Období historických slohů v architektuře zabírá téměř celou druhou polovinu 19. stol. a
zasahuje až do počátku 20 stol. Jeho trvání - po romantismu - se někdy rozděluje na starší
období let 1860 - 1880, tzv. přísný historismus, a na mladší, v rozmezí roku 1880 - počátku
20. století, označované jako pozdní historismus. Jindy se setkáváme i s jiným dělením, např.
úsek 1860 - 1890 je označován obdobím pozdního romantismu a novorenesance a desetiletí
1890 - 1900 se připisuje elektismu.
A zase zatímco elektismus - v základním významu čerpání z cizích myšlenek a výtvarného díla
a jejich přenášení, často formální, do vlastních prací - mívá někdy význam víceméně pejorativní,
naznačující jistou podřazenost elektismu skutečné tvorbě, jinde - např. v elaborátech Státního
ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů - pojem elektické se významem rovná označení
historické slohy nebo pseudoslohy, aniž by se tím jejich význam ve vývoji české architektury
podceňoval.
Je třeba si říci, že čím mladší období, čím méně vzdálené od naší současnosti, tím méně
jednotně je posuzováno a hodnoceno - od kritiky a zavrhování některých slohových projevů a
směrů přes snahu o objektivní zařazení až k zdůrazňování dosud nedoceněných vývojových hledisek
a prvků. A stejně rozdílné je i dílčí dělení těchto nových epoch, což ještě výrazněji vynikne u
slohů a směrů tzv. moderní architektury.
Pokud jde o historické nebo také historizující slohy, živnou půdou pro ně se stává náhlá
stagnace ve výtvarném umění: po tisíciletí (a v některých zemích po období ještě delším) tvůrčí
prameny, až dosud tak bohaté, jako by s dožívajícím empírem vyschly a na otázku, jak stavět,
nastupující generace elektických architektů (tj. architektů, kteří se vybírali prvky a motivy
z vynikajících architektur předchozích století a sestavovali je v nový celek) hledá odpověď ve
slozích, jež se vystřídaly nejen v jejich vlasti, ale i v obměnách a zabarvení
charakteristických pro jiné země a oblasti Evropy. Soudobý rozvoj techniky, rostoucí
společenské potřeby a všeovládající požadavek prosperity a účelnosti staví najednou veliké
úkoly před stavebnictví, a tedy i před architekty - projektanty. Intenzita rozvoje zřejmě
předběhla výtvarné možnosti doby, a protože nebyl čas na experimenty a hledání nových cest,
historické slohy se nabízely jako východisko z nouze.
Empír se již ve čtyřicátých letech 19. stol. považuje za sloh postačující právě jen pro
úřední budovy a činžáky, kdežto významnější stavby se záhy oblékají do historických slohů, z
nichž jako první se napodobuje gotika a románský sloh (doporučované pro kostely), po nich
nastupuje renesance (jako prý nejvhodnější pro zámky, radnice a školy) a na samém sklonku
této epochy přichází ke cti až dosud přezíraný a odmítaný barok.
Chaotické poměry ilustruje názorně požadavek architektu Rosnerovi, jenž měl stavět ve Vídni
kostel sv. Jana, aby na tuto stavbu předložil projekt ve třech variantách - románské, gotické
a renesanční.
Ještě na konci první poloviny 19. stol. a začátkem druhé poloviny 19. stol. ovládlo krátce a
to hlavně bytovou kulturu, umělecký průmysl a oblékání tzv. druhé rokoko. Je typické obdélnými
okny, osazenými ještě v líci fasády, jejichž horní rohy jsou zakulacené, se štukem na fasádách
a stejně pojatými řezbami na vratech nebo dveřích, které spíše nesymetričností než tvarovou
příbuzností s rokajovou ornamentikou připomínají rokoko. V interiéru tou dobou již poměrně
nákladný štuk ustupuje levným napodobeninám: na stěny i stropy se připevňují zlacené nebo jinak
tónované ornamenty plasticky tlačené z papírové hmoty a rám mezi nimi tvoří obdobně obarvené
lišty. (Vzornou ukázkou je v Praze na Novém Městě v Panské ulici Stallburgův palác čp. 895 z
let 1861 až 1862).
