ARCHITEKTURA > SAMOSTUDIUM > slohy - popis > Renesance
 
 

Renesance


PŘEHLED HISTORICKÝCH SLOHŮ - DETAILNĚ


CELKOVÁ CHARAKTERISTIKA

Renesance, znamená v překladu znovuzrození či obrození - totiž, jak se myslelo, znovuzrození antické kultury, tedy i umění a v jeho rámci také architektury.

Kolébkou renesance je Itálie. První generace renesančních architektů však vycházela ještě ze starokřesťanských staveb a z tzv. protorenesance, které myslně pokládala za starořímské. Teprve další umělci studují skutečné antické stavební památky a vyvozují z nich poučení pro vlastní tvorbu, která ovšem není kopírováním ani bezduchým napodobováním římské architektury.

První stavba čistých renesančních forem, florentský nalezinec Filipa Brunelleschiho, se staví roku 1420, téhož roku, kdy na Vítkově hoře odráží Žižka křižáky.

Do českých zemí přichází renesance ještě za rozkvětu pozdní gotiky r. 1492 a asi do r. 1538 ji lze označovat za časnou neboli ranou. Po ní, přibližně do r. 1580, nastupuje vrcholná renesance, a zbytek století a počátek následujícího, až do r. 1620, vyplňuje pozdní renesance, kterou prostupuje manýrismus. Celou tu dobu se však vyskytují gotické prvky různého druhu a povahy, které zčásti přežívají a zčásti se jich užívá úmyslně.

ZNAKY RENEZANČNÍHO SLOHU

Vycházejíc z antických vzorů, přejímá renesance přes římskou architekturu v podstatě řecký systém svislé podpory - sloupu a vodorovného břemene - kladí, tvořeného architrávem, vlysem a římsu, dál z římského stavitelství pilíř, oblouk a klenbu, a tyto motivy někdy navzájem kombinuje.

Sloupové řády, kterých užívá, řadí zpravidla podle tzv. klasické nadřazenosti - od nejjednodušších a nejhmotnějších dole k nejdekorativnějším a nejsubtilnějším směrem nahoru, a to zejména v arkádách, přičemž do přízemí se někdy místo sloupu staví hranolový pilíř. Podle této nadřazenosti následují jednotlivé řady zdola nahoru v tomto pořadí: toskánský, zvaný někdy římskodórský, iónský, korintský a kompozitní. Oproti klasickým vzorům mívají sloupky vrcholné renesance místo kanelur, povrchového svislého žlábkování, hladké dříky. Spolu se sloupy a polosloupy se v tomto období uplatňuje také plně vyvinutý pilastr.

Renesanční architektura působí staticky klidným vrstvením horizontálních (vodorovných) pater, jen někdy oddělených římsami, a tento dojem zesiluje atika, typický renesanční zakončovací článek nad hlavní římsou, užívaná často místo tradičních štítů a občas kryjící opačný sklon střechy, s úžlabím uprostřed.

Fasáda, až na ostění oken - pro renesanci jsou příznačná sdružená okna ve společném ostění - a portálů, je plošná, členění nedodává stěně architektonická plasticita, ale buď malba (časté a nejjednodušší bývají nárožní šedé, vzácněji červené nebo žluté obdélníky), nebo sgrafito, obvykle napodobující iluzivně diamantový řez.

Dvoubarevnosti se dosahuje buď tak, že tenká svrchní vrstva světlé omítky se za vlhka proškrabuje na tmavou spodní (je-li tomu opačně, mluvíme o obráceném sgrafitu nebo kontrasgrafitu), nebo také tím, že povrch zůstává hladký a škrábané části v jednobarevné omítce se pro zdrsnění brzy barevně odliší působením povětrnosti. Při malbě - kromě pestrobarevnosti - se užívá tzv. chiaroscuro, malba omezeným počtem barev (například bílá, pískově žlutá a sienová, nebo bílá, světlešedá a tmavošedá), kde výsledek působí dojmem reliéfu. U poměrně omezeného počtu staveb ukončuje průčelí ve funkci hlavní římsy lunetová římsa, někdy rovněž jen iluzívně napodobená ve sgrafitu nebo malbě (zámek Telč).

