skončení války skončily pod nadvládou
Habsburků, došlo k rekatolizaci, s níž souviselo poněmčování měst
a utužování nevolnictví. V této situaci sloužilo výtvarné umění více
než kdy jindy jako nástroj církevní politiky a prostředkem sloužícím k reprezentaci
šlechty. Církev stavěla, přestavovala a nově zařizovala kostely, kaple a
kláštery; nová šlechta, zbohatlá zabavením půdy statků českých pánů,
si začala stavět paláce a zámky. Cizí umělci a řemeslníci, kteří přicházeli
do Čech, s sebou přinášeli umělecké formy, které vyhovovaly jak církvi,
tak šlechtě: oslnivé prvky barokního slohu. Baroko začalo proměňovat
vzhled českých měst a vesnic. Ze slohu přejatého z ciziny se postupně
stával sloh domácí, který nabyl typické české podoby.

Vývoje české palácové architektury zasáhl částečně Albrecht z Valdštejna.
Tento český šlechtic vyvlastnil na Malé Straně asi třicet nemovitostí,
aby si na jejich pozemcích mohl nechat vybudovat obrovský palác. Projektanty
byli většinou cizinci, hlavně Italové, což se na Valdštejnském paláci
celkem projevilo – nese vlivy italského baroka. V monumentálním měřítku
konkuruje valdštejnské rezidenci Černínský palác, který si nechal
vybudovat hrabě Humprecht Jan Černín z Chudenic. Ten byl taky projektován
cizinci, z nichž hlavní je Ital Francesco Caratti.

Také církevní stavby u nás v baroku zpočátku projektovali jen
cizinci, jako například Ital Carlo Lurago, který se podílel na stavbě pražského
Klementina, kostele sv. Františka na Starém Městě atd. Kromě Italů zaujímal
významné místo i Francouz Jean – Baptiste Mathey. Pracoval nejen na valdštejnských
panstvích, ale i pro různé církevní řády a pro šlechtu. Z církevních
staveb je jeho nejvýznamnějším dílem projekt křížovnického kostela sv.
Františka na Starém Městě (po jeho smrti ho dostavoval výše zmíněný
Lurago), kterým obohatil českou chrámovou architekturu o nový stavební typ.
Neméně významným dílem je projekt zámku Trója v Praze.

Kapitolu samu o sobě v dějinách české architektury tvoří tzv.
barokní gotika. Jejím reprezentantem je Jan Blažej Santini Aüchel. Pocházel
z italské rodiny v Praze už zdomácnělé. Vyučil se malířem a na
konci století se vydal do Itálie. Během cesty poznal umění Johanna Bernarda
Fischera von Erlach a Francesca Borrominiho, díky kterým se rozhodl být
architektem. Po návratu do Čech znovu budoval staré pobořené středověké
chrámy, např. chrám Panny Marie v Kutné Hoře, kostel Panny Marie v Kladrubech,
chrám Narození Panny Marie v Želivi atd. Nevěnoval se pouze
rekonstrukci starých chrámů, ale podílel se i na projektech nových staveb,
například kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou.

Dalším známým českým architektem je Kilián Ignác Dienzenhofer. Jeho
otec Kryštof Dienzenhofer se u nás podílel na mnoha stavbách a je považován
za tvůrce několika staveb, významných pro rozvoj českého radikálního
baroka. Jsou to především kostely sv. Josefa v Obořišti, sv. Kláry v Chebu
a kostel sv. Markéty v Praze - Břevnově, avšak neexistuje žádný
doklad o jeho projekcích na těchto chrámech, hledají umělečtí historikové
projektanta těchto kostelů v jiné osobě.

Mladý Kilián Ignác navázal na projekty Santiniho Aüchela a stal se věhlasným
architektem, který dostával rozmanité zakázky. Mezi jeho vrcholná díla patří
kostel sv. Jana Nepomuckého na Skalce v pražském Novém Městě a východní
část malostranského chrámu sv. Mikuláše.

V Německu se až po třicetileté válce mohla začít rozvíjet nějaká
stavební a umělecká činnost. Německo se v té době ale rozdělilo na
dvě části: severní, která se přikláněla spíše k holandskému a
francouzskému klasicismu; a jižní, katolické země a sousední Rakousko, kde
se prosazoval italský barokní sloh. Nejvýznamnější jihoněmečtí a rakouští
architekti (Georg a Johann Dienzenhoferové, Johann Bernard Fischer von Erlach,
Johann Lucas von Hildebrandt) vytvořili, díky vkládaní různých prvků
fantazie do svých projektů, styly odlišné jako od italského baroka, tak od
francouzského klasicismu.

Jeden z vynikajících architektů je Johann Bernard Fischer von Erlach.
Začal nejdříve jako sochař, ale poté co se seznámil v Itálii s
Berniniho a Borrominiho díly, stal se architektem. Nejvíce staveb vybudoval v Salcburku
a ve Vídni, kde se stal architektem císařského dvora. Jeho mistrovským dílem
je kostel sv. Karla Boromějského ve Vídni (tuto stavbu pak dokončoval ještě
jeho syn), dále císařská letní rezidence Schönbrunn, jejíž dnešní
podoba zdaleka neodpovídá té původní v důsledku jejího neustálého
zvelebování a upravování. Fischer nepracoval pouze pro císaře, ale i pro
šlechtu, pro kterou dokončil Schwarzenberský palác ve Vídni a vybudoval
Zimní palác prince Eugena atd.

Druhým vynikajícím architektem působícím převážně ve Vídni byl
Johann Lucas von Hildebrandt, napůl Ital, vyškolený v Římě u Carla
Fontany. Po Fischerově smrti se stal prvním dvorským stavitelem. Hildebrandt
byl dost ovlivněn italskou architekturou vrcholného italského baroka, o čemž
svědčí projekt kostela sv. Vavřince v Jablonném v Podještědí,
kde původní kostel z 13. století byl nahrazen barokní stavbou. Z jeho
vídeňských staveb je proslulý Belvedér, letní sídlo prince Eugena.

Použitá literatura


* Dějiny umění (7. díl) - José Pijoan

* Dějiny umění v obrysech - Antonín Matějíček

* Všeobecná encyklopedie (1. díl) - Diderot
Doba barokní (1600 - 1750)
historie - seznam
Pobělohorské období nepatří v našich dějinách právě k populárním epochám, vznáší se nad ním stín \"temna\". Ačkoliv Alois Jirásek věnoval svůj stejnojmenný román dění v první polovině 18. století, toto \"temno\" se rozprostírá nad celou dobou baroka v naší historii, ale neprávem. I celá éra mezi lety 1620-1740 náleží neoddělitelně k osudům našich zemí a národů, i když se vývoj ubíral jiným směrem, než si představovali vůdci stavovského odboje z let 1618-1620.
Poněkud zjednodušeně je možno říci, že baroko jako kulturní styl proniklo do českých zemí po porážce stavovských vojsk na Bílé hoře v přímé souvislosti s expanzí katolické církve. Baroko není jen uměleckým slohem, a to posledním evropským komplexním slohem zahrnujícím svorně všechny oblasti umění, ale je i způsobem života.

Dnes se obecně soudí, že termín baroko pochází z portugalského slova barocco, jímž klenotníci v 16. století označovali nepravidelně utvářenou perlu. Kolébkou nového stylu byl Pyrenejský (Iberský) poloostrov a poloostrov Apeninský. O místě zrodu barokního stylu nebylo nikdy větších pochybností. Spory se vedly jen o přesné uměleckohistorické zařazení některých výtvarných projevů sklonku 16. a počátku 17. věku. Není vždy zcela jasné, zda se jedná už o díla barokní, nebo zda přísluší k tzv. manýrismu, který bývá chápán buď jako předstupeň baroka, nebo jako závěr renesance.

