ARCHITEKTURA > SAMOSTUDIUM > teorie > kompozice
 
 

kompozice


> KOMPOZICE V ARCHITEKTUŘE

> Analýza kategorie architektonické kompozice v souvislosti s prostorem, hmotou a architektonickým tvarem v odrazu filozofických názorů doby, s důrazem na specifika současnosti. Studium zákonitostí tvorby architektonické formy, výrazové a sémantické stránky architektonického díla mají na brněnské fakultě architektury tradici desítek let. Změna ekonomických podmínek, nová společenská situace po roce 1989, prudký rozvoj technologií vyvolávají naléhavou potřebu aktuálního sdělení charakteristických kompozičních situací v co nejširších souvislostech. Jejich znalost zásadním způsobem přispívá k formování profesionálních postojů v architektonické tvorbě.
převzato z webu arch.mohelnik.net



Harmonie v architektuře

Při svých úvahách o kosmu se Řekové mimo jiné zabývali i tzv. harmonií sfér. Hledali kosmický řád a jejich snaha o poznání podstaty Universa a místa člověka v něm se bezprostředně odrážela v jejich životních postojích a je dodnes zkamenělá v dochovaných architektonických dílech. Tyto kosmologické aspekty v architektonické tvorbě nejsou výsadou právě jen Řeků. Vždyť určité vlivy vykládačů podstaty vesmíru na architekturu si můžeme uvědomit i v dílech nejsoučasnějších. Právě tak, jak souvisí problematika podstaty Universa s představami lidské civilizace o prostoru, odrážejících se především ve filosofických názorech doby, je poznamenána architektura i ve své prostorové podstatě. Najít a pochopit takováto sdělení nám mimo jiné umožňuje specifická teorie architektury nazývána kompozice architektury (lat. compositio = složení, uspořádání). Architektonická kompozice se zabývá vzájemnou vazbou architektonických tvarů, prostorů a hmot.

Kompoziční kategorie v architektuře jsou prostředky sloužící k dosažení harmonie v architektuře. Přirozená lidská touha po uspořádání a harmonickém stavu věci prozrazuje subjekt tvůrce a jeho dílo i tam, kde se jiné prameny nedochovaly. Architekt má k dispozici kompoziční kategorie jako např. symetrie, rytmus modul, kontrast, proporce, měřítko... Pomocnými harmonizačními prostředky jsou světlo, barva, klamy, iluze.. Nejdůležitější pro praktikujícího architekta se zájmem o kompozici architektury je poučení, které vyplývá z jeho praktických experimentů pro budoucí tvorbu.



Kompoziční kategorie

Kategorizace je částečně závislá na místní tradici. Literatura s přímým vztahem ke kompozici architektury je například ve srovnání s hudební kompozicí mnohem obtížněji dostupná. Terminologie není zcela ustálená a k pojmenování řady jevů ekvivalentních hudbě se nám v architektuře nedostává slov. Jejich znalost může přispět z racionálního hlediska ke zvýšení účinnosti působení uměleckého díla, ale také z analytického hlediska může přispět i k jeho pochopení. Jsou nástrojem kompoziční analýzy. Přirozená lidská touha po uspořádání a harmonickém stavu věci prozrazuje subjekt tvůrce a jeho dílo i tam, kde se jiné prameny nedochovaly.



Symetrie

Symetrie neboli souměrnost, shoda, soulad v míře, souhlas části nějakého celku. Historická podmínka dokonalosti. V současné architektuře pod tímto pojmem rozumíme souměrné uspořádání prvků podle roviny (zrcadlová symetrie), přímky (osová symetrie) nebo bodu (středobodová symetrie). Zvláštními případy symetrie jsou kongruence, kdy pootočením dochází ke ztotožnění prvků a šroubová symetrie s pravidelným posuvem prvků v prostoru ve směru osy – symetrály.

Eurytmie je konkrétní symetrie neboli také fyzikální symetrie. Je to dynamická symetrie založená na rovnovážnosti představující různý stupeň porušení zrcadlové, osové nebo středobodové symetrie. Celek může být symetrický a detaily nikoliv, různě velké části nestejně vzdálené od těžiště se vzájemně vyvažují. Případně jde spíše o nevyváženost se zjevnou formální zákonitostí mezi částmi celku, kterou pak označujeme jako šikmou (dynamickou) gradaci.

Asymetrie je značným stupněm porušení symetrie bez viditelné snahy o sjednocení.

Symetrie představuje mimořádně účinný prostředek k dosažení řádu, jednoty, monumentality, snadné čitelnosti a orientace. Způsob užití v architektuře v sobě odráží dobové představy člověka o světě, o jeho smýšlení a postavení v Universu.

Sluncem symbolizovaná představa středu (osy symetrie) může být spojována se symbolikou božské jednoty, jedničky v Pythagorejském pojetí, či v představách hermetiků. Geometrickým vyjádření může být rovněž střed kruhu.