V renesanci se objevuje již také kompozice otvorů, oblíbená později v baroku i klasicismu a empíru, zvaná vignolovslý nebo palladiánský (palladiovský) motiv (užívali ho totiž italští architekti Vignola a Palladio) a někdy také syrský oblouk. Je to symetrické seskupení tří otvorů - ve funkce okna, vchodu nebo motivu v arkádách - z nichž střední širší vrcholí půlkruhovým obloukem a dva boční užší jsou zakončeny přímým překladem.

Dalším přínosem renesance je kuželková balustráda, objevující se v parapetu arkád, volná i poloreliéfní v atikách, na kazatelnách, v zábradlí schodišť i v iluzívním provedení ve sgrafitu na fasádách.

Pokud jde o renesanční klenby, nejoblíbenější typy jsou křížová a valená s lunetami, ale užívají se i klenby klášterní, zrcadlová, necková a vzácněji kupole. Pro hrany kleneb jsou charakteristické ostré hřebínky, většinou vytažené ve štukové omítce, ale v časnější době, počátkem 16. Století, vyzděné z cihelných tvarovek a tedy širší a kombinované v průsečících s podobně prefabrikovanými svorníky (např. na hradě Lipnici v 1. Patře severozápadního paláce). Po r. 1600 zčásti vystřídávají hřebínky ploché lišty.

Zcela novým prvkem je ornamentální, popřípadě geometrický štuk, jenž čerpá opět z ornamentiky antické. Někdy jej nahrazují terakotové reliéfy. Figurální štukatury mnohdy vysokého reliéfního provedení zpodobňují alegorie (oblíbené ostatně i v malbě a v kamenných reliéfech na soklech a parapetech arkád) i celé výjevy, čerpající náměty z antických dějin a bájesloví, ale i z bible.

Velmi rozšířené a pro renesanční interiér příznačné jsou trámové a u zámků ještě kazetové a tabulové malované stropy. U prvních se na stěnu mezi sousední trámy malují pestré ovocné a květinové festony, vytvářející po obvodu místnosti girlandy s vlajícími stužkami a třapečky.

ZMĚNA ŽIVOTNÍHO STYLU
Renesance vyrůstá z probuzeného zájmu o antickou vzdělanost, vědu, filozofii i umění a pod jejich vlivem se tu utváří nový světový názor, na němž se podílejí poznatky z cest po Evropě i jiných světadílech i výsledky studia přírodních věd. Dosavadní zdánlivě "věčné" pravdy, jak je hlásala církev, se podrobují kritice a přežívající dogmata, více či méně bráněná svými zastánci, jsou zatlačována sílícím poznáním.

Logickým důsledkem je změna životního stylu, opouští se středověký ideál pozemského žití jen jako přípravy na věčný život posmrtný a naopak v životě vezdejším se renesanční člověk snaží vychutnat co nejvíce. Život se zesvětšťuje, uvolňuje a tento obrat se zcela nutně odráží i v umění. Nyní se umění staví převážně do služeb člověka, místo kostela se základními architekturami stávají šlechtický zámek a palác a měšťanský dům. Umělci odkládají někdejší anonymitu, jsou ctěni a obdobně v malířství a v plastice se do popředí dostává portrét jako výraz individualismu a sebevědomí osobnosti jednotlivce. Umělecká díla se stávají předmětem zájmu sběratelů, mezi nimiž u nás přední místo zaujímá císař Rudolf II.

Tyto vnější jevy mají ovšem základ v hospodářských podmínkách. Mocným činitelem se stávají města s rozvinutým obchodem a výrobou, z jejichž renesanční výstavby dodnes cítíme, až ani konfiskace majetku po nezdařilém povstání roku 1547 proti Ferdinandovi I., prvému Habsburkovi na českém trůně, je nadlouho neoslabily.

Naopak hospodářské potíže hrozí šlechtě. Výnos z pozemků obdělávaných poddanými starým způsobem je nedostačující , a tak feudálním pánům nezbývá, než se postit do konkurence s městy, zejména zakládáním pivovarů, což přináší věčné spory a soudy s měšťanstvem. Kromě toho se přeorientovávají i v užitkování půdy - začínají hospodařit sami, ve vlastní režii, zakládají rybníky (nyní v daleko větší míře než v pozdní gotice, známá je osobnost "rybníkáře" Jakuba Krčína z Jelčan), do nichž přivádějí vodu důmyslná díla, stoky a kanály o délce až několika desítek kilometrů (jižní Čechy, Pardubicko), budují vinice, chmelnice, ovčírny - z někdejších bojovníků se stávají velkostatkáři.