Pojmenování baroka není náhodné. Nepravidelná perla navozuje představu nepravidelných forem, které jsou charakteristické pro barokní umění, stejně jako vnitřní napětí, neklid a smysl pro dramatičnost. Za nepravidelností, rozevlátostí a okázalou rozdychtěností se ovšem skrývá pevný řád. Jen na pevných a precizních základech stavěli barokní tvůrci vzdušné a zdánlivě lehké konstrukce. Francouzský historik Victor-Lucien Tapié napsal: \"Barok je věčným příkladem toho, co neumějí vyjádřit ani pravidla, ani předpisy, je nositelem věčné konstanty lidské duše a jejím převedením do tvarů.\"

Baroko je dobou protikladů. Základní kontrast - nicotnost pozemského života ve srovnání s životem věčným, rozpor mezi prostou, nedokonalou lidskou existencí a nepostižitelným nadzemským božím světem - pojímá obdobně jako myslitelé vrcholného středověku. Pozemský život je \"sen\", skutečný je život na věčnosti. Toto platonsko-augustiniánské východisko nebránilo tomu, aby se člověk zaměřil i na vlastní, časově omezený pobyt na této zemi a svým příkladným chováním si pojistil život věčný. Podle katolické víry není nic předurčeno, jen boží milost je všeobjímající. Světská sféra je pomíjivá, ale není v zásadě zavrženíhodná, zejména pokud slouží k chvályhodným účelům. Člověk musí směřovat k Bohu, ale lidské bytosti jsou omylné a chybující a nemohou dosáhnout svého ideálu. Proto jim mají kněží prohřešky odpouštět (forma zpovědi a pokání), ale zároveň je musí zavazovat k lepšímu a ušlechtilejšímu počínání.

Kontrast je i základní osou výstavby uměleckých výtvorů. Baroko hýří metaforami, které bývají pravou podstatou sdělení. Obrazné přetlumočení prosté skutečnosti není ozdobou, ale, jak odpovídá barokní mentalitě, skutečností samou. I toto pojetí prozrazuje inspiraci ve středověké estetice.
Barokní svět je zdánlivě těžko srozumitelný dnešnímu člověku, odchovanému průmyslovou civilizací. Nástup baroka byl však převratem i pro většinu nekatolických obyvatel českých zemí v prvních desetiletích 17. století. V porovnání s evangelickým přístupem ke světu a životu bylo baroko kvalitativně odlišným jevem. Baroko se zrodilo na evropském jihu jako reakce na uměřenost humanismu a renesance, jako výraz nejistoty doby i jako vyjádření snah obrozeného a exaltovaného (vypjatého) katolicismu. Do českých zemí přicházelo ze stejných oblastí jako politikové a kněží, kteří měli ve středoevropském prostoru povzbudit katolickou církev. Jihoevropský katolicismus narazil na hráz rigidního (přísného) protestantismu. Tuto hráz násilím prolomil, nekatolíkům bylo jiné náboženství vnuceno, ale barokní duch se posléze ujal a oslovil všechny vrstvy společnosti.

V barokním slohu rozlišujeme tři základní fáze: rané baroko, které u nás (i ve střední Evropě) končí někdy kolem r. 1680. Pak následuje baroko vrcholné (zhruba mezi lety 1680-1740 s přesahy do doby pozdější) a pozdní etapa přechází do vyumělkovaného rokokového slohu, ulpívajícího na drobnostech a zdobných detailech.
Dalším, v českém předbělohorském prostoru původně cizorodým prvkem, byl absolutismus. Termínem absolutismus se označuje takový princip správy státu, kde výsadní moc náleží panovníkovi a jím jmenované vládě. Ostatní složky společnosti, včetně nejvyšších, mají jen druhořadou úlohu. Pravomoci zemských sněmů a jiných stavovských orgánů jsou výrazně zmenšovány, jejich rozhodování se vztahuje jen na méně podstatné záležitosti.

O aplikace tohoto principu na země Koruny české se pokoušel neúspěšně už Ferdinand I. Vítězný pobělohorský absolutismus byl novým, nezvyklým

režimem a znamenal velký přelom v historickém vývoji. Po nezdařeném odboji mohl konečně habsburský panovník (Ferdinand II.) prosazovat své svrchované nároky na vládu nad všemi poddanými (tzn. z hlediska vládce i nad privilegovanými vrstvami společnosti). Pro představitele šlechty a měšťanstva to byla smutná skutečnost, o to truchlivější, že ke změně poměrů došlo během nedlouhého časového úseku.

Absolutistický model nebyl však v habsburské monarchii prosazen ihned po roce 1620 v plné míře. Přitom úsilí o zavedení absolutismu se téměř shodně uplatňovalo ve všech zemích soustátí: v rakouských zemích, v Uhrách (tam jen s velkými obtížemi) i v zemích Koruny české. Zde mohla být záminkou i odplata za účast na povstání proti zákonnému vladaři. Záminka to byla vhodná, mnohdy i zdůrazňovaná, ale základem snah habsburských panovníků bylo jednoznačně dosažení absolutní vlády nad všemi regiony a národy. Tohoto cíle se jim však v plné míře podařilo dosáhnout až později.

Barokní absolutismus nebyl ještě zcela důsledný. Jednotlivé země si zachovaly množství tradičních starých práv, panovník a vláda se snaží řídit monarchii centralisticky (termín absolutismus je vždy spojován s centralismem), ale v praxi se vše úplně nedaří a o nějaké unifikaci zemí spadajících pod žezlo rakouských Habsburků nelze ani hovořit. Francie Ludvíka XIV. zůstává pro středoevropské Habsburky nedostižným vzorem, ostatně král \"Slunce\" vládl v zásadě jen jednomu národu a ne souboru různorodých, stupněm rozvinutosti se značně lišících zemí.

Po počátečních letech zkoušení nabývá absolutistický centralismus na síle někdy po roce 1680, v době, kdy habsburská monarchie začíná prožívat éru velmocenské slávy.

České země po Bílé hoře doznaly dvojí zásadní změnu: postupně byl z vysokého politického dění vytlačen stavovský živel, základní váha moci spočinula na panovníkovi a spolu s rekatolizací začal pronikat nový barokní styl. Na baroko jsme si zvykli, jeho zjevné důkazy vidíme stále kolem sebe, ale na to, že naše země byly pevnou součástí habsburské monarchie, se většinou přivykat bráníme. Ale je to fakt, který nelze vzít zpět. Habsburkové byli \"cizí\" dynastií, ale její první příslušník byl na český trůn uveden po řádné a právoplatné volbě a země Koruny české byly nedílnou složkou většího státního celku v dlouhém rozmezí let 1526-1918. Z této skutečnosti je třeba vycházet i při hodnocení našich dějin a snažit se je zařadit do širšího středoevropského kontextu.

Barokní umění netvoří jednotný proud. Katolických zemích, jako Itálie, Španělsko, Portugalsko, jižní Nizozemí, střední Evropa a španělské kolonie v zámoří, se rozvíjí radikální, dramatická forma baroka útočící na city. Pro nekatolické země a pro Francii je typický klasicizující proud v monumentální, ale jasné a přehledné architektuře a v harmonických, vyvážených dílech malířských a sochařských.

