ARCHITEKTURA > SAMOSTUDIUM > slohy - popis > Klasicismus a empír
 
 

Klasicismus a empír


PŘEHLED HISTORICKÝCH SLOHŮ - DETAILNĚ

CELKOVÁ CHARAKTERISTIKA


Klasicismus v nejobecnějším významu znamená používání motivů inspirovaných a přejímaných z tzv. klasického umění, tj. z umění antického Říma a Řecka. V tomto smyslu se mluví o klasicismu v renesanci stejně jako v baroku 17. Nebo 18. století.

Klasicismus jako označení slohu poslední třetiny 18. století napovídá, že hlavním zdrojem a zaměřením umění té doby jsou klasicistní prvky a principy, k nimž se obrací pozornost umělců po vyčerpání tvůrčích možností baroka, uzavřeného rokokem. Jako na rozhraní všech slohů dochází zprvu i zde k prolínání a překrývání starého s novým a zpočátku se klasicistní tvarosloví někdy jen jakoby nanáší na ještě barokní kostru. Zejména časnější klasicistní stavby a jejich části mají vnějškově tolik společného s barokem, že se o nich v jednotlivých případech mluvívá jako o pozdně barokních a klasicismus bývá někdy k baroku přičleňován s označením barokní klasicismus, nebo dokonce klasicizující barok.

Podstatnou součástí klasicismu druhé poloviny 18. stol. je tzv. sloh Ludvíka XVI. (1774 - 1792), vyvinuvší se za vlády tohoto francouzského krále. Je reprezentován především charakteristickým nábytkem a ornamentikou, která však přechází záhy na architekturu a šíří se i do jiných zemí Evropy.

Empír, zvaný také císařský sloh, má původ názvu ve francouzském slově empire - impérium, císařství, a to proto, že se jím stavělo převážně v době, kdy se Napoleon Bonaparte prohlásil císařem (1804), a pak ještě celou první polovinu 19. století.

Označení "empírové" se občas užívá i pro stavby vzniklé před rokem 1804 (pokud vykazují příslušné vnější znaky).

Ve vymezení a užívání názvů klasicismus a empíru tedy není naprostá jednotnost.

Období klasicismu a empíru se však ve skutečnosti ani zdaleka nejeví jako stylově jednolité. Již před rokem 1800 je provázeno raným neboli časným romantismem, vyvolaným romantickým vztahem k umění jiných kultur, exotice i venkovu, a ještě před polovinou 19. století se objevuje biedermeier. Ten nachází výraz spíše v měšťanské kultuře bydlení, v nábytku, uměleckém průmyslu a v odívání, nikoli v architektuře. Název vznikl kombinací jmen dvou měšťáckých postav z německého časopisu "Fliegende Blatter", panů Biedermanna a Bummelmaiera, takže podstatu tohoto měšťanského slohu přímo nepostihuje.




1ZNAKY SLOHŮ

Klasicismus zpočátku ještě v mnohém připomíná vnějškově barok. Je však i v těchto případech více strohý, opouští hybnost tvarů i půdorysů, fasády se zplošťují a detail se stává suchým, přibývá na geometričnosti v členění. Oblíbeným článkem zůstává i ve venkovské architektuře fabionová hlavní římsa, vytažená ve štuku často na prkenné konstrukci, šambrány oken užívají zhusta uší a orámování prostou lištou. Obdobně jako v baroku se v hlavicích, v parapetech oken apod. objevuje tzv. čabraka neboli lambrekýn.

Ve štítech, nadokenních římsách i otvorech portálů je častý stlačený, půleliptický oblouk. Užívá se hojně trojúhelného štítu, běžného ovšem i v baroku, ze sloupových řádů hlavně korintského a kompozitního, zčásti i iónského. Oblíbeným motivem jsou medailóny s reliéfními profily tzv. imperátorů - římských císařů a kolem nich přeložené snítky různých listnatých stromů.

Sloh Ludvíka XVI. - luiséz - přináší vavřínové věnce a festony, zvlněné povlávající stužky s mašlí a voluty pravoúhle zalamované na způsob meandru. Ornamentika, obdobně jako v renesanci, čerpá z antiky, a to i v čistších, méně přehodnocených tvarech než barok. Luiséz - podobně jako předtím rokoko - se v mnoha případech omezuje rovněž jen na charakteristický ornament a odlišný typ architektury nevytváří.

Klasicismus před i po roce 1800 zaplavuje nejen města a městečka, ale i venkov - zejména v širokém pásu při severním a severovýchodním pohraničí - kamennými portálky, osazovanými i na roubená nebo polozděná stavení a v sterých obměnách dekorovanými přebohatou ornamentikou. Ta rámuje také náhrobky a podstavce křížů a soch.


Empír vychází již výlučně ze studia antických slohů a ve své zálibě ve strohosti a jednoduchosti první přejímá nejstarší řecký řád, dórský, s jeho příznačnými hmotnými kanelovanými sloupy bez patek a s plochými bochníkovými hlavicemi. Užívá však rovněž iónského řádu a palmetových hlavic, nově vytvořených.

Římsy s konzolami, hlavice sloupů, ale též sloupy celé bývají někdy dřevěné a obílené shodně s fasádou, novým materiálem se stává litina, z niž se odlévají i celé články, palmety, akrotérie, fiály romantických staveb, zábradlí a mříže (souběžně s kováním) oplocení atd. i celé vysoké kříže, jejichž povrch napodobuje strukturu částečně ohoblovaného dřeva.