Ani církev nezůstává ušetřena proměn. Reformační proudy a tendence ji nutí k posilování vlastních pozic a k tomu má přispět i nedávno založený jezuitský řád, povolaný do Prahy již roku 1556. Nad domácími kališníky nabývají převahy luteráni a Čeští bratři, sjednotivší se na společném nábožensko-politickém programu, tzv. konfesi, a roku 1609 pro sebe vymáhají Majestát Rudolfův, zaručující náboženskou svobodu i pro poddané.

Sílící postavení českých stavů vede k ozbrojené intervenci - nezdařenému vpádu vojska císařova bratrance, pasovského biskupa roku 1611 (což vyvolalo lidové bouře proti klášterům a katolickým kostelům, spojené s pleněním), ale měření sil pokračuje i nadále. Vrcholí roku 1618 pražskou defenestrací (vyprovokovanou zavřením kostela v Broumově a zbořením rovněž protestantského kostela v Hrobu), při níž byli z oken Hradu svrženi místodržící Slavata a Martinic, zastupující v Čechách císaře, který nyní již natrvalo sídlil ve Vídni.

To je také začátek třicetileté války, v níž po počátečních úspěších české vojsko (z celkem oprávněné obavy pánů ozbrojit utiskovaný domácí lid) ztrácí 8. listopadu 1620 bitvu na Bílé Hoře. Rekatolizace tím má otevřenou cestu do Čech a s ní i barok, ukončující násilně renesanci. Na Slovensku, nedotčeném těmito událostmi, se však renesančně staví ještě dlouho do 17. století.

Hluboké ekonomické proměny a nový světový názor se bezprostředně odrážejí ve způsobu života celé společnosti, snad jen s výjimkou neplnoprávných vesnických poddaných.


PŘEŽÍVÁNÍ GOTICKÉHO SLOHU

Přežívání gotických tvarů nebo motivů prostupuje renesanci až do počátku 17. století a svědčí o silných tradicích gotiky. Že se tak nejednou dálo na přání stavebníkovo, dokládají dva příklady z Pražského hradu: v roce 1557 schválil císař Ferdinand I. v soutěži na stavbu hudební kruchty v nedokončené svatovítské katedrále návrh Bonifáce Wohlmuta, protože použil hroužených přetínavých obrazců kamenných žeber, podle císařova názoru vhodnějších pro kostel. V roce 1559 vyšel Wohlmut stejně vítězně ze soutěže na zaklenutí Staré sněmovny, pro niž - vzhledem k sousedství s Vladislavským sálem - navrhl rpvněž kamenná profilovaná žebra, splétající, stáčející a přetínající se, avšak ve skutečnosti jen nefunkčně podložená pod renesanční neckovou klenbu s lunetami. (Obdobně je tomu i v případě bohaté žebrové hvězdice kostela na Karlově v Praze, nalepené na renesanční kupoli z r. 1575). Naproti tomu štuk, použitý sice již v letohrádku Hvězda, se zprvu netěšil oficiální přízni a byl považován za méně hodnotnou náhražku.

Později se, kromě stále ceněného kamene, žebra i se svorníky napodobují alespoň ve štuku, ale i typické renesanční hřebínky vytvářejí síťové, obkročné nebo hvězdicové, často přetínavé obrazce a nechybějí ani kroužené motivy. Z pozdní gotiky se přejímá také sklípková klenba. Z ostatních prvků se nejednou užije lomeného oblouku v portálech, a především v kostelní architektuře se gotická schémata udržují až s překvapivou konzervativností, ať již jde o polygonální závěry presbytářů, mnohdy s opěráky, nebo o kružby ve štíhlých oknech.

 
 
 
 
 
 
 

PŘÍPRAVNÉ KURZY K TALENTOVKÁM NA ARCHITEKTURU

Powered By CMSimple.dk | Design By DCWD | 2Bdesign