Baroko v českých zemích

V českých zemích po Bílé hoře vznikl osobitý výtvarný styl, který se běžně nazývá českým barokem. Přímé souvislosti má především s barokem bavorským a rakouským. Jedná se o sousední oblasti, v nichž se umělecké trendy navzájem ovlivňovaly a prostupovaly. Přitom Čechy směřovaly více k Bavorsku, zatímco Morava inklinovala k rakouským zemím (hlavně k Vídni).
V baroku dosáhlo české umění vrcholné úrovně i specificky českých rysů, které nejsou podmíněny jen tím, že se tu místo mramoru používalo drsnějšího pískovce, ale především tvůrčími činy, originálními umělci, kteří zde tvořili, i opravdovostí prožitků,prostého vnějšího efektu.
Baroko bylo výtvarným stylem, který natrvalo poznamenal podobu našich zemí. Je možné říci, že ráz našich měst, městeček a vesnic byl až donedávna barokní. V 17. a 18. století byly nejen budovány nové objekty, ale řada starších prošla barokní přestavbou. Charakteristickým rysem baroka bylo vzácné pochopení pro zasazení staveb do krajiny a městských celků.

ARCHITEKTURA

Stavby prvořadého významu vznikaly hlavně na objednávku šlechty a církve. Většina staveb v 17. století byla dílem cizinců, především Italů, jejichž stavební společnosti byly schopny dodat kostel či palác včetně veškeré výzdoby. Většinou se u nás usadili natrvalo, oženili se a založili rodiny. Jejich potomci se pak už zcela mohli počítat mezi české umělce. Známe celé umělecké \"dynastie\", jako byli Luragové, Brokofové, Dientzenhoferové ad. Na Moravě často pracovali rakouští umělci, kteří zde jen \"hostovali\".

Největší církevní stavbou, která začala vyrůstat v pobělohorské Praze, byl areál jezuitské koleje a s ní spojených kostelů na Starém Městě pražském (Klementinum). Od roku 1653 zde jako architekt působil z Itálie přišlý Carlo Lurago, jenž je i autorem projektů jezuitských kolejí v Klatovech, Březnici, Hradci Králové. Není jistě divu, že první objekty v novém slohu vznikaly na zakázku nejmocnějšího i nejbohatšího církevního řádu.

Dalším výrazným stavitelem, jehož rodištěm byla Itálie, je Francesco Carrati, který pro Humprechta Černína z Chudenic projektoval rozsáhlý palác na Hradčanech (1662-1692), dnes ministerstvo zahraničních věcí, a pro Lobkovice postavil zámek v Roudnici nad Labem. Pojetí těchto staveb i jejich architektonické tvarosloví bylo stále ještě poplatné pozdně renesančnímu - manýristickému názoru.
Francouz Jean-Baptiste Mathey navrhoval a stavěl zámek Šternberků v Tróji u Prahy (1679-1685) a staroměstský kostel sv. Františka a klášter křížovníků s červenou hvězdou. Má výraznou kupoli a mimořádně ceněnou sochařskou a malířskou výzdobu. Zvláštní je i tím, že v interiéru bylo použito pravého mramoru a ne jeho napodobeniny, jako ve většině ostatních kostelů.
Ve stavbách Giovanniho Battisty Alliprandiho se už objevují náznaky prohýbajících se zdí (Kuks) a V Lobkovickém paláci zužitkovává tento architekt vzor Guariniho.

Nezanedbatelný vliv zanechalo i u nás působení vídeňského architekta Jana Bernarda Fischera z Erlachu, tvůrce chrámu sv. Karla v sídelním městě. V českých zemích vystavěl mj. palác Clam-Gallasů v Praze (nyní zdevastované sídlo Archivu hlavního města Prahy) s dvěma reprezentativními vchody zdobenými Braunovými sochami atlantů a velkolepý zámek ve Slavkově u Brna

Od začátku 18. století nastává období vrcholného baroku, v němž už tvoří umělci v Praze trvale usedlí a zdomácnělí. Vrcholu dosahovalo barokní stavitelství v dílech Jana Blažeje Santiniho-Aichla a otce a syna Dientzenhoferů. Santini (1677-1723) je tvůrcem zvláštní odnože barokní architektury - tzv. barokní gotiky, která přetváří gotické prvky v skvostnou barokní syntézu. Důkazem toho jsou např. klášterní chrámy v Sedlci u Kutné Hory, Kladrubech a především kostel na Zelené Hoře u Žďáru nad Sázavou.
Santiny byl školením malíř, takže nesměl své návrhy realizovat, ale na druhé straně ho technické možnosti nesvazovaly a mohl uvolnit svou fantazii. Nejpozoruhodnějšími jsou jeho přestavby a dostavby poničených gotických kostelů ve stylu barokní gotiky, v nichž použil některé gotické prvky jako lomený oblouk, žebrovou klenbu apod., ale barokním způsobe - např. Sedlec u Kutné Hory, Želiv, Kladruby. Tohoto stylu však použil i na úplně nové stavbě kostela sv. Jana Nepomuského s ambity na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou. Základem symbolické kompozice bylo pět pěticípých hvězdiček, které má Jan Nepomuský na své svatozáři. Kostel má půdorys hvězdy a pět pětibokých kaplí je zabudováno do ambitu, který jej jako svatozář obepíná. Tento celek je dnes zapsán do seznamu světových památek pod ochranou UNESCO.

Díla Santiniho se prolínají s tvorbou staršího z Dientzenhoferů - Kryštofa (1655-1722). Historikové umění se dlouhá léta přeli, zda Kryštof byl skutečně tvůrčím umělcem, nebo jen pouhým stavitelem, plnícím představy architektů (hlavně právě Santiniho). Až archivní výzkumy z posledních let přinesly důkazy o jeho uměleckých kvalitách. Kryštof Dientzenhofer působil hlavně ve službách benediktýnů a jezuitů, podílel se na výstavbě kláštera sv. Markéty v Břevnově, začal stavět jezuitský komplex na Malé Straně u sv. Mikuláše, zhotovil plány pro kapli sv. Maří Magdalény na Skalce u Mníšku pod Brdy a vedle toho spolupracoval i na výstavbě šternberského zámku v Tróji (hospodářské budovy).

Na harmonickém rozvoji barokní architektury se u nás významně podílel František Maxmilián Kaňka, který v Praze vytvořil především knihovnu a hvězdárensou věž Klementýna a Vrtbovskou zahradu. Na svých stavbách spolupracoval často s M. B. Braunem a P- Brandlem.

Kryštofův syn - Kilián Ignác Dientzenhofer (1689-1751) - je prvořadou osobností české barokní architektury. Studoval na Univerzitě a pak na devět odešel na studijní pobyt do ciziny. Pracoval ve Vídni, předpokládaný pobyt v Itálii, Francii a Anglii není však doložen. Jeho stavby jsou jakoby v pohybu, hýří důmyslnými efekty a odvážným řešením kleneb. Na mnoha stavbách spolupracoval se svým otcem. Projektoval a stavěl velmi mnoho v Praze i po českém venkově. Těžištěm jeho díla jsou kostely založené na průniku geometrických těles, v nichž centrální tvar, ovál nebo čtverec, je prodloužen na protilehlých stranách dalšími ovály. Vzniká tak jakási protažená centrála, velmi dynamická architektura se zprohýbanými zdmi. Kilián Ignác je mj. autorem pražského staroměstského kostela sv. Mikuláše, kostela sv. Jana Nepomuckého na Skalce na Novém Městě pražském, kostela sv. Maří Magdalény v Karlových Varech, stavěl broumovský benediktýnský klášter, konvent téhož řádu v Břevnově, karlínskou Invalidovnu a zasloužil se i o dostavbu malostranského jezuitského kostela sv. Mikuláše.