Tuctové novorenesanční architektury, zaplavující záhy naše města, mají s díly průkopníků tohoto
historizujícího slohu již pramálo společného, alespoň pokud jde o výtvarnou invenci. Vyznačují
se především přemírou štukového dekoru, který spolu s architektonickými články nemůže zvládnout
jejich mnohapatrová široká průčelí. Obliby nabývají nárožní věžice někdy s kupolkami a ochozy,
balkóny, arkýře na krakorcích, většinou - kromě solidných kamenných staveb - jen kašírovaných,
dutých, buď vybedněných z prken, nebo obložených zevně štukovými a sádrovými sériově
prefabrikovanými detaily, zatímco nosnou funkci obstarávají zamaskované traverzy. Právě
tak se prefabrikují kuželky do balustrád, hlavice pilastrů a množství dalších detailů, z
nichž se bohatá fasáda někdy jen skládá a sestavuje jako ze stavebnice. Celek zase doplňují
mříže, zábradlí a pitoreskní korouhvičky.
Novobarokní stavby se objevují poměrně pozdě, neboť baroku, považovanému za "zkaženou
renesanci", se dostává uznání až na sklonku století a kolem roku 1900.
V detailech ornamentiky a členění, tvarech vikýřů a mansardových střech čerpá novobarok
výhradně z vrcholného baroku 18. století, skladebnost - zejména u mnohopatrových nájemních
domů - se historické předloze pochopitelně vymyká a stejně tak je tomu, pokud jde o tvar a
dělení oken.
Novobarok se však rozbujel i s ožívajícím hnutím památkovým. Přichází totiž právě do období
kolem r. 1900, kdy "Bestia triumphans" (jak nazval svůj protestní spisek z r. 1897 V. Mrštík)
přikročila ve jménu modernizace a ozdravění Prahy k smutně proslulé "asanaci", jíž padlo za
oběť celé historické židovské město (tehdejší Josefov), část Starého Města a Vojtěšská čtvrť a
Podskalí na Novém Městě. A zatímco staré objekty mizely pod údery krumpáčů, v napřimovaných a
rozšiřovaných nebo vůbec nově vedených ulicích stavěla řada architektů novobarokní činžáky v
domnění, že se tak vyhovuje volání po záchraně "starého" rázu Prahy, a že tím starým, památkovým
částem města prospívá. Proto také někde do novobarokního průčelí zasadili skutečně barokní
portál ze zbořeného objektu apod. (např. na čp. 74/I - roh mezi staroměstským kostelem sv.
Mikuláše a Meislovou ulicí).
Druhá polovina 19. století nezůstává však jen u napodobení evropských slohů. Orientální a
maurské prvky a motivy tvoří základ architektury synagóg, které si v tomto období hospodářského
rozmachu stavějí židovské náboženské obce prakticky ve všech větších městech.
V devadesátých letech pronikl i do české architektury nový materiál s nebývalými možnostmi
konstrukce a vytvoření prostorů, totiž ocel, dávající předpoklady k montáži skutečných moderních
staveb, jaké vznikaly - spíše jen ukázkově, zatím bez obecnějšího ohlasu - při příležitosti
Všeobecné zemské výstavy v Praze v roce 1891 (Průmyslový palác, rozhledna na Petříně).
Pozornost však nebyla zatím vůbec věnována železobetonu, který v jiných zemích začínal být
běžným. Naproti tomu již dříve našla uplatnění ozdobně ztvárněná železná litina, použitá kromě
zábradlí, kandelábrů veřejného osvětlení a spíše menších doplňků i na takové stavby, jako je
kolonáda v Mariánských Lázních z roku 1889.