V symetrii je současnou astrofyzikou spatřována podstata Univerza. Věda o hudební harmonii je pojem prakticky identický s vědou o symetrii krystalů. [LAWLOR, R. Sacred geometry, philosophy and praktice, Thames and Hudson, London, s. 4] Také v přírodě princip symetrie představuje…hora symbolizující současně střed a osu světa. Každý výstup se ostatně vyznačuje jakousi přirozenou očistou, spontánní duchovností, kterou, myslím si, vyhledával Nitzsche, když provozoval alpinismus… když si vytvořil svoji Analogickou Horu.[BENOIST, L. Znaky, symboly a mýty, VICTORIA PUBLISHING, a. s., Praha 1995, s. 58] I my máme svého praotce Čecha s horou Říp…

Kruhová dispozice nejstarších obydlí, ale i pozdějších kultovních staveb byla prostorem ochrany před nebezpečím, v našich pověstech dodnes často spojených se sílami zla obávajícími se tohoto geometrického útvaru. Tento koncept půdorysu velmi tvrdošíjně ovlivňuje řadu realizací i nejnovější produkce kultovních staveb, a to nejen na Moravě.



Rytmus

Rytmus je vícenásobné střídání akcentů jakožto aktivních architektonických prvků s intervaly ve vizuálně pasivní roli. O aktivitě prvků rozhodují tvarové zákonitosti vnímání figury a pozadí. Je to objektivní skutečnost platná v Universu v různých formách spojená s projevy života člověka od jeho počátků.

Podle islámské tradice Adam v Ráji mluvil ve verších rytmickým jazykem, který byl až do té doby výsadou bohů, andělů a jejich andělských symbolů – ptáků.[BENOIST, L. Znaky, symboly a mýty, VICTORIA PUBLISHING, a. s., Praha 1995, s. 29] Rytmus zde byl prostředkem k dosažení kosmické harmonie. Praktické využití „síly rytmu“ je vlastně podstatou experimentu českého inženýra Pavla s jeho „kráčejícími“ sochami na Velikonočních ostrovech, mající bezprostřední souvislost s utvářením naší představy o způsobech manipulace s těžkými břemeny megalitických staveb.

Na jinou vlastnost megalitických dolmenů jako zvukových rezonátorů upozornil také Charpentier v úvahách o gotické katedrále v Chartres jakožto rezonátoru a upozorňuje na působení jejího prostoru na člověka.

Mluvíme- li o astronomických a fyzikálních zákonech, jimiž se řídí planety a hvězdy, jenom jsme převedli do moderního jazyka problematiku solárních, lunárních, planetárních a galaktických rytmů. Rok, měsíc, roční období, den – to jsou rytmy, jimiž žije celá země, nebe, vesmír.

Od nerostu po člověka jsme v těchto rytmech sevření... Zvíře v říji podléhá zákonu ročního období – rytmu, a proto má erotika v sobě posvátný aspekt… Život na jiné planetě by vyžadoval přizpůsobení osobních rytmů rytmům jiné planety... K tomu, aby bylo dosaženo dokonalé harmonie, je třeba sladit svůj osobní rytmus se všemi rytmy prostředí – lokality. [CHARPENTIER, L. Tajemný pravěk Evropy, Práce, Praha 1992, s. 136]

Všechna náboženství používala tohoto bezpochyby nejúčinnějšího prostředku. Tančilo se při eleusinských mystériích, při bakchanáliích, kde se podávalo víno jako pomocný prostředek k uvedení do transu. Až do 14. století, kdy byl zrušen původní křesťanský obřad, se tančilo v kostelech – buď v kruhu jako v Chartres, kde tanec vedl biskup, či v průvodu.



Modul

Modul v architektuře je část stavby vzatá za základ koncepce stavby. Souvisí s problematikou proporcionality a novodobě i s průmyslovou výrobou. Je prostředkem architektonické jednoty díla. Modulem může být například stopa, krok, sáh, palec, loket, ale může to být i cihla, průměr dříku sloupu, architráv, průměr kopule atd. Modulová osnova je proměnlivá ve svých charakteristikách nejen v závislosti na slohovém historickém vývoji, ale v současnosti například i v závislosti na osobnosti architekta. Není jednoduchým problémem vypořádat se s rozměry, které nejsou celým násobkem modulu. V řešení nároží řeckého chrámu se odráží propracovaný a v historickém vývoji se měnící myšlenkový systém, z něhož je možno usuzovat na schopnosti i potřeby jejich stavitelů a částečně i na společenské změny. Obdobně tomu je například i u rohože japonského lidového domu. Určité závěry je možno vyvodit i z naší běžné pálené cihly. Odhalováním obecného smyslu modulových mír je často možné dobrat se různých překvapivých zjištění. Důležitost této kategorie sílí v symbióze s ostatními.



Kontrast

Kontrast a nuance v architektuře vyjadřují dva protipóly míry shodných nebo rozdílných vztahů mezi stejnorodými hodnotami. Z výrazového hlediska musí být smyslově vnímatelné a čitelné. Mají schopnost zvýrazňovat či vyrovnávat rozdíly. Pro zásadní nestejnorodost nemůžeme hovořit o kontrastu ani o nuanci u disharmonie. Může se tématicky týkat například velikosti, tvaru, polohy a směru, světlosti a barevnosti, proporce, členění a jiných. V celkové koncepci uspořádání hmot se například historicky vyvinuly dva protikladné na kontrastu založené principy, řecký a římský. Vliv této tradice je možno pozorovat i v celém dalším vývoji.