Barokní stavby nejsou jen výlučnou prací architektů. Jsou tím, čemu se v pozdějších dobách začalo říkat \"Gesamtkunstwerk\", tzn. komplexní umělecké dílo. Jak k církevním, tak ke světským stavbám nedílně patří sochařská a malířská výzdoba, ale i adekvátní hudební produkce, popřípadě divadelní představení.

SOCHAŘSTVÍ

Požadavek reprezentace v šlechtických sídlech a mohutného účinku na věřící i na ty, které církev teprve získávala v kostelích, vedl k potřebě velkého množství sochařských děl. Chrám měl být obrazem ráje a k tomu směřovala souhra malovaných stropů a oltářů, kamenných soch v exteriéru i interiéru, vyřezávaných oltářů, kazatelen a lavic, štukové výzdoby z napodobeného mramoru v technice štuko-lustro.

České sochařství nemělo možnost nevázat na rudolfínské uměn Kovolijecká dílna Adriana de Viers, který pro pražskou zahradu Albrechta z Valdštejna vytvořil ve 20. Letech 17 století Neptunovu kašnu a sochu Herkula, zůstala bez vlivu na další vývoj. Sochaři vedle nich z pískovce většinou řezali sochy dřevěné a tím se vrátili až k pozdně gotické tradici.

Ze sochařských mistrů je třeba vzpomenout z období raného baroka Jana Jiřího Bendla (cca 1620-1680), který mj. vytvořil sochu sv. Václava, jež původně stála na Koňském trhu (nyní Václavské nám.) a jejíž kopie je nyní na Vyšehradě.Ve svém nejzdařilejším díle, dvanácti dřevěných sochách pro zpovědnici kostela sv. Salvátora proti Staroměstské věži se inspiroval italskou renesancí, zejména Micelangelem. Jeho dílem byl i Mariánský sloup na Staroměstském náměstí.
První hodnotná díla vrcholného dramatického baroku vytvořil Matěj Václav Jäckel. V řezaném oltáři pro kostel Křižovníků jako první použil motiv vznášení. Stal se předchůdcem Matyáše Bernarda Brauna. Také Ondřej Filip Quitainer a František Preiss patří do této dynamické linie.
Luterán se Spišské Sobotky Jan Brokof byl jen průměrným sochařem, ale založil velkou dílnu, z níž vyšel jeho syn Ferdinand Maxmilián Brokof (1688-1731). Jeden z našich nejlepších barokních sochařů. Jan Brokof prý konvertoval ke katolické víře při práci na hliněném modelu k bronzové soše sv. Jana Nepomuckého pro Karlův most.
Ferdinand Maxmilián Brokof, který většinu svých děl vytvořil v Praze, patří do proudu českého sochařství, který se vyznačuje klidnou monumentalitou, vyvážením objemů a pohybů, smyslem pro celek, soustředěností na podstatu. Navazuje na J. J. Bendla a tvoří protipól M. B. Braunova. Vytvořil několik sousoší pro Karlův most, z nichž nejznámější je sousoší sv. Jana z Mathy, Felixe z Valois a Ivana s velmi realistickou postavou Turka hlídajícího křesťany. Zájem o exotické typy - černochy a Asiaty se projevuje i v jiných jeho dílech, zejména ve vynikajících postavách černochů zdobících Morzinský palác v Nerudově ulici. Brokof vytvořil ve spolupráci s architektem Janem Bernardem Fischerem z Erlachu i jediný s evropským uměním srovnatelný náhrobek Jana Václava Vratislava z Mitrovic v kostele sv. Jakuba v Praze. Pro svůj drsný realismus jsou vysoce hodnoceny Brokofovy dřevořezby pro kostel sv. Havla na Starém Městě, zejména Kalvárie. Zachycení výrazu smutku v tváři sv. Jana patří k tomu nejlepšímu, co bylo v českém baroku vytvořeno.

Jistě nejznámější osobností mezi sochaři je Matyáš Bernard Braun (1684-1738), tvůrce mnohých plastik. Pocházel z Tyrol, pravděpodobně prošel Itálií, kde se patrně seznámil s dílem Michelangela, Giambologni a Berniniho, znal jistě střední Evropu, ale jeho dílo plně patří Čechám; začlenilo se do vývoje českého sochařství. Přestože pro něj pracovala velká dílna všechny sochy nesou pečeť jeho originálního talentu. Už první dílo Vidění sv. Luitgardy pro Karlův most z roku 1710 má všechny znaky jeho stylu: rozbití oblouku, iluzivní využití chvění světel a stínů, hlubokou citovou účast s viděním slepé cisterciačky.
Do obecného povědomí se zapsal díly vytvořenými pro nonkonformního bouřliváka hraběte Šporka v Kuksu (alegorie Ctností a Neřestí, plastiky v Betlémě u Kuksu, socha Herkomana ad.).

MALÍŘSTVÍ

Po smrti Rudolfa II. zůstala v Praze řada malířů, kteří pracovali pro různé kostely. Jejich manýristický styl měl již velmi blízko k baroku.Pro dva největší české malíře, Karla Škrétu a Petra Brandla, znamenala možnost studovat v hradní obrazárně (sice už silně okleštěné, ale stále ještě s řadou prvořadých děl) velkou příležitost seznámit se s díly evropského umění. České barokní malířství tak mohlo navázat celkem plynule na předchozí vývoj.
V pobělohorské době však řada umělců musela odejít do ciziny a většina z nich se tam usadila. Zvlášť velkou ztrátou pro české umění byl odchod vynikajícího grafika Václava Hollara (1606-1677), jehož pohledy na evropská města mají nejen vysokou uměleckou úroveň, ale i velkou dokumentárníé hodnotu.
Do ciziny odešel i Karel Škréta (1610-1674),který je zakladatelskou osobností českého barokního malířství. Původně nekatolík, který se za pobytu v Itálii zcela přiklonil k římské církvi, kde poznal jak dílo velkých mistrů renesance, tak Caravaggia a Valaqueze. Jeho přiklonění ke katolické církvi mu umožnilo v roce 1638 návrat do Čech i navrácení rodinného majetku. V práci se stal hned vedoucím umělcem.Prvním velkým dílem, které vytvořil pro augustiniánský klášter v Praze na Zderaze, je svatováclavský cyklus 32 obrazů, z nichž se zachovalo osm.Vynikající je především Narození sv. Václava pojaté jako výjev ze soudobé měšťanské domácnosti. Z ranného období pochází i obraz Jákobův příchod k Lábanovi mající půvab lyrických pastýřských výjevů a barevnosti benátských mistrů. Vedle mnoha oltářních obrazů, často zobrazujících Nanebevzetí Panny Marie , vynikají především podobizny, kterými se Škréta řadil mezi špičkové evropské portrétisty. Zcela ojedinělá je Podobizna řezače drahokamů Dionysia Miseroniho a jeho rodiny, složitě komponována tak, aby všechny postavy byly v zájemně svázány, a s pohledem do místnosti.
Drastické scény mučení a smrti svědců maloval u nás dynamickým rozechvělým rukopisem Michal Leopold Willmann ze Slezka, z jehož díla se poučili další čeští barokní malíři, ale zůstal jim cizí jeho expresivní naturalismus ( Umučení sv. Bartoloměje v Pardubicích, Umučení sv. Filipa a Jakuba a Smrt sv. Václava v Sedlicích u Kutné Hory)
Největší vliv měl na svého nevlstního syna Jana Kryštofa Lišku, mistra drobnokresby a vzepjaté vzrušenosti.Ten přejal jeho rukopis, ale v jeho pojetí námětů je až hudebně lyrický (obrazy v Křižovnickém kostele sv. Františka a sv. Voršily na Národní třídě v Praze). Liška také vytvořil roku 1705 několik fresek pro klášter v Plasech a stal se v této technice učitelem V. V. Reinera.