Kromě charakteristického trojúhelného štítu s tympanonem někdy doplněným štukovou plastikou, nápisem s letopočtem nebo prolomeným půlkruhovým nebo segmentovým oknem, se vyskytuje stupňovitý štít z nízkých dlouhých pruhů. Také zděné věže civilních staveb - méně často kostelů - mívají tupé zakončení, kdežto helmice kostelních věží a drobné věžičky radnic (oproti osmibokým starším nyní často jen čtyřboké) dostávají jednak prostý jehlancovitý tvar, jednak táhlou zvonovitou, hrotitě zakončenou podobu.

Teprve nyní, převážně od poslední třetiny 18. století, se okna, až dosud jednoduchá, osazovaná ve špaletách a v kamenných ostěních, mění ve dvojitá. Vnější okna se nově nsazují i u starších architektur do líce, a tím se dodává fasádám plošnosti. Empírová okna bývají kryta ještě žaluziovými okenicemi, s oblibou zatíranými zeleně nebo i modře. Převládající barvou oken je bílá až do sklonku prvé poloviny 19. století, kdy se zase začíná sahat k hnědé. V okenných i dveřních otvorech se běžně užívá palladiánského či vignolovského trojosého motivu, někdy redukovaného - bez střešních oblouku.

Klenby jsou obvykle velmi ploché, ať již jde o placky s nízkými segmentovými čely, nebo o valené klenby segmentové s příznačnými pětiúhlými nebo segmentově zakončenými lunetami (výsečemi). Ústřední prostory především v zámecké a kostelní architektuře se zaklenují kupolí členěnou kazetami, buď plastickými, nebo malovanými šedě, tzv. grisají (grisaille).


Určitou uniformitu, někdy hraničící s fádností, vnášejí do architektury nově zřizované státní stavební kanceláře. Stavby té doby jsou však při vší jednoduchosti slohově čisté, dodržující přísnou symetrii a řešené velmi účelně.

Téměř jakoby z obavy před monotónností klasicistních a empírových forem přináší již na sklonku 18. století tvarové zpestření raný neboli časný romantismus. Je podněcován jednak rousseauovskou filozofií návratu k přírodě, jednak zájmem o exotické země, k jejichž přiblížení neobyčejně přispěly četné cesty a cestopisy a jejichž umění se napodobuje i v architektuře a stává se módou.


Ne náhodou se proto zdroj inspirace nalézá v Číně, starém Egyptě, Turecku a v zemích s maurskou kulturu. Současně však antika řecká i římská - kromě základních tvarů a seskupení (jakým je např. sloupové průčelí antického chrámu, přenášené v empíru i na obytné domy) - poskytuje další náměty, jako napodobeniny celých chrámků, polozřícené akvadukty (antické vodovody) apod. A konečně - ještě před rokem 1800 - se po necelém století od krátké, ale významné epizody barokní gotiky znovu obrací pozornost ke gotickým tvarům, které doba opřádá romantickým kouzlem.

Romantické stavby či ve většině případů spíše stavbičky v parcích a zahradách se nepokoušejí jednotlivé slohy napodobovat na podkladě studia, ale jejich nejnápadnější tvary a znaky si doboví architekti a stavitelé přizpůsobují. Proto také altány a pavilóny nebo vyhlídkové věže - ať jsou pojaty v kterémkoli slohu - zůstávají svým účelem stavbami přelomu 18. a 19. století, typickými pro dobu svého vzniku.

K oblibě exotických slohů se přidružuje probuzený zájem šlechty o venkov, ovšem zájem povrchní, romantický, obracející se zidealizovaným pohledem mj. také k dřevěné architektuře. Není to tedy ještě onen romantismus, který se kolem poloviny 19. století zahledí do rytířského středověku.






1
KLÁŠTERY A KOSTELY

Charakteristické pro klasicistní a empírový kostel - kromě strohosti a jednoduchosti - je postavení věže jakoby za kulisou průčelí, které ji až do výše střechy kostela pohlcuje. Častá bývá mírně vyznačená dispozice stejnoramenného - řeckého kříže s křídly zaklenutými valeně a střední prostorou uzavřenou plackou nebo kupolí. Okna, podobně jako v raném baroku, jsou zase půlkruhová termální, dělená někdy ještě dvěma zděnými pilířky na tři osy.

Naproti tomuto nevelkému přírustku církevní architektury však reformy Josefa II. značný počet klášterů, kostelů a kaplí ruší. Kláštery dostávají nové využití podle potřeby a okolností. Některé se upravují na zámky (Zbraslav, Žďár nad Sázavou) - jejich honosné prelatury se k tomu zrovna nabízejí, jiné posloužily za kasárny, činžovní domy, továrny aj.

Zrušené kaple a kostely se buď změnily vložením příček a pater v obytné domy, ve skladiště, další pro svou výhodnou polohu na dálkové silnici při vjezdu do města nebo obce se staly kovárnami (Mladá Boleslav, Jindřichův Hradec, Nepomuk, Švihov). Nebo je postihl ještě smutnější osud - byly rozprodány na stavební materiál. Naopak jiné stavby, zejména kapličky, byly po smrti Josefa vykupovány - i soukromníky - a navraceny původnímu účelu.

V polích a na rozcestích, mezi skupinami stromů vznikají obdobně jako v baroku kapličky, boží muka, sochy a kříže, a jako nový prvek v krajině přicházejí kamenné ukazatele směru, rozcestníky na křižovatkách zmnohonásobené silniční sítě, milníky tvaru obelisků a nekanelovaných sloupů a dokonce i první dopravní značky, vybízející formany zobrazením předmětu sloužícího k brždění a zvaného "čuba" k zabezpečení vozu, aby při jízdě z kopce jel smykem.
 
 
 
 
 
 
 

PŘÍPRAVNÉ KURZY K TALENTOVKÁM NA ARCHITEKTURU

Powered By CMSimple.dk | Design By DCWD | 2Bdesign