Slovo secese znamená v latině (v původním tvaru secessio) oddělení, odštěpení a jako název
slohu vyjadřuje odštěpení hlavně mladších umělců od starší generace. Proto se také v Německu
toto hnutí nazývá Jugendstil - styl mladých, mládí, mladého věku a Francouzi mu říkají L'art
nouveau, nové umění.
V architektuře vyjadřuje rozchod generace mladých s elektismem a historickým akademismem,
které se ocitly ve slepé uličce, neschopny dalšího vývoje. Zatímco se v cizině již řadu let
uplatňují nové materiály, konstrukce a technologie, jako ocelový skelet, železobeton a betonové
stavby, u nás se jich užívá spíše jen při technických stavbách (příkladem může být monumentální
ocelová prosklená hala nad nástupišti nyn. Hlavního nádraží, dokončená roku 1914), kdežto obroda
architektury se hledá jinde. Přibližně v letech 1895-1900 zobecňuje domněnka, že k vyřešení
situace postačí, pokryje-li se architektura víceméně dosavadního pojetí místo historizujícími
formami novým netradičním dekorem.
Secesi do Prahy a tím do Čech přináší z Vídně v druhé polovině devadesátých let 19. století
Bedřich Ohmann (v letech 1897 - 1898 staví Na Příkopě v Praze kavárnu Corso, dnes již zbořenou)
a secese pak dosahuje největšího rozmachu a nejčistších forem od sklonku 19. přes první
desetiletí 20. století. Později ustupuje silné konkurenci moderny a zčásti i kubismu, ale
ještě ve dvacátých letech dožívá na průčelích domů projektovaných venkovskými staviteli.
Secese je také příkladem, jak ošidné a krátkodobě platné může být hodnocení uměleckého slohu
nebo směru pouze z hledisek dobového vkusu a jak neobjektivním je hledisko, zda se nám ten či
onen styl líbí či ne. Ještě nedávno se secesní architektura prohlašovala za úpadkový formalistní
omyl. Můžeme také číst, že historie najde v secesi sotva více než krátkodobý elekticismus, jenže
přece již dožívající (čímž se myslí historické slohů). Přední představitel secesní tvorby je
hodnocen jako kompilátor, ne dosti vkusný dekoratér a "nad jiné nepodařený Obecní dům v Praze …
je typickým odrazem tehdejšího maloměšťáctví a elekticko-dekorativního rozvratnictví, je holdem
prostřednosti a úsluhou kulturní zaostalosti" atd. S tím srovnejme současnou oblibu secese:
nejenže se secesi dostalo zadostiučinění a nového ocenění v odborných kruzích, že se reprodukují
kresby a plakáty Alfonse Muchy apod. Je proto třeba se vyvarovat ukvapenosti při zaujímání
"nekompromisních" stanovisek a pokud jde o památky, nehodnotit je jen podle osobního vkusu.
Je ovšem jisté, že zejména oproti předcházející novorenesanci, dodržující většinou klasická
pravidla, se secese jeví jako méně ukázněná - bývalo to např. demonstrováno na velkých pražských
pomnících té doby - Husově a Palackého, ale i na architektuře, jíž se vytýkalo, že místo
architektonických článků a bez respektování hlavní kompozice své nedostatky zakrývá přemírou
ornamentiky rostlinného i geometrického původu, nakupené náhodně a jen pro překvapení a
oslňování diváka.
Snaha o líbivost je u secese nesporná, což dokládají nejen tvary a ornamenty vlastní
architektury, ale i rovnocenné přiřazení dalších uměleckých disciplín a výtvorů
uměleckých řemesel k architektuře. Běžně se u těchto staveb setkáváme se sochařskými
doplňky, např. s naturalisticky pojatými mužskými i ženskými figurami v aktu, ať již
štukovými nebo kamennými, rámujícími vstupy, nebo oživujícími fasádu a ztvárněnými téměř
jako volná plastika (od líce architektury zcela odstávají jejich hlavy, vztažené paže,
povlávající drapérie), a dále s reliéfy. V nich se promítají s oblibou náměty národní a
vlastenecké , jako Hus na hranici, Žižka na koni, Jiří z Poděbrad tasící meč na papežského
legáta, Libuše věštící slávu Prahy, jindy to jsou nejslavnější české hrady, jako Karlštejn a
Křivoklát, figurální skupiny s textem "Kde domov můj", "Proč bychom se netěšili" apod., ale
kromě nich se k bohaté produkci připojují reliéfy s mytologickými a mýtickými náměty, s vílami,
putti (tj. dětskými postavičkami na rozdíl od andílků neokřídlenými), různé žánrové motivy jako
hudebníci, tanečnice aj. Neméně významný podíl na dotváření průčelí i honosných vstupních
prostorů připadá malbě - ponejvíce zase figurální, a vedle ní i mozaice. Jí blízké jsou také
skleněné a keramické ornamentální doplňky, různé obklady, kachlíky, vejčité glazované prvky,
celek doplňuje zlacení a v kovových částech mosaz připomínající zlato, k průčelím se připojují
ozdobné přesahující železné konstrukce říms se skleněnými deskami a nad vstupy rovněž na ozdobně
tvarované kovové konstrukci poskytují příchozím ochranou skleněné stříšky (markýzy).