Vrcholné baroko je spojeno především se jmény Petra Brandla (1668-1735), Jana Kupeckého (1667-1740) a Václava Vavřince Reinera (1689-1743). Všichni tři jsou téměř současníci, všichni představitelé téhož výtvarného slohu, ale přesto se jejich díla značně odlišují.

Nejznámější malířem vrcholného baroka se stal Petr Brandl (1668-1735). Nikdy nebyl v cizině, učil se u málo významného dvorního malíře Christiana Schrödera. Nejvíc Brandl vytěžil z toho, že mu jeho učitel dovolil studovat a kopírovat v hradní obrazárně. Brandl se brzy stal umělcem zahrnovaný zakázkami, často však své sliby neplnil. Byl nespoutaný bouřlivák, který se nechtěl ničemu a nikomu podřizovat. Cítil i omezenost cechovního systému a uvažoval se svými přáteli o založení umělecké akademie. Někdy žil jako kníže, častěji však v dluzích, které ho přivedly až do vězení. Zcela chudý také zemřel v Kutné Hoře, kde mu horníci vystrojili slavný pohřeb.
Všechny postavy jeho biblických výjevů jsou živoucí, často zachycené v krajních polohách citu, ale vždycky přesvědčivě. Divadelní patos je mu cizí. Nádherná barevnost vychází z benátských teplých tónů a slučuje v sobě kontrastní temnosvit i průsvitnost barevných lazur.
V jeho prvních obrazech Sv. Máří Magdalena (dnes v Mníšku pod Brdy) a Zvěstování Panny Marie na Svaté Hoře převládá lyrické ladění. V obrazech Křest Kristův pro Manětín používá malíř dvojího osvětlení, skutečného a mystického. Za svůj nejlepší obraz považoval historii Josefa Egyptského, mnoha figurovou dramatickou scénu s antikizující architekturou v prosvětlené barevnosti.
Brandl maloval i vynikající portréty a autoportréty. K nejlepším patří Podobizna horního úředníka. V uvolněnosti rukopisu se už blíží stařeckým hlavám (např. Apoštolové, Siemon s Ježíškem), kde do pastózně nanášené barvy zasahoval i vrypy obráceného štětce. Období konce jeho tvorby je i jejím vyvrcholením.

Vynikajícím portrétistou Brandlovi blízkým byl i Jan Kupecký. Větší část života prožil mimo Čechy (hlavně v Uhrách), byl vynikajícím portrétistou a je proslaveným tvůrcem tzv. skupinových portrétů.
Václav Vavřinec Reiner zaměřil svou činnost hlavně na fresky se vzácným smyslem pro monumentalitu prostoru (výzdoba Černínského paláce, kostela sv. Jana Nepomuckého na Hradčanech, špitálu v Duchcově, zámecké kaple Lobkoviců v Roudnici aj.).Oproti ostatním freskařům je realističtější, jeho postavy jsou hmotnější a spojené s pozemským světem.

Většina barokních umělců netvořila svá díla sama - na výsledném ztvárnění se podílely jejich dílny, tzn. Že vrcholní mistři byli autory námětu a klíčových částí, dílčí úkony vykonávali jejich tovaryši a učedníci. V praxi to znamenalo, že významný malíř kupř. maloval sám jen postavy, obličeje, ale \"druhotné\" prvky na obraze (šaty, architekturu, krajinu atp.) zpracovávali podle jeho pokynů ostatní umělci.

Na tvorbě fenoménu, jemuž říkáme české baroko, se podílela celá řada dalších domácích i zahraničních architektů, sochařů a malířů, jejichž jména jsou méně známá, ale jejichž dílo má často vysokou úroveň. 18. Století je jedno z mála období, kdy se české umění dostalo na samou špičku evropského vývoje. Tato skutečnost dlouho nebyla dostatečně oceňována

HUDBA

V pozdním 18. Století se zrodilo rčení, že Čechy jsou konzervatoří Evropy. Vynikajícími hudebníky ale oplývalo už 17. Století a první polovina 18. Věku. Tradičně dobré úrovně dosahovala hudba chrámová. Adam Michna z Otradovic. V pozdější době vynikl varhaník Bohuslav Matěj Černohorský (1684-1742), příslušník minoritského řádu. Větší slávy než ve vlasti se mu dostalo v Itálii, kde jeho skladby dosáhly značné obliby a on sám byl nazýván \"Padre Boemo\".

Pro dechové nástroje (zejména tzv. trompety) skládal svá nejlepší díla Pavel Josef Vejvanovský (1640-1693), který větší část života působil ve službách olomouckého biskupa v Kroměříži. Je autorem řady mší, litanií, nešporních skladeb, ale vedle toho skládal i jiskřivou světskou hudbu.
K nejznámějším zástupcům českého hudebního vrcholného baroka patřil Jan Dismas Zelenka (1679-1745). Rodák z Louňovic pod Blaníkem strávil téměř celý život ve službách saského kurfiřta. Přitom několikrát zavítal do Prahy, kde vytvořil některé své nejcennější skladby. Mezi nimi vyniká melodrama Sub olea pacis et palma virtutis (Pod olivou míru a palmou statečnosti), které bylo provedeno jezuity při české korunovaci Karla VI. Roku 1723 a kde je nový král oslavován jako dědic Svatováclavské koruny.

