ARCHITEKTURA > SAMOSTUDIUM > slohy - popis > Gotika
 
 

Gotika


PŘEHLED HISTORICKÝCH SLOHŮ - DETAILNĚ


CELKOVÁ CHARAKTERISTIKA

Název gotika dala slohu - zvanému ve Francii, zemi jeho zrodu, styl ogival - osvícenská umělecká kritika, zejména italská, vycházejíc ze staršího hanlivého významu, znamenajícího totéž co barbarský a spojujícího toto umění mylně s barbarskými Góty.

Gotika jediná tvoří zcela osobité vlastní tvarosloví a skladebnost na rozdíl od románského slohu, renesance, baroka a klasicismu s empírem, vyvozujících své tvary i ornamentiku z architektury antické, především římské a zčásti řecké. Pro svoji odlišnost proto také nenašla pochopení u přívrženců klasických slohů, přesto však architekti k jejím prvkům sahali v následujících staletích ještě několikrát.

Nepočítáme-li její přežívání hluboko do renesance, volně z ní čerpají umělci na počátku 18. století, a to nejen při přestavbách velkých klášterních bazilik, ale i při samostatné tvorbě (tzv. barokní gotika). Znovu poskytuje gotika inspiraci v časném romantismu již před rokem 1800 a potom při velkých přestavbách zámků na romantické "hrady" kolem poloviny 19. století, které předcházely vzniku novogotiky čili pseudogotiky v období hostorických slohů druhé poloviny 19. století.

Gotika vzniká kolem roku 1150 ve Francii v kraji, v němž leží Paříž a postupně se šíří do celé Evropy. Do českých zemí přichází ve druhé čtvrtině 13. století a zůstává tu přibližně po tři staletí. Ve své rané - časné fázi zůstává přes řadu vynikajících staveb slohem importovaným, ale již od počátku 14. století se domácí prostředí chápe samostatné tvorby a vrcholná česká gotika se staví do čela evropského vývoje. Obdobné postavení získává po letech stagnace znovu na sklonku svého trvání jako pozdní neboli vladislavská gotika.


ZNAKY GOTICKÉHO SLOHU


Za znaky gotiky (i když to neplatí vždy a zcela jednoznačně a zejména v české vrcholné gotice bychom našli řadu výjimek) se počítají lomený oblouk, žebrová klenba, opěrný systém, vertikalita a štíhlost tvarů směřujících vzhůru. Lomený oblouk umožňuje užít stejně vysoké klenby nad prostorem o různé šíři, což je u půlkruhového románského oblouku vyloučeno. Tlaky kleneb, nyní slabších, protože je nesou žebra, směřují více šikmo dolů než do stran a dají se opěrným systémem podchytit natolik, že stěny mohou být méně silné a jsou stále více odhmotňovány zvětšujícími se okenními otvory, dělenými pruty a ve vrcholu geometrickými obrazci kružeb. Kromě žebrových kleneb se po celou gotiku těší oblibě valené klenby, půlválcově vybíhající často přímo od země a vytvářející tzv. tunely. Ve sklepech na nich zůstávají v nezahlazené maltě výrazné otisky širokých prken "šalování", bednění, na něž se klenulo, a právě podle těchto stop se značnou pravděpodobností rozeznáváme gotický sklep.

Gotickou architekturu doplňovaly plastické detaily s figurální, zvířecí i rostlinnou tématikou a malby, a to nikoli pouze obrazy. Stěny, uvnitř i zevně, trámové stropy i žebra a ostění se pestře malují, takže gotické stavby bývaly pro nás dnes již takřka nepředstavitelně barevné. Jinou úpravu povrchu stěn v interiérech - kromě obkládání dřevem - představuje metrické členění v charakteristické kosočtverečné síti, ryté za vlhka do povrchu lepenice.


STAVEBNÍ MATERIÁLY

Staví se buď z kamene - kvádry se neomítají, kdyžto lomové zdivo vždy - nebo z vysokých cihel, buchet (o výšce 8, 9, ale i 11 cm), které zůstávají zvenčí neomítané a jsou někdy jakoby šedě nebo zelenavě glazované. Cihly vytvářejí různé vazby a jejich spárování mívá oblunkový nebo rakvičkový tvar. Uprostřed ploch kvádrů se často setkáváme s důlky pravidelně vyhloubenými, za něž se kámen v době stavby zachycoval a zvednutím dopravoval na místo osazení. Gotické omítky se vyznačují nerovným, nepravidelně zvlněným povrchem.
Od středověku se užívá také hrázděného zdiva, tj. dřevěné trámkové konstrukce, jejíž otvory - s výjimkou - oken se vyplňují svislými tyčkami, někdy propletenými proutím nebo slámou, které se pak omaže lepenicí a obílí, nebo se vyzdívají, přičemž líc dřevěné konstrukce, barevně se odlišující, zůstává viditelný.

Dřevo, jakožto teplejší materiál, posloužilo i ve formě srubů, vkládaných dovnitř do jinak zděné architektury, jak hradní, tak i městské.

Gotickou architekturu doplňovaly plastické detaily s figurální, zvířecí i rostlinnou tématikou a malby, a to nikoli pouze obrazy. Stěny, uvnitř i zevně, trámové stropy i žebra a ostění se pestře malují, takže gotické stavby bývaly pro nás dnes již takřka nepředstavitelně barevné. Jinou úpravu povrchu stěn v interiérech - kromě obkládání dřevem - představuje metrické členění v charakteristické kosočtverečné síti, ryté za vlhka do povrchu lepenice.

RANNÁ GOTIKA

Raná (časná) gotika trvá v našich zemích od příchodu slohu po roce 1230 do začátků 14. století. Podstatnou její součást tvoří gotika zvaná cistercko-burgundská, protože z Burgundska ji k nám přinášejí cisterciáci, kteří si každoročními synodami udržovali stálý přímý styk s mateřskou zemí a nadto v rámci své činnosti se zabývali stavitelstvím. Prostředníkem rozšiřujícím nový sloh, jsou právě řádové stavební hutě, jakési středověké stavební podniky. Sestavoval je a vedl zkušený mistr a huť se zřizovala pro určitou stavbu, nebo pracovala v širším okruhu. Typické formy, které si taková huť vytvořila nebo osvojila, dovolují sledovat působení její nebo jejích vyučenců, kteří jako jednotlivci přešli třeba i na jinou stavbu.

U cistercko-burgundské gotiky mluvíme o mechanické skladebnosti: jednotlivé články nesrůstají, ale působí dojmem, jako by byly k sobě složeny ze stavebnice kdykoli rozebratelné, až již to jsou válcové přípory v koutech a na plochách křížových pilířů nebo stěn, či sloupky v stále ještě ústupkových portálech.

Typické jsou pro 13. století trojlaločné oblouky - jetelový list- u portálků i v kružbách, dále těžké hmotné profily žeber, oblouků i jiných článků a náběžní štítky při styku žebra s konzolou nebo hlavicí přípory. Z kleneb charakterizují 13. století kromě běžných křížových klenby šestidílné, v menších centrálních prostorách se objevují hvězdové klenby.

V hradní a opevňovací architektuře rané gotiky se někdy vysoké hradební věže a věže hradů, ať na kruhovém nebo čtyřúhelném půdoryse směrem nahoru zužují.

13. stolení - především jeho druhá polovina, vyplněná obdobím vlády Přemysla Otakara II. a Václava II. - je také stoletím zakládání kolonizačních měst, hradů a velkých klášterů nebo jejich znovuvýstavby. Tehdy také vznikl náš nejstarší dodnes stojící kamenný most v Písku, jenž pod hradem spojil oba břehy řeky Otavy.



1POZDNÍ GOTIKA

Pozdní gotika se často nazývá také vladislavská podle Vladislava II. Jagellonského (1471-1516), za něhož dosáhla rozkvětu. Zabírá co nejvšeobecněji vzato celé pohusitské období a trvá až do třicátých let 16. století, od roku1492 již souběžně s přicházející renesanci.

Ani ona není jednolitým slohovým projevem. Naopak počátky tohoto údobí nedosahují zdaleka úrovně staveb z doby Václavovi. Husitské války totiž rázem zastvily slibný vývoj lucemburské gotiky, a to nejen v místech bojů, ale i v rožmberských jižních Čechách, vojensky prakticky nedotčených. V poválečných letech a ještě za vlády Jiříka z Poděbrad se čerpá z předhusitského období a až teprve tvorba bývalého bakaláře týnské školy Matěje (Matyáše) Rejska a Benedikta Rejta (Rieda) vytváří v poslední čtvrti 15. století skutečnou pozdní gotiku. Dílo Rejskovo, plné tvarové vynalézavosti, vyhovuje bohatostí a až přeplněností detailu, zejména ornamentiky, především vkusu zbohatlých měšťanů, kdežto královský stavitel Benedikt Rejt svou velkorysou koncepcí, zejména v řešení prostoru a do důsledku domyšlenými krouženými klenbami povznáší českou architekturu opět do čela evropského umění.

Stárnutí slohu se projevuje v sesychajících se tvarech listů, dalším oblíbeným příbuzným motivem se stávají sukovité pokroucené větve, užívané v nejrůznější funkce, nakonec i místo klenebních žeber, a doprovázejí je plastiky drobného zvířectva, ještěrek, ptáků apod. V této slohové fázi - ač ne poprvé - se také v plastice s oblibou vyskytují neslušné motivy, jako postavičky obracející se obnaženou zadní částí těla k divákovi aj. Datovací pomůckou jsou kromě ostatních běžných znaků (žebra, konzoly, hlavice, kružby) i štíty erbů, nabývajících nesouměrného zprohýbaného a vykrajovaného tvaru kolčích štítků.

V rozkvětu pozdní gotiky stojí z kleneb na předním místě klenby kroužené, jejichž žebra se v hybných křivkách splétají a vytvářejí množství samostatně zaklenutých políček. Brzy se objevuje přetínání a přerušování žeber, nebo se sahá k tvrdším složitým hvězdovým a síťovým vzorcům, které ztrácejí konstrukční funkci a stávají se stále více záležitostí zdobnou. Protože v tomto směru již možnosti končí, klenby se jednak vůbec zbavují žeber (od konce 15. století), jednak je zaměňují motivem větví. Od konce 15. století střídá dosavadní žebrovou klenbu klenba sklípková neboli diamantová, ve starší literatuře zvaná též routová, jejíž povrch je plasticky i světelně rozbit množstvím polí s negativním tvarem diamantového řezu.


ČESKÁ GOTIKA


Česká gotika, jejímž spolutvůrcem se stal i samotný Petr Parléř, po Matyáši z Arrasu stavitel pražské svatovítské katedrály, ovládla plně jak monumentální tvorbu doby Karlovy, tak komorně laděné stavby Václava IV., a vrcholu v úsilí o malebnost dosáhla kolem r. 1400 ve slohu, který se v dějinách plastiky nazývá "krásný" nebo "měkký".

Celé období české gotiky je charakterizováno úsilím o jednotný, najednou vnímatelný prostor, zbavený dosavadní hloubkovosti a přemíry architektonických článků. Přípory se zkracují nebo jejich gunkci přejímají konzoly, až se konečně žebra zasekávají přímo do stěn nebo do válcového těla sloupku. Naplňování tohoto cíle dává také vznik novým prostorovým typům, zejména dvoulodím, ale i klenbám, v nichž se stírá až dosud závazné dělení na uzavřená pole, která se mechanicky sčítají. Místo nich se objevují síťové klenby dvou základních typů: parléřovská, užitá Parléřem ve vysokém chóru svatovítské katedrály v Praze a milevská, v presbyteriu sv. Jiljí v Milevsku. Spolu s hvězdovými obrazci se těší oblibě obkročná klenba, v podstatě polovina klenby síťové, jak v předsíních kostelů, tak v interiérech.


1MĚSTA


Města se zakládají již jen ojediněle, zato v městech z předchozího století vyrůstají zděné měšťanské domy, první radnice, spojením několika domů vzniká po r. 1383 Karolinum - budova univerzity založené 1348 - a po celé zemi přibývají stavby kostelů, z nichž na prvém místě stojí katedrála sv. Víta v Praze. Znásobuje se počet klášterů, v plném proudu je výstavby hradů a ve vsích tvrzí. V biskupské Roudnici francoužští mistři stavějí kamenný most a velkolepé technické dílo stejného určení dostává i Praha, kde románský Juditin most, těžce poškozený povodní, neměl být již obnovován.

Města jakožto právní a správní celky se objevují v našich zemích teprve ve 13. století (jimi se rozumějí převážně města kolonizační - gotická, na rozdíl od zaniklých sídlišť velkomoravských i existujících již výrobních a obchodních celků , pro něž - stejně jako pro románskou Prahu - název "město" nelze používat zcela jednoznačně.

Kolonizační města zakládá panovník nebo šlechtic, světský či církevní tak, že pověřuje schopného muže, tzv. lokátora, aby vyhledal vhodné místo pro město a zajistil pro ně dostatečný počet obyvatelstva.

Města se dělí na svobodná královská, podřízená přímo králi, a poddanská, patřící světskému šlechtici, biskupovi, klášteru apod. Mezi královská náležejí také královská věnná města, tj. připisovaná jako věno ovdovělým českým královnám (odtud názvy Dvůr Králové, Hradec Králové, tj. královny) a horní neboli báňská města, nadaná zvláštními právy a výsadami.

Kolonizační města dostávají charakteristický půdorys, zvaný šachovnicový. Je tvořen téměř pravoúhlým protínáním ulic a velkým čtyřúhelným náměstím, vzniklým vynecháním několika bloků. Od těchto měst se liší nepravidelností půdorysu a někdy až spletí křivolakých uliček města vzniklá, tj. povýšená z tržních nebo hornických osad, z podhradí apod., vyrostlých živelně, bez plánu.

U většiny gotických měst se bloky zástavby dělí na úzké dlouhé parcely, jejichž přední část vyplňují hluboké domy se štítovým průčelím a někdy i podloubím, vzadu pak leží hospodářská část. Větší a výstavnější domy patricijů a bohatších měšťanů se soustřeďovaly kolem náměstí a podél hlavních ulic, čím víc se přibližovaly k hradbám, tím byly menší a chudší, úměrně k sociálnímu postavení svých majitelů.


Dům označený kvůli orientaci (protože číslování ještě řadu století potom neexistovalo) domovním znamením, obývala nejčastěji pouze rodina vlastníka a někde při dvoře snad čeleď a podruzi. Zprvu bývali tyto domy průjezdové - průjezd procházel přímo do dvora - ale od 14. století mívají stále častěji mázhaus čili dolní síň, odkud teprve dozadu podél jedné nebo více komor pokračoval průjezd nebo jen chodbička. V mázhausu jakožto ústředním nejprostrannějším prostoru provozoval měšťan řemeslo nebo obchod, a byl-li dům právovárečný, tj. měl-li majitel právo vařit pivo, čepoval je tu také v určené dny. Odtud, z mázhausu, se sestupovalo dveřmi pod schodištěm nebo poklopem v podlaze do sklepa (pokud nebyl do něho vchod přímo z ulice, jak si jej ještě řada domů uchovala). Ve sklepě bývala v nejednom případě studna a pod klenutými prostorami, sahajícími často pod ulici nebo pod náměstí, najdeme v řadě měst ještě jedno - spodní podlaží, tesané do skály, s chodbami rozvětvenými do krátkých slepých výběžků, zvaných lochy. Jiné schodiště vede z mázhausu do obytného patra, kde ústřední prostorou býval horná mázhaus, síň neboli palác, zpravidla s trámovým stropem, odkud se šlo do předních reprezentačních obývacích místností, dozadu do komor na spaní, ale i do neosvětlené střední části parcely, kam se vkládala černá kuchyň - místnůstka bez oken s otevřeným ohništěm přímo pod širokým komínem, v němž se zároveň udilo maso.

V řadě domů se v přízemí zachovala vždy jedna místnost o dvou polích křížových kleneb na žebrech, dnes mnohdy považovaná nesprávně za kapli. Některé z výstavných domů se honosily arkýřem a dokonce i věží. Šlo většinou o výjimky, ale na Starém Městě pražském se po založení jeho svatohavelské části již ve 13. století vyskytuje typ šířkových domů, opatřených ve frontě do tehdejšího náměstí věří (v celé šíři se uchovala jediná, zevně barokně přefasádovaná, u čp. 403/I. v Ryířské ulici).

Rozlehlé náměstí sloužilo hlavně trhům. Symbolem tržního práva byla socha Rolanda, rytíře v brnění s korouhví, umisťovaná i později na kašně nebo na budově radnice. Radnice vzniká teprve ve 14. století (1338 Staroměstská radnice v Praze), kdy města, řízená do té doby dosazeným rychtářem, získávají samosprávu. Radnice mívají často věž s českým orlojem o 24 číslicích a jedné ručičce (dosud Praha, Tábor). Zevně - jako ještě dlouho v následujících staletích - se usazují vzorové míry duté a délkové - lokte. Ke svolávání kenšelů do rady vysíval (a v řadě měst dodnes visí) pod přístřeškem na radničním průčelí zvonek. Uvnitř je kromě velké zasedací síně šatlava, mučírna a kaple. Kde nebylo vhodnějšího místa, postavili radnici dodatečně doprostřed náměstí. Před ní stával pranýř, obvykle v podobě dřevěného nebo kamenného sloupu, k němuž se provinilci připoutávali za lehčí přestupek na veřejnou potupu.


K vybavení města náležely škola, zbrojnice, solnice, slanečkárna a masné a chlebné krámce. Chloubou města býval farní kostel, až do 19. století mnohdy obklopený hřbitovem. Při okrajových chudých čtvrtích se od počátku měst usazují žebravé řády (františkáni, minorité, dominikáni a klarisky) a jejich kláštery s kostelem stojí nejednou přímo v městské hradbě. Židé, pokud bydlí ve městě mívají vlastní ulici neob čtvrť (v tomto případě uzavřenou proti křesťanské části jednou nebo více brankami) a hřbitovy někdy na městských valech (Bechyně, Znojmo). Synagógy - kromě Prahy - se z té doby nedochovaly. Zásobárny veřejných kašen a pivovarů vodou, vedenou dřevěným potrubím, zabezpečovaly věžovité vodárny při mlýnech nebo v linii městských hradeb, do jejichž rezervoárů čerpala vodu z ředy nebo potoka čerpadla poháněná vodními koly. Mimo hradby zůstávají mlýny, lázně, špitál s kostelem - obvykle před dolní branou, katovna - obydlí městského kata, protože většině měst příslušelo i právo hrdelní, právo vynášet a provádět rozsudky smrti, dále popraviště se šibenicí a kolem na lámání a záhy i hřbitovy, když původní při farním kostele nepostačovaly.

Jedním z předních privilegií měst je však právo stavět opevnění - proto se tak často objevuje motiv hradeb, věží a bran v městských znacích - a panovník nebo majiteo dbá na jeho dobrý stav: buď promíjí nebo snižuje po dobu stavby nebo oprav opevnění městu daně a poplatky, nebo hrazení buduje vlastním nákladem.

Městské opevněné se od počátku skládá z vnitřní - hradební zdi, zakončené zubatým cimbuřím a na vnitřní straně ochozem pro obránce a později vnější vysazenou, obvykle hrázděnou chodbou a dále pak z vnějšího pruhu pozemku nestejné šíře (několika metrů, tzv. parkánu, chráněného parkánovou zdí , za níž se může krýt přední řada obránců.. Vnitřní hradební zeď zpevňují hradební věže, ve 13. století většinou válcové, ve 14. století spíše hranolové, někdy na straně do města otevřené, umožňující boční střelbu.

Vjezd do města chránily věžovité brány (zpravidla typu věře s průjezdným přízemím a méně často v podobě dvou věží po stranách průjezdu), opatřené padací mříží neboli hřebenem, zvané obvykle podle města nebo země, k nimž se jimi vyjíždí (Pražská, Vídeňská, Slezská, Saská, Říšská), nebo podle určitých vlastností (Bílá, Zelená, Vysoká, Odraná,Horní, Dolní apod.). Před nimi leželo předbraní s padacím mostem (obvykle širším pro povozy a užším pro pěší), který dosedal na pevnou část vestavenou do příkopu. Kromě hlavních bran přerušovaly běh hradeb ještě brandy či fortny ke mlýnům, k lázním a vůbec k vodě. Někdy míval vlastní branku i kat, člověk opovrhovaný, sídlící před hradbami.

Rozvoj palných zbraní a zejména dělostřelby od prvého použití střelného prachu v Evropě r. 1346 (Angličany v bitvě u Kresčaku, kde také padl český král Jan Lucemburský) rychle pokročil, především v husitských válkách, a tak, stejně jako u hradů, je nezbytné modernizovat i městská opevnění. Někde to jsou zmíněné již parkánové bašty, jinde se před celé starší opevnění předsunuje nové, pozdně gotické se dvěma řadami střílen, horní na ochozu, dolní při zemi. Zuby starších cimbuří, určené pro střelbu z kuší a samostřílů se zazdívají a pro palné zbraně se zřizují tíže zasažitelné štěrbinové a v pozdní gotice hlavně klíčové střílny.

Mimo hradby leží také předměstí, často obehnaná velem a ploty a s vlastními branami. V některých nehrazených městech se opevňuje alespoň kostel (Sedlčany).


KLÁŠTERY A KOSTELY

Kláštery mají nyní dvojí charakter. Jednak to jsou venkovské, víceméně kolonizační kláštery, v podstatě členěné jako v románské době, dobře opevňované a v čase nebezpečí chráněné dosazovanou posádkou, jednak kláštery různých řádů v městech. Žebrebravé řády stavějí v linii hradeb kláštery, které se od prvé skupiny odlišují hlavně tím, že nemají hospodářskou část. V obou skupinách nesmějí některé řehole v duchu předepsané chudoby i vnější prostoty stavět u svých kostelů věže (s výjimkou malé sanktusové věžičky), což se někdy (dva případy - kostely františkánů a klarisek - v Bratislavě) obchází tím, že věž sre nezaloží od