ARCHITEKTURA > SAMOSTUDIUM > teorie > Jiří Hermach - úvaha
 
 

Jiří Hermach - úvaha


PŘEROD V ARCHITEKTA

Rozhodnout se ke studiu té či oné discipliny znamená vstoupit do řehole, kterou si studia vynucují. Jedná se o proces přerodu, který má v sobě jako každý důležitý zásah do identity člověka, něco závratného a nesnesitelného současně. Asi také proto maji studentská léta příchuť tragiky a hry, cesty nad propastí, letu a pádu, vzbuzují úzkost a závrať a pak radost z úspěchu. Spolu s výukou studijní látky, kterou je nutné zvládnout, si student v procesu výchovy osvojuje nové bytí. Stává se architektem, inženýrem, právníkem,... Toto "být něčím" není pouze výsledkem zvládnutí sumy potřebných znalostí, není pouze výsledkem výuky, ale také výchovy. 

Ve smyslu latinského "educere" i české slovo "výchova" vyjadřuje pohyb z vnitřku ven. Ukončení, zvládnutí, vystoupení na světlo nového bytí. Daný obor, ať už je to architektura nebo cokoliv jiného, se chová jako vlastní svět. Otevře se před absolvujícím studentem jako svoboda cest, setkání, porozumění a tvorby. Škola na jedné straně a skutečnost na druhé. V případě architektury se však výuka stává skutečnou propastí vznikající skřížením heterogenních disciplin, které architekt musí zvládnout aby mohl stavět. Svět, který na studenta čeká, je pak změtí dominantní situaci hledajících tvarů a tezí. Škola je labyrint a skutečnost je chaos. Po labyrintu školy, která se snaží odpovědět na otázku: Jak stavět?, přijde základní otázka: Co stavět? Jistě, že je lehčí v labyrintu zůstat. 
 
"Zmatení jazyků a forem" dekonstruktivismu se dnes představuje jako nová dogmatika. Na chaos současné architektonické produkce odpovídají architekti pasivitou svedení: staví co se jim líbí. Povrchní a intuitiní orientace vkusu přináší přelud autenticity a osobní angažovanosti. Architekti vždy věřili v dobro zaslepení. "Radost slepoty", říkal Nietzsche. V rychlých tazích prvních skic se rodí tvary budoucích domů. Z prchavého momentu "události" udělá Bernard Tschumi svou základní metodologickou referenci. Ale architekt na startovací čáře nemá tuto svobodu. Musí napřed zapomenout, odložit všechno co se naučil. Chovat se jak Paul Cézanne, který dlouze studuje geologii, botaniku a meteorologii hory svaté Jenůfy v L´Estaque a pak všechno odloží, nechá to stranou, aby namaloval obraz. Architekt dnes také hájí svobodu tvorby, svobodu nechat všechno stranou. Intuice příjde jen připravené mysli, říkal racionalista Leibniz a věděl ve svém systematismu, že systém nic neřeší, jen rozpracovává co intuice přinesla. Intuice je jako dar boží. Architekt stejně tak jako filosof neví odkud se bere. Končící student architektury všechno zvládnul: fyziku budovy, výpočty její statiky, umí spočítat nezbytnou kapacitu tepelných zdrojů a akustickou průchodnost pláště a příček, rozumí historickému vývoji a logice jejího tvaru, umí kreslit, strukturovat prostor, dokáže vytvářet barevná prostředí a vyvolávat tak určitou atmosféru, zná lidské reakce a naučil se několik zákonú psychologie, ví, že prostor komunikuje s lidskou duší, ale ví také, že bude stavět s ekonomickými, právními a urbanistickými zátěžemi a na vztah duše a tvaru mít čas nebude... Když má toto všechno za sebou,spatří začínající architekt chaos. Návrat a uvíznutí v labyrintu se nabízí sám o sobě jako nejlepší řešení. Nabízí se svou pohodou technické reference, která splní roli platonské ochranné idee. Zůstat v labyrintu je jistější. Nechat se sežrat zrůdou, která ho obývá. Je jich tu celá řada: Mínotauros fyziky, akustiky, či historie. Sežraný architekt ví jak na to a bude stavět soukromou dogmatiku své nezrozenosti. Ale Ariadnina nit vyvádí řeckého hrdinu z labyrintu a klade mu otázku světa. 
 
Na mladé architekty čekal vždy archaismus. Archaismus fundamentálnho tázání se však ještě do poloviny dvacátého století nabízel jako řád. Moderní Le Corbusierovská architektura byla posledním známým řádem, o předcházejících historických stylech ani nemluvě. Zmizením řádu se závaznost archaismu spojila se zmateností. Architektonická intence archaismu tak ztratila povahu základu a přetvořila se v pád do Pascalovských bezduchých propastí vesmíru. Řád je v architektuře a nejen v ní, něco jako otec. Řád nemá místo, není ani umístěn, ani ztělesněn či vytvořen jako určitý materiální tvar. Přesto je přítomen v každé části budovy. Řád je cirkulace smyslu. Otcovství architektury se tak dá charakterizovat jako světlo a myšlenka, kterou přináší. 
 
Budova sama je však často charakterizována ve vztahu k mateřství. Vnitřní, obyvatelný prostor a jeho přístupnost ve smyslu Hegelovy definice architektury, interpretaci budovy mateřství přímo vnucuje. I město, které někteří podle Le Corbusierova vzoru, chápají jako obsažný tvar, je pochopitelné ve smyslu tohoto symbolismu. Vymizení řádu tak vede ke zrušení rovnováhy obou generických principů. Jsoucí se hroutí do propasti své vlastní prénatální přítomnosti a vlídná, regresivní a odpočinek nabízející architektonická hlubinost niternosti se mění v šílené mateřství kanibalského ohrožení. Architektura dnes neztratila symbolickou funkci jak se toho obává známý francouzský teoretik umění Hubert Damisch, ztratila pouze strukturu výpovědi. Je ryzím bytím protože je právě tím co vyslovuje, je vyslovením samotným. Tato situace vytvář jakýsi fundamentální totalitarismus tvaru, který se jako intuitivní náhled a pokušení objevuje v architektuře již od konce 18. století. Známá kresba Nicolase Ledouxe divadla v Besanconu vyjadřuje jasně tuto implozi smyslu. Sebe sama vidící oko je do sebe sama uzavřený pohled. Architektonická forma se realizuje jako nekonečno své niternosti, do sebe sama se zavíjející mateřství. Řád je oproti tomu mez a smrt bez které symbol nevznikne. Symbol je most vedoucí do neznáma exteriority. Architekti na starovací čáře mají dnes základní úkol: nalést exterioritu. Mnozí z nich se však připravují na další a ještě komplexnějíší dušení společnosti mateřskou niterností. Exteriorita a intence prostoru, který by byl skutečně vnější tedy nezmapovaný a nezvládnutý těmi či oněmi souřadnicemi kontinuitiních logik se dá dokonce pokládat za základní kriterium vystoupení z modernity, na kterou si dnes všichni stěžují, ale jejíž mateřské lůno nechce nikdo opustit. Jsoucí je přechodné zatímco nezrozenost je věčná. Architekti na startu mají právě toto na vybranou.





 

 
 
 
 
 
 
 

PŘÍPRAVNÉ KURZY K TALENTOVKÁM NA ARCHITEKTURU

Powered By CMSimple.dk | Design By DCWD | 2Bdesign