LITERATURA

V období počátku baroka doznívá předbělohorská kulturní tradice, především v tvorbě emigrantské. Literatura také odráží hrůzy třicetileté války. Vznikají první protireformační spisy.
Přímo do počátku 20. Let spadá konečná verze básnické sbírky nazvané Prostopravda od Mikuláše Dačického z Heslova, kterou vyvrcholila předchozí humanistická, moralistní a satirická tvorba. Text zaujme zejména vlasteneckým patosem, s nímž autor reaguje na chamtivost cizozemců v Čechách. Významné jsou i Dačického Paměti, historické dílo memoárového charakteru. Dačický v něm mj. zaznamenává staroměstskou exekuci r.1621.
Z domácí, již barokní literatury si pozornost zasluhuje dílo Václava Františka Kocmánka. V česky psaném tzv. selském otčenáši - Lamentatio rusticana - zachycuje až naturalisticky válečné útrapy venkovských lidí. K sedlákům Kocmánek naopak přistupuje kriticky ve svých interludiích - krátkých hrách s drsnou komikou. Vyjadřuje tak pozici typickou pro pololidové písemnictví.
Nástup bojové protireformační literatury je patrný ze spisu Mapa katolická jezuity Jiřího Plachého. Autor v něm vyznačuje území získána pro katolictví. I v některých jiných textech domácí literatury se straní pobělohorskému vítězi. Z literárně výraznějších děl sem patří především Paměti z let 1608-1619 Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberka , v nichž autor líčí události pochopitelně z prohabsburské pozice a vytváří vědomou polemiku s tvorbou exulantů.
Exulantská literatura se rozvíjí v německých zemích i v dnešním Slovensku a Polsku. Z emigrace směřující do Německa jsou nejznámější dva autoři historicky zaměřených děl, pro které je typická obhajoba předbělohorských poměrů. Pavel Skala ze Záhoře rozebírá mj. stavovské povstání v Chronologii církevní i v monumentální (desetisvazkové) historii církevní. Pavel Stránský ze Stránky u Zap napsal především latinský spis O státě českém (Respublica Bohemia), který měl větší dosah než tvorba Skálova, protože vyšel tiskem i v národním jazyce.
Na Slovensku působil např. Jiří Třanovský. Vytvořil kancionál Cithara sanctorum - Písně duchovní i nové, nazývaný též latinským jménem - Tranoscius
V Polsku strávil značnou část svého života Jan Amos Komenský (1592 - 1670), umělecky nejvýraznější osobnost exulantské literatury a celého staročeského písemnictví vůbec. Narodil se pravděpodobně v Nivnici (u Uherského Brodu). Pocházel z měšťanské rodiny, oba rodiče mu brzy zemřeli. Základní vzdělání získal na bratrských školách (ve Strážnici a v Přerově) a pro své výjimečné nadání byl představiteli jednoty vybrán, aby ve studiu pokračoval na protestantských vysokých školách v Německu (v Herbonu a v Heidelbergu). Pak působil jako učitel a bratrský kněz (v Přerově a ve Fulneku). Po bitvě na Bílé hoře je Jan Komenský (jako nekatolický duchovní) nucen opustit rodinu a skrývat se. V Přerově r. 1622 mu zemřela při moru žena (Magdalena Vizovická) i obě děti. Rok nato byla ve Fulneku zničena jeho knihovna jako kacířská.
Po vydání obnoveného zřízení zemského (1627 - 168) již není Komenského setrvání ve vlasti možné). S dalšími členy jednoty odchází do exilu v polském Lešně (i s druhou manželkou Dorotou Cyrillovou, která tam r. 1648 umírá), kde organizuje bratrskou emigraci. V Polsku, které se mu stalo domovem na dvacet osm let, je zvolen biskupem a písařem Jednoty. Tento pobyt Komenský přerušil cestami do Anglie a Švédská a do Uher.
Komenského neobyčejně rozsáhlé dílo můžeme rozčlenit na uměleckou, pedagogickou a pansofickou oblast. Nejvýznamnějším dílem se stal Labyrint světa a ráj srdce. Text Komenský napsal v době svého ukrývání, kdy bylo násilně úpřerušeno jeho působení a potkala ho rodinná tragédie. Na alegorii, ve srovnání s Labyrintem, je založen také jiný významný text - Kšaft umírající matky Jednoty bratrské. Vznikl těsně po vestfálském míru, kdy byly zmařeny poslední naděje emigrantů na povolení náboženských svobod ve vlasti, a tedy i na jejich návrat domů.
V obecném kulturním podvědomí je Komenský znám jako \"učitel národů\". Díla s pedagogickým zaměřením začal psát česky pro domácí prostředí. Ve vztahu k evropským potřebám je musel upravit a přeorientovat se na latinu. Základ Komenského pedagogického systému tvoří pojetí výchovy jako celoživotního cílevědomého procesu počínaje rodinnou přes jednotlivé typy škol až k samostudiu. Svědčí o tom např. spisy Informatorium školy mateřské a různé Komenského didaktiky. Komenský je autorem učebnic, které byly přitažlivé pro svoje praktické zaměření. Jejich základ tvořil spis Brána jazyků otevřená (Janua linguarum reseta). Z něho vycházela jazyková učebnice Svět v obrazech (Orbis sensualium pictus) s názornými ilustracemi. Potřeba efektivní výuky dovedla dále Komenského k myšlence vytvořit dramatizace učiva ve spise Škola hrou (Schola ludus).
Obdivuhodné Komenského dílo je sjednoceno základní, nadčasovou myšlenkou: umění a věda má člověka povznášet a vést ho k harmonickému mírového životu.

Stejně výraznou postavou, jako byl v emigraci J. A. Komenský, byl v Čechách jezuita Bohuslav Balbín (1621-1688), historik, autor hagiografických prací,zeměpisec, literát a k tomu vřelý vlastenec - vlastenectví nebylo mezi jezuity řídkým jevem, naopak. V této době už většina členů řádu pocházela z území Koruny české a jezuitští spisovatelé projevovali své zemi upřímnou náklonnost (Jan Kořínek, bratři Tannerové, Jiří Plachý aj.). Znali a vyzdvihovali její historii s tou výjimkou, že negativně posuzovali husitství a působení nekatolických církví.

Balbín byl erudovaným vědcem, ale ne dobrým učitelem ani kazatelem. Celý život měl problémy, napadal nejvyššího zemského úředníka místodržitele Bernarda Ignáce z Martinic, a proto ho jeho jezuitští nadřízení raději posílali do mimopražských kolejí. Naproti tomu se mohl poměrně nerušeně věnovat svým dějepisným studiím, sepisoval historie jednotlivých kolejí a v knihovnách a archivech čerpal podklady ke svým spisům.
Hlavním Balbínovým historickým dílem je Epitome rerum Bohemicarum (Výtah z dějin českých) a významná je i obsáhlá poutavá vlastivěda Miscellanea historica regni Bohemiae (Rozmanitosti z historie království Českého). Jeho nejčastěji připomínanou prací je vroucí obhajoba českého jazyka, adresovaná příteli Tomáši Pešinovi z Čechorodu (napsaná roku 1672). Vydal ji až František Martin Pelcl roku 1775 pod názvem Dissertatio apologetica pro lingua Slavonica, praecique Bohemica (Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště českého). Známý je krásný závěr tohoto spisu, který pěkně objasňuje zaměření Balbínova patriotismu:

Balbín psal svá díla výhradně latinsky, zatímco jeho přítel Tomáš Pešina z Čechorodu (1629-1680) zpracoval moravské dějiny česky: Prodromus Moravographiae, tj. Předchůdce Moravopisu (1663). Stejně tak v národním jazyku tvořil jezuita Jan Kořínek (Staré paměti Kutnohorské, 1675) nebo křížovník Jan František Beckovský (Poselkyně starých příběhův českých, 1700).

Kdysi proklamované názory o úpadku vyšších forem češtiny je nutno korigovat. Vývoj českého jazyka neustrnul ani ve vrstvách lidových, ani v krásné a odborné literatuře (oba žánry tehdy často splývaly). Pronikání německých výrazů do češtiny je důsledkem soužití dvou etnik a barokní jazyk byl obecně dost komplikovaný. Naopak v němčině, v 17. A 18. Století dost \"infikované\" latinskými termíny, se objevují zkomolené české výrazy. Soustředěný germanizační tlak se projevoval až v tereziánské a hlavně josefínské éře. Latina přitom stále zůstávala jazykem vyššími školami odchovaných vzdělanců.

Vrcholnou ukázkou barokní češtiny je v dané době poezie. Jindřichohradecký básník a skladatel Adam Michna z Otradovic (cca 1600-1676) proslul hlavně jako autor mariánských skladeb (Česká mariánská muzika, 1647). Složka literární a hudební je u něho ve vzácné rovnováze. Dovedně dokázal využít obratů lidové řeči, čerpal při tom ze svého okolí, zejména v půvabných sbírkách Loutna česká (1653) a Svatoroční muzika (1661), které jsou podnes živé.