V dosavadním pojetí architektury však nastává krize. Dochází k mísení slohů bez ohledu na
jejich rozdílnou podstatu, beze smyslu pro funkci jednotlivých článků a vůbec se již
nepřihlíží k vzorům, které tvořili zpočátku inspirační zdroj pseudoslohů (v Praze např.
některé fasády v Pařížské ulici a jejím okolí, průčelí na novoměstském nábřeží proti Mánesu
apod.). Právě toto desetiletí - 1890 - 1900 (a ovšem leckde i léta pozdější) se označují
názvem elektismus.
PAMÁTKY
Již po několik desetiletí krystalizoval pojem památky. Vznikají první instituce památkové
ochrany a později i péče a obnova památek "historických a uměleckých" - jak byly tehdy
charakterizovány. Za památky se zprvu považovaly především hrady a kostely středověkého původu.
Oproti romantismu se proto práce architektů mnohem více opíraly o archeologický průzkum
památkových objektů, ne však dostatečný, a s tím souvisel vznik jakéhosi univerzálního
novogotického či pseudogotického slohu, víceméně vyspekulovaného a ponejvíce se opírajícího o
vrcholnou gotiku.
Protože dobová snaha o uchování kulturních hodnot minulosti otvírala široká pole působnosti,
většina architektů - novogotiků se kromě původní tvorby věnovala také (a mnozí především)
restauraci středověkých památek, avšak způsobem nešetrným, bez ohledu na původnost a stavební
vývoj svěřených objektů. Ve snaze "očistit" památky od "neslohových" pozdějších doplňků se nejen
odstraňují celé části staveb (stačí srovnat vyobrazení, zejména fotografie Karlštejna před
obnovou a po ní, podobně byl zbaven přední budovy Vlašský dvůr v Kutné Hoře, kde navíc L.
Lábler zbořil celé křídlo mezi kaplí, již o své vůli rozšířil, a mezi arciděkanstvím včetně
mincmistrovského domu, celek nahradil novým křídlem s kopií arkád, jejichž originál odstranil).
Vytvářejí nová průčelí kostelů, nové tvary věží, kde se jim nezdá věž dostatečně vysoká, přidají
jí na výšce (např. ve Dvoře králové, kde byly také "zlepšeny" opěrné pilíře, třebaže původní), a
tak i středověké jádro stavby, o něž vlastně šlo, dostává tvrdý, schematicky utvářený bezkrevný
vzhled, jehož suchost ještě zdůrazňují zubovitá vystupující orámování oken a portálů, sestavená
z dílů o dvou pravidelně se střídajících šířkách. Tento teoretický i praktický přístup k obnově
památek ve formách, které za "slohově čisté" považoval ovšem ten který restaurátor, se proto
nazývá purismus (od slova purus znamenajícího latinsky čistý). Jeho působnost, trvající v
našich zemích déle než kdekoli jinde, znamená pro většinu postižených památek více škody než
prospěchu. Jedním ze znaků této činnosti, měnící silně vzhled památky, je - až do druhého
desetiletí 20. století - snímání omítek ze středověkých staveb a obnažování původně vždy
ohlazovaného lomového zdiva, které se nyní místo omítání spáruje.
Odhalená struktura zdiva dává však zároveň nahlédnout do mnohdy složitého stavebního vývoje
památek. To postupem doby vede k analytické metodě restaurací, kdy se stejně v omítaných
fasádách jako v interiérech vykrajováním svrchních vrstev omítky ponechávají viditelné všechny
i zlomkovité stopy starší vývojové etapy památky, ať již jde o spodní starší omítky s fragmenty
maleb či sgrafit, nebo o kamenné či staré cihelné zdivo, architektonické články (části ostění
dávno zrušených oken, portálků) apod. Při větším počtu takových obnažených různorodých nálezů
je výsledný dojem opět neuspokojivý, analytická obnova narušuje a rozbíjí architektonické
členění památky ať již jde o průčelí, nebo o vnitřek.