Proporce

Proporce v architektuře představuje rovnost dvou poměrů. Je to úměrnost určující vztahy částí navzájem a k celku ve smyslu rozměrového uspořádání. Odedávna rozhodovala o výtvarné hodnotě díla. Souvisí s ní pojmy aritmetická proporce, geometrická proporce, harmonická proporce, zlatý řez atd.

Problematikou proporčních vztahů se v historii zabývala celá řada teoretiků. Teprve na určitém stupni vývoje se proporční vztahy staly záměrem. Souviselo to s úrovní znalostí matematiky a geometrie. Kánon, neboli průměrná proporce, byl jednoduchým pravidlem, měl však pestrý a složitý historický vývoj. Byl často záležitostí charakteristicky spojenou s konkrétní osobností. S představou dokonalosti je historicky spojován zvláštní případ označovaný u nás jako zlatý řez. Podle Hégra užil názvu sectio divina pro zlatý řez jako první Kepler. Předtím patřil jen málo zasvěcencům. [HÉGR, M. Výstavba obrazu s výtvarného hlediska, Umělecká beseda, Praha 1944, s. 7] Některá období považovala tento proporční vztah za zcela nezbytnou podmínku krásy, zatímco naše současnost jeho význam většinou zcela bagatelizuje… naštěstí také již nejsme v době pythagorejců a starého Egypta, kdy geometrickým tvarům byl připisován božský původ, a nedodržování jich, hlavně při stavbě chrámů, bylo považováno za rouhání. [HÉGR, M. Výstavba obrazu s výtvarného hlediska, Umělecká beseda, Praha 1944, s. 10] V jeho různých formách uplatnění v architektuře je možno hledat různé významy spjaté s dobovými představami o podstatě světa.

Jinou zajímavost představuje zvláštní případ plošné proporcionality označovaný jako analogie, kdy se jedna část stavby opakuje v druhé a v celku, jak je tomu u Parthenónu v Athénách. I zde je možno chápat uplatnění tohoto principu jako součásti obecnějších filosofických představ.



Měřítko

Měřítko v architektuře vyjadřuje stupeň velikosti architektonických forem. Je to výtvarný prostředek souborně charakterizující výrazový význam stavby. Nejde o pouhou rozměrovou velikost architektonického díla. Předmětem zájmu je duchovní hodnota architektonického díla související nejen se singulárním subjektem, nýbrž i s plurálním. Přirozené měřítko srovnává tvary prostřednictvím etalonu míry, jímž může být například metr nebo lidská postava. Relativní měřítko srovnává tvary bez znalosti skutečných rozměrů. Měřítko závisí na mnoha faktorech, na hustotě členění, směrech členění, modelaci, barevnosti, vztahu figury a pozadí, míře plasticity, světle a stínu, textuře povrchu atd.

Kromě pojmů velkého, malého a obyčejného měřítka se můžeme v odborné terminologii setkat i s pojmy jako komorní, heroické, stoické, kolosální, gigantické atd.



Pomocné harmonizační prostředky

Pomocnými harmonizačními prostředky rozumíme barvu, světlo, klamy, iluze atd. Za pomocné považujeme tyto prostředky proto, že slouží k upřesňování, k vyčištění tvaru a nejsou jeho hlavní součástí. Na vnímání prostoru se podílejí všechny smysly.

Zrak je přinejmenším pro orientaci v prostoru obzvláště důležitý. Le Corbusier definoval architekturu poeticky, jako hru světel a stínů v prostoru. Slunce, Měsíc, hvězdy jsou odvěkou součástí této hry. Se světlem bezprostředně souvisí barva se svými psychologickými, symbolickými a jinými aspekty. Italští mosaikáři dospěli k přibližně 30 000 odstínů, jež je schopno lidské oko rozlišovat. [HÉGR, M. Výstavba obrazu s výtvarného hlediska, Umělecká beseda, Praha 1944, s. 23] Lákavé se v tomto směru jeví mnohonásobně vyšší možnosti počítače.

Optické klamy a optické iluze jsou a byly v architektuře využívány jako korekční prostředky. Z jejich použití lze více nebo méně přesně usuzovat na příčiny použití. Může jít někdy o nepříznivé světelné podmínky, nepříznivou geometrii, proporcionalitu, ale někdy i o prostou potřebu zdůraznění významu jedné části díla vůči druhé, využitím vlastností perspektivy.
arch. Ladislav Mohelník


>>> literaturaj
CHING, F. - Form, Space, Order
KRIER, R. - Architecture Kompozition
MEISS, P. - Elements of Architecture


>>> zdroj


>>> další odkazy



 

 
 
 
 
 
 
 

PŘÍPRAVNÉ KURZY K TALENTOVKÁM NA ARCHITEKTURU

Powered By CMSimple.dk | Design By DCWD | 2Bdesign