Rokoko (1730 - 1780)

Jako reakce na monumentální a reprezentativní barokní klasicismus vzniklo ve Francii kolem roku 1700 půvabné intimní rokoko a brzy se rozšířilo do jiných zemích, zejména do Německa, Rakouska a Itálie. Přineslo do umění prosvětlenost, uvolněnost, hravost erotičnost i citlivost. Je to umění šlechtických salónů a společenských zábav, ale uplatnilo se i v oblasti církevní.

ARCHITEKTURA

V architektuře se rokoko nejvýrazněji projevuje v interiéru. Stěny jsou rozčleněny vysokými zrcadly a panely z přírodního nebo bíle natřeného dřeva se zlaceného dekorativním orámování, stropy zdobí malby nebo štuk, nábytek je volně rozestaven v prostoru ke společenské konverzaci. Nohy nábytku jsou zahnuté ve tvaru písmene S nebo C, křesla a židle jsou potaženy pastelově zbarveným brokátem, gobelínem nebo jsou vypleteny rákosem. Oblíbené jsou nápodoby čínského a japonského laku a dekoru na přepychových sekretářích. Základní barevnost je bílá a zlatá.
Typickým dekorativním prvkem je rokaj - asymetrický tvar podobný zavinuté lastuře obohacený často o invenčně bohaté úponky a tvary podobné kohoutímu hřebenu.
V exteriéru se architektura podstatně neliší od barokní, je pouze dekorativnější a hravější. Typické jsou menší stavby uprostřed zahrad jako např. Francouzský pavilón v zahradách Trianonu ve Versailles. V Čechách jsou to např. přestavby zámku v Hořině u Mělníka a zámku Bečvárny poblíž Kutné Hory, ale rokoko je u nás v architektuře nevýrazné, projevuje se spíše jen úpravou fasád (např. přestavba arcibiskupského paláce v Praze od Jana Josefa Wircha).

SOCHAŘSTVÍ

Sochařství se soustředilo především na dekorativní výzdobu architektury. Velká jména tu chybí. Nejvlastnějším oborem plastiky se staly drobné figurální výjevy z porcelánu. Mezi medeléry vynikl Anton Bustelli z porcelánky v Nympfeburgu, který vytvářel postavičky z comedie dell\'arte a galantní výjevy. Na tajemstvý výroby porcelánu, který byl do té doby pouze napodobován zejména delfstkou fajánsí, přišel v roce 1709 Johann Friedrich Böttger. O rok později byla v Míšni založena saská královská porcelánka. Brzy potom následovaly další ve Vídni, v Německu, ve Francii, Anglii a jinde. V Čechách se začal porcelán vyrábět roku 1792 ve Slavkově.
České rokokové sochařství se nejvýrazněji prosadilo v dílech řezbářů, např. Františka Ignáce Weisse, Karla Josefa Hiernleho, aj.

MALÍŘSTVÍ

Do malířství přineslo rokoko nové náměty čerpající především z milostných vztahů a zábav šlechty - tzv. galantní scény, i z idealizovaného světa venkovanů a z přírody. Přineslo však i nový prosvětlený a uvolněný rukopis, jemnou barevnost a citlivost.
Největším malířem rokoka je Francouz Antoine Watteau . ve své díle zachycoval s podtextem smutku prchavé okamžiky lásky a štěstí. Postavy ze světa vysoké společnosti, ale hlavně divadla - pieroty, harlekýny, Scaramouche, tanečnice a herečky zobrazoval na jevišti nebo v přírodě barevně vytříbených poetických kompozicích.
Barevnou nádherou lyrickou něžností a melancholií vyniká zejména obraz Nalodění Kytheru, na němž pracoval od roku 1702 do roku 1718, a který namaloval v několika verzích. Jedinečný je také Gersaintův vývěsný štít, kde zobrazil společnost mladých lidí z aristokratické společnosti, která se sešla v obchodě s uměleckými díly, aby si je prohlédla. Posledním jeho dílem je nesmírně smutný Gilles, zřejmě autoportrét, z něhož cítíme úzkost z blízké smrti.
V českém umění se rokoko uplatnilo především v díle malířů fresek, někdy však je obtížné stanovit, zda je malba barokní nebo rokoková. Rozdíl je především ve světlejší barevnosti a vzdušnosti, jak to můžeme pozorovat již v pozdních dílech Reinrových, Asamových, Trogerových a zejména jednoho z nejvýznamnějších malířů střední Evropy malíře Franze Antona Maulbertsche z Vídně, který zářivě barevnými freskami vyzdobil v roce 1759 piaristický kostel v Mikulově a zejména Lenní sál biskupského zámku v Kroměříži. Typická je i nástropní malba malostranského kostela sv. Mikuláše, kde František Xaver Karel Palko vymaloval kupoli a Jan Lukáš Kracker loď. Sv. Mikuláš s anděly se tu vznáší do nadoblačných výšin. Rokoková je také pozoruhodná výzdoba maškarního sálu na zámku v Českém Krumlově, kde Josef Lederer začlenil do iluzivní architektury skupinky postav v kostýmech z dell\'arte - harlekýny, pieroty, kolombíny aj., které se v nenucené zábavě naklánějí do prostoru apod.
Naším nejpůvabnějším rokokovým malířem je však Norbert Grund. Maloval malé, až miniaturní obrázky dostupné i sběratelům z řad měšťanstva, kteří si začínali budovat své skromné galerie. Lehkou rukou namalované žánry, mariny (obrazy moře), italské scenérie s ruinami, parky a zejména citově zabarvené galantní výjevy jsou pro svůj lyrismus, bezprostřední vztah k životu a nádhernou pastelovou barevnost malými klenoty.