Původní novogotické stavby užívají jako materiálu kamene, neomítaných cihel, někdy i
glazovaných, terakoty, ale i štukových detailů, např. lichých kružeb, lilií atd., přetřených,
hlavně v pozdější fázi, jednotně barvou fasády. Nejužívanější krytinou je břidlice a velké
oblibě se na střechách a početných vikýřcích těší různé kované korouhvičky a na hřebenech
ozdobné mřížky
Obdobné zásady platí i pro novorománský sloh. Užívá se ho však méně často, a to ještě převážně
pro církevní stavby, hrobky apod. Pokud se restaurují románské památky, nakládá se s nimi v
duchu dobového puristického nazírání stejně jako s gotickými.
Novorenesance jakožto oficiální sloh se dostává do Čech s určitým zpožděním, i když některé
její tendence - v detailech a ornamentice - se začínají projevovat na pozdně empírových
fasádách.
Samozřejmým požadavkem vzdělání architekta se stává studijní cesta do Itálie, takže kromě
publikací jsou pomůckou projektantů jejich vlastní poznatky a obsah skicáků, které na své
cestě pokreslili detaily architektur předních italských měst, zejména římských, benátských a
florentských.
Hlavním zdrojem, z něhož se čerpá, se stává pozdní renesance italská. V tomto slohovém zabarvení
je stavěna většina monumentálních staveb té doby, mezi nimi vyniká Zítkovo Národní divadlo,
Schulzovo Národní muzeum a Dům umělců - Rudolfinum, společné dílo obou architektů. Současně
se však obrací zájem k renesanci francouzské, nizozemské a německé.
MĚSTO A VENKOV
Rostoucí počet obyvatelstva - hlavně ve městech, si vyžaduje velké množství novostaveb
příslušného určení. Avšak kvantita jakoby ubírala na kvalitě: v Praze se do sedmdesátých a v
ostatních městech do devadesátých let projevuje při jejich rozšiřování, stavbě nových
předměstí, zakládání parků a hřbitovů nebývalý nedostatek urbanistického cítění. Jednotlivé
veřejné objekty jsou řešeny samy o sobě bez ohledu na jejich vztah k prostoru ulice, náměstí
nebo půdorysu a hmotě města.
I nadále se odstraňují městská opevnění, která uvolňují prostory pro sady a zejména pro nové
ulice.
Obytný dům za průčelím odívajícím se do forem historických slohů zprvu užívá pavlačové
dispozice převzaté z empíru i se společným záchodem, avšak pavlače dříve otevřené mívají teď
častěji dřevěnou prosklenou stěnu. Parcelace nových předměstí, sledující maximální výtěžek,
stlačuje domy do poměrně malých bloků se stále se zmenšujícími dvorky, do nichž se ještě
vestavují dřevníky, kůlny, dílny, skladiště a později garáže. Síť ulic se řadovou zástavbou
způsobuje, že se byty v celých frontách domů obracejí k severu a šířka ulic není vždy ve
vhodném poměru k stále vícepatrovému obestavění.
Především pro zámožnější nájemníky však již od šedesátých let postupně vznikají účelně
diferencované byty, zprvu dvoutraktové, tj. se dvěma místnostmi za sebou, od osmdesátých let
trojtraktové, se střední místností - tzv. alkovnou osvětlovanou jen nepřímo prosklenými dveřmi,
s vlastním příslušenstvím, k němuž záhy náleží i koupelna, a se štukovými ozdobami na stropech
prostorných pokojů. Místnosti jsou vyšší než kdykoli dříve i později a z dnešního hlediska
leckdy i neútulné (původní novorenesanční a novobarokní mohutný nábytek je ovšem zaplnil
přiměřeněji než dnešní moderní mobiliář).