Mnohem více než v minulosti doplňují fasádu (ale leckde i vestibul) reliéfní nápisy z typických
secesních liter, někdy vsazené do vyzlacené vpadliny, a tedy licující se stěnou, jednak
vztahující se k reliéfnímu výjevu, jednak obsahující různé průpovědi, prosby o boží požehnání,
novodobé názvy nebo pojmenování převzaté - často i s domovním znamením - po starém zbořeném
domě. Velmi často tu bývá letopočet stavby a buď jméno, anebo alespoň začáteční písmena jména
majitelova (která se ovšem objevují již po celé 19. století např. v mřížích vrat apod.).
V interiérech ke štukové a malířské výzdobě přistupují ještě mramory, kvalitní dřevěné obklady,
ozdobná osvětlovací tělesa např. se zavěšenými skleněnými tyčinkami, kování, zrcadla, prosklení
s barevnými, leptanými a lazurovanými skly, různé dlažby a řada dalších doplňků, o nichž byla
zmínka již u interiérů pseudoslohových domů (kde se tvarem samozřejmě přizpůsobují příslušnému
historickému slohu). A tak nepřekvapuje, že v Anglii se slohu souměřitelnému s naší secesí říká
Arts and Crafts - umění a řemesla.
Dekorativnost secesní architektury nespočívá ovšem jen v kombinaci různých výtvarných umění.
Jedna z výtek tomuto slohu se zaměřovala na přemíru dekoru, převážně štukového. Zvláštní obliby
se dostává impresionistické rostlinné výzdobě, listům a větvičkám malebných tvarů, vavřínovým,
lipovým, kaštanovým, které se objevují i v řezbách dveří a na leptaných skleněných výplních
dveří, neméně časté jsou dekorativně stylizované květy řeřich a kosatců, které se dostávají
jako tepaný doplněk také do kovaných mříží na dveřích a do zábradlí.
Jako klenáky, konzoly, někdy i hlavice a v kladí výplně metop se v kompozici s listy jako věnci
užívají lidské masky v čelním pohledu s věnci, stuhami a různými čelenkami, nebo do stran
rozčesanými vlasy, s tváří mladistvých pravidelných rysů.
K nejvýraznějším abstraktním ornamentům secese patří tzv. kouřová křivka, malebně se vlnící a
nestejně široká, ornament nazvaný tak pro podobnost s kouřem např. položené cigarety, který
volně stoupá a je rozvlněn a zprohýbán nepravidelnými jemnými závany proudícího vzduchu. Buď
se tyto křivky uplatňují v základní podobě, nebo se promítají do stylizovaných stvolů a dlouhých
listů květin.
Z geometrických obrazců jsou zvlášť typické reliéfní kruhy a kružnicové kompozice jakoby z
několika různě velikých obručí zavěšených na jedné skobě, takže se nahoře dotýkají a směrem
dolů - kam se rozšiřují - se mezi nimi interval zvětšuje. Na ně často navazují svislé nestejně
dlouhé lišty nebo rýhy, členící např. dřík pilastru nebo lisény, a jindy skupinu kružnic
nahradí
věnec se stuhami.
Secesní architektura samozřejmě nebyla schopna oprostit se od veškerého architektonického
tvarosloví předchozího období, a tak se i zde setkáváme s kladím blízkým dórskému, s
triglyfy a metopami a s kapkami, i zde se užívá pilastrů a lisén a velmi oblíbený je u oken a
vchodů měkce stlačený oblouk. Také termální - půlkruhové - okno, často se dvěma dělicími
pilířky, náleží k secesním stavbám, ale nové je použití velkého proskleného půlkruhového
otvoru v průčelí, např. k osvětlení haly nynějšího Hlavního nádraží. Kupole, pokud se vyskytují,
bývají rovněž zasklívané. Méně klasických tvarů se dostává šambránám, které se směrem dolů
rozšiřují. V nich , ale i v parapetních výplních, v nástavcích a štítech se s oblibou užívá
segmentového odsazeného tvaru, u štítů ještě sevřeného dvěma převýšenými postranními pilířky.
Běžné jsou tvary dekorativních zakřivení, těžko popsatelné a definovatelné. Zvláštní
postavení zaujímá kružnice a její úseky. Udává leckdy tvar štítu, ale mnohem častěji oknu -
buď celému (jen s dolní částí vodorovnou), nebo jeho orámování ve fasádě.
Samotná průčelí jsou členěna arkýři, balkóny apod. a k tvarové pestrosti přispívá i to, že na
jednom objektu se vyskytuje třeba i pět různých tvarů oken.
Kromě omítkových průčelí a jejich sochařské a malířské výzdoby se jako prvek ovlivňující
vzhled a členící stěnu objevují cihly nebo obkládačky, které cihly napodobují, ale i kámen.
V kameni si libují zejména vily v severních Čechách, např. na Jablonecku a Liberecku,
prozrazující na první pohled německý ráz a vkus svých někdejších majitelů.
Secesní detaily a ornamentika však pronikají i na souběžně stavěné objekty, jejichž průčelí si
z převážné části drží tvary některého z historických slohů, takže na novogoticky řešené fasádě
se objeví výplně ze secesních listů či široká segmentově zakončená okna s charakteristickým
listovým orámováním, ale třeba již opět s parapetem vyplněným motivy lichých (slepých) kružeb.
Zejména se secese mísí s pseudobarokem, který dochází uplatnění teprve kolem roku 1900. Na druhé
straně se také potkává s nastupující modernou a u některých staveb není na prvý pohled snadné
rozhodnout, která složka v nich převažuje.
Významný podíl na zformování osobité secesní ornamentiky, opřené o poznatky z anglické
architektury, připadá dříve již zmíněnému Poláku Bedřichu Ohmannovi, jenž se koncem 19.
století neméně proslavil stavbami ve vladislavské pseudogotice a pseudobaroku.
Z řad architektů, spoluurčujících slohový proud rozbujelé secese, vybočují dvě tvůrčí osobnosti,
Kamil Hilbert a Dušan Jurkovič. Příkladem Hilbertova odklonu od historizujících pseudoslohů a
běžného secesního dekoru je jeho kostel sv. Jana Nepomuckého ve Štěchovicích, kde převládá
zjednodušený vyjadřovací způsob.
Slovák Jurkovič se zase jednoznačně přiklonil k lidové moravské a slovenské architektuře,
jež se pro něho stala nevyčerpatelným zdrojem inspirace. Z materiálů si oblíbil dřevo, a to
jak pro konstrukci a úpravu interiérů a členění fasád, tak - v podobě šindele - pro krytinu.
Ukázkou z jeho původní tvorby mohou být budovy lázní (v Luhačovicích) stejně jako ve výletních
střediscích (Pustevny na Radhošti).
Oba tito umělci také zasáhli řadou projektů do oblasti památkové péče. Hilbert se svou
citlivostí k památkové podstatě opravovaných objektů a uměleckým vkusem výrazně odlišuje
od smutně proslulé puristické tradice předchozích desetiletí. Pod jeho vedením byla dokončena
dostavba pražského Svatovítského dómu, přestavoval pozdně gotický palác na Křivoklátě, opravoval
hlavní kostel v Čáslavi (kde zůstal poplatný době ponecháváním lomového kamenného zdiva bez
omítek) a řadu jiných památek. Za příkladnou ukázku, v níž se jakoby koncentruje jeho přístup
k památce, lze označit nevelký portálek v západním průčelí kostela sv. Martina ve zdi na Starém
Městě pražském i se železnými datovanými dveřmi, jenž není již bezduchou vyspekulovanou
napodobeninou gotiky, ale přizpůsobuje se moderními tvary duchu památky.
Jurkovič naproti tomu vnášel do projektů příliš mnoho své osobitosti, většinou na úkor
památkového objektu. Dokládají to jak adaptace zámku v Novém Městě nad Metují, tak neprovedené
návrhy na obnovu zvolenského hradu a jeho okolí, nebo hradu na Kunětické hoře.
Představa architekta - projektanta, že teprve vlastním nápadem, třebaže pronikavě zasahujícím
do podstaty a původního vzhledu svěřené památky, tuto památku a její prostředí zhodnotí a
"vylepší", je problémem nikoli jen Jurkoviče. Po období purismu 19. Století se s takovým
přístupem setkáváme v nejednom případě prakticky do dneška.
Přístup restaurátora k památce by měl být co nejcitlivější, plný pochopení k dílu minulosti
a skromnosti vůči vlastní osobě a každý nutný zásah by měl respektovat maximum z toho, co se
z památky dochovalo. V době, o níž právě mluvíme, tato zásada zdaleka neplatila obecně.
Tolik tedy o péči o památky a o dobovém přístupu k jejich obnově v časovém úseku vyplněném
secesí.
Pokud jde o výčet staveb, které vznikaly v secesním slohu nově, dalo by se opakovat víceméně
to, co bylo řečena v části o historických slozích - včetně podílu na výstavbě v místech
uvolněných pražskou asanací. K nejtypičtějším ukázkám secese lze počítat budovu Hlavního
nádraží v Praze a pražský Obecní dům, pro českou a pražskou secesi příznačný, ať již jej
hodnotíme tak či onak. Skutečně vzornými příklady secese zůstávají pavilóny pro různé výstavy,
jimž patří trvalé místo v historii naší novodobé architektury, třebaže zanikly a připomíná nám
je již jen fotodokumentace.
PŘIHLÁŠKA | kurzy Máte-li zájem o další přípravné kurzy /od října 2015/ - Kresba pro budoucí architekty - zimní semestr, rezervujte si místo již na emailu pavel.kocych@eatelier.cz.