Barokní klasicismus

Pompéznost baroka a frivolnost rokoka byla v některých zemích kritizována již od samého počátku 18. Století a znovu se začínal požadovat klasická uměřenost. V Anglii, která baroko v jeho dramatické podobě nikdy nepřijala již kolem roku 1715 vzniká směr zvaný palladianismus, inspirující se italským renesančním architektem Palladiem i řeckým uměním. Zejména v interiérech Roberta Adama dosáhl pozoruhodné vyváženosti a elegance. Ve Francii se klasicismus vrací ve 30. Letech 18. Století za vlády Ludvíka XV., pokračuje za Ludvíka XVI. A trvá až do prvních desetiletí 19. Století. Zájem o antickou kulturu byl v polovině století podnícen i archeologickými vykopávkami v Herkulaenu a Pompejích a výpravami vzdělanců do Athén. Teoretik J. J. Winckelmann napsal v roce 1755 knihu Úvahy o napodobování řeckých uměleckých děl v malířství a sochařství a v roce 1764 Dějiny antického umění, z nichž těžily celé generace umělců.
Od 30. Let i římští architekti opouštěli prolamování zdí a vraceli se k baroknímu klasicismu Carla Maderny.
V druhé polovině 18. Století klasicismus převládl v celé Evropě.
Nejvýrazněji se však uplatnil ve Francii, protože odpovídal francouzskému smyslu pro přehlednost a eleganci. Na počátku 60. Let postavil Jacques - Ange Gabriel ve versaillském parku Malý Trianon na jednoduchém čtvercovém půdorysu s korintskými sloupy v průčelí.
V Paříži, ale i Metách, Štrasburku, Bordeaux, Amiensu i jinde se staví v tomto stylu řada staveb, z nichž vyniká Panteon podle návrhu Jacquese Soufflota z let 1755 - 1756, původně chrám sv. Jenovéfy proměněný za revoluce v mauzoleum francouzských národních hrdinů. Antické průčelí je doplněno mohutnou kupolí.
V interiérech se nábytek na štíhlých nohách sotva dotýkal země a jeho dekor se oprošťoval do jednoduché, ale stálé drahocenné elegance. Ženy se začaly oblékat do splývavých tenkých šatů připomínajících antické řízy.
V Čechách je dílem francouzského architekta Julese - Roberta de Cotte ml. A Itala Giovani Nicola Sevarvandoniho zámek Dobříž. V polovině 18. Století Nicolo Pacassi významně přestavěl malé tereziánské křídlo Pražského hradu, koncem století Ignác Jan Nepomuk Palliardi postavil Strahovskou knihovnu a Antonín Haffenecker Nosticovo, později Stavovské divadlo.
V malířství a sochařství došlo rovněž k návratu antických vzorů, k celkovému uklidnění, citlivost je nahrazena osvícenskými alegoriemi. Nejvýznamějším sochařem konce 18. A začátkem 19. Století je Ital Antonio Canova, největším malířem tohoto umění Jacquese - Louis David.
U nás přechod k barokně klasicistickému sochařství uskutečnil před polovinou století zakladatel sochařské dílny činné v několika generacích Ignáct František Platzer. Jeho výzdoba zahrady dobříšského zámku, malostranského kostela sv. Mikuláše, paláce Sylva Taroucců v ulici Na Příkopě v Praze či sochy Gigantů na bráně pražského hradu v sobě spojující tendence vrcholně barokní i barokně klasicistické, jak je představuje slavný vídeňský sochař Georg Rafael Donner.
Závěrem velkého období české barokní malby a současně výrazem nového osvícenského zamyšlení je rozměrná freska na stropě Filozofického sálu knihovny strahovského kláštera od Franze Antona Maulbertsche z let 1793 - 1794 znázorňující alegorii věd. Po dřívější barevné nádheře Maulbertschových děl tu již není stopy, barevnosti kompozice jsou klasicistně vyměřené.
Česká památka:

Sochy v Kuksu

Největší soubor soch vytvořil Matyáš Bernard Braun pro hraběte Šporka v letech 1712-1734 v Kuksu u Jaroměře. Osvícený hrabě Špork zde vybudoval pro šlechtu lázně, kde se v létě hrávala i francouzská a německá opera, pořádaly se slavnosti na Labi i sportovní hry na závodišti. Kromě nich zde Špork vybudoval i zámek (zanikl), kostel s hrobkou a špitál pro své vysloužilé poddané. Braun zde se svou dílnou vytvořil celou řadu děl, z nichž vyniká především dvanáct soch Neřestí z roku 1719, v evropském sochařství ojedinělých. Každá vlastnost je upřesněna atributem - liška je symbolem lstivosti, páv pýchy, kotva naděje atd.,ale všechny sochy, původně polychromované, jsou v postoji a výrazu tváře tak přesvědčivé, že by symboly ani nepotřebovaly. Zvlášť působivé jsou například sochy Zoufalství, Lstivosti, Lenosti, Pýchy, Lásky.
V blízkém lese Betlémě pak vytesal Braun přímo do skal ve dvou etapách v letech 1726-1729 a 1731-1734, Stigmatizaci sv. Františka, Vidění sv. Huberta, Sv. Máří Magdalenu, Sv. Jana Křtitele, Sv. Jeronýma, Studnu Jákobovu, skupinu Narození Krista s *Klaněním Tří králů a zejména vynikající sochy poustevníků Garina a Onufria, z nichž poslední pochází údajně přímo z ruky Braunovy.Jejich Ilusivnost umocňovala polychromie i vodní systém, který umožňoval, aby Onufriovi tekly z očí slzy. Celý soubor soch je mimořádný v účinku na diváka a musíme jen litovat, že už koncem 18. století byl poškozen vojáky, kteří lámali kámen na stavbu pevnosti v Josefově, a později vlivem počasí i lidí. Jejich záchrana není dost dobře možná, protože jakékoliv zastřešení by jim odňalo to hlavní, proč je obdivujeme:souhru vynikajícího uměleckého díla s přírodou.
Evropská památka:

Jasov - kostel a bývalý konvent premonstrátů
(Slovensko)

Pozdně barokní klášterní komplex vznikl v letech 1750 - 1766, začátky však spadají do 12. Století. Byl postaven podle vídenského stavitele Antona Piligrama. Výkonným stavitelem byl Anton Salzberg. Do místní krajiny je citlivě vkomponován velký stavební komplex s ústředním kostelem a postrannými, pravidelně rozmístěnými budovami okolo ústředních dvorů. Na jedné straně je umístněn prelaturu s reprezentačními prostory, na druhé konvent s obývacími prostory příslušníků řehole. Objekty můžeme zařadit k rakouskými barokovým stavbám, které mají podobné ústředně komponovanou chrámovou stavbu.
V letech 1764 - 1766 pracoval Jasově vynikající sochař Jan Krauss. Dalším pracovníkem byl vynikající rakouský malíř Jan Lukáš Kracker a štukatér Jan Hennevogel. Kracker je autorem všech nástěnných maleb v kostele sv. Mikuláše i v klášteře. Mimo náboženských motivů v kostele v klášteře znázornil čtyři fakulty - alegorii práva, lekařství, filozofie a teologie a další alegorie umění a vědy, života a smrti. V kostele namaloval oltářní obrazy.
Prostor kostela hýří rokokovým půvabem, členěný je mohutnými sloupy s kompozitními hlavicemi, ve výklencích stěn a po stranách oltářů umístnil J. A. Krauss postavy světců
Nevšední souhra architektury, malířství a sochařství, kterou doplňuje i jediná zachovaná francouzská zahrada na Slovensku, dala podnět k tomu, že byl tento komplex vyhlášen kulturní památkou.


Použitá literatura:

· CD - Dějiny zemí Koruny české, Paseka

· Dějiny výtvarného umění, Marie Černá

· Přehledný kulturní slovník, Mladá Fronta

· Dějiny umění v Československu, Jakub Pavel
BAROKO
historie - seznam
Baroko - je to umělecký sloh v době mezi manýrismem 16.století a neoklasicismem 2.
poloviny 18. století . Vzniklo v Itálii a rozšířilo se do celé Evropy a Latinské Ameriky.
Baroko - barocco, znamená nepravidelnou perlu, ale také přezdobenost.


Projevuje se spojováním působivého celku a úsilím o zvýšený výraz (pohyb a vzruch).
Opakem je klasicistická tendence, přinášející zklidnění: hudební baroko, liteární baroko, výtvarné umění.


V architektuře se dynamika baroka projevila v utváření prostoru (obliba elipsovitého půdorysu), stavebních článků, kleneb a stěn. Dále je významné plánování zahrad a stavba pevnostných systému.


Architektura:

- církevní stavby

- chrámy

- měšťanské stavby

- výklenky

- osově souměrné stavby

- průčelí bohatě zdobené

- nad okny - štukárenská výzdoba

- drahá dřeva - eben

- šroubovité stropy


Architekti: G.L. Bernini, F, Borromini, C. Fontana, G,Guarini


V sochařství a malířství baroko využívalo realistické motivy a těžilo z protikladů světel a stínů.


Sochařství:

- křečovitý pohyb

- citové hnutí v obličeji

- legorie lásky

- zychycení pohybu

 

 
 
 
 
 
 
 

PŘÍPRAVNÉ KURZY K TALENTOVKÁM NA ARCHITEKTURU

Powered By CMSimple.dk | Design By DCWD | 2Bdesign