Vstup do domu bývá řešený jako ozdobný vestibul, nebo alespoň jako chodba se štukovými rámci,
pilastry a někdy i malbami, středem schodiště je veden výtah. Typickým přínosem jsou zvýšená
přízemí (hned za vstupními dveřmi k nim stoupají schody), a tím vznikají polosuterény,
vyplňované nuznějšími byty nebo dílničkami drobných řemeslníků a krámky. Mezi přízemí a 1.
poschodí zejména u domů s obchody se vkládá polopatro. Mezipatra - mazanin - se napojují
směrem dozadu podlažím na úroveň odpočívadel schodiště a slouží bytovým účelům.
K vnitřnímu vybavení a výzdobě těchto domů (ale i domů v následujícím období secese) náleží
různé detaily, jako mříž výtahu, kovové nárožníky - ozdobné kovové lišty přes rohy zdí a pilířů,
supraporty - nadedveřní nástavce, někdy i s figurami, dveře a okna s prosklením buď se
skládanými barevnými skly, zalitými do olova, nebo leptanými či lazurovanými skly, s motivy
ornamentálními, rostlinnými i figurálními, různé keramické obklady a dlažby, ve vstupních
prostorách mozaikové a terazzové podlahy, štukatury, stylová svítidla, zábradlí atd.
Domy pro chudší obyvatelstvo, hlavně na perifériích, s byty ještě dlouho jen o jedné místnosti,
jsou stěsnanější, málo vzdušné, s nepohodlnými šerými schodišti a malými nečistými dvorky
(ostatně temné chodby a schodiště nechybějí ani v domech uprostřed města).
Pokud jde o vnějšek, lze v duchu dobového nazírání použít u všech těchto domů - především se
to praktikuje opět u těch výstavnějších - fasády v libovolném historickém slohu s nezbytnými
balkóny, arkýřky, otevřenými lodžiemi - dokonce s arkádami novogotických tvarů - a s nárožními
věžicemi, vrcholícími tu kupolkou, jinde cibulí či strohým jehlancem nebo kuželem.
Na předměstích uprostřed rozlehlých zahrad si bohatí jednotlivci stavějí vily, vzniká rodinný
domek obklopený sadem a objevuje se i typ v podstatě italského palazzeta - pražská Gröbova vila.
Snaha o slohovost do posledního detailu se rozšiřuje i na úpravy jejího okolí a svahy k Botiči
se záměrně vysazují vinnou révou.
V zámecké architektuře, kromě přestaveb a adaptací, nevzniká mnoho nového a i pak - až na
výjimky - nejde o díla mimořádná.
V církevních, především kostelních stavbách se uplatňují obdobně jako v civilní architektuře
všechny slohy, novými kostely se vybavují jednotlivá vznikající předměstí, nové hřbitovy, ale i
některá města, jimž starý kostel již nevyhovoval nebo nepostačil svým, prostorem. V Praze v
Karlíně se svatí novorománská bazilika, Žižkov, Královské Vinohrady a později i Holešovice
sahají k novogotice, z novorenesance vzešla bazilika na Smíchově. V Kutné Hoře se k
Dienzenhofevovu voršilskému klášteru přistavuje kostel v novobarokních formách, v jeho
blízkosti si již dříve postavila českobratrská církev evangelická svůj sbor v podobě
pseudoempírového templu.
Na venkově se ještě dlouho po polovině století staví obtížně datovanými formami vyvozenými z
baroka a z empíru a jen postupně v bohatších obcích pronikají pseudoslohy s novostavbami
sokoloven, hostinců i statků.
Do krajiny se v řadě míst stavějí památníky a pomníky připomínající válečné události z roku
1866, ale i památníky se vztahem k národní historii.
PŘIHLÁŠKA | kurzy Máte-li zájem o další přípravné kurzy /od října 2015/ - Kresba pro budoucí architekty - zimní semestr, rezervujte si místo již na emailu pavel.kocych@eatelier.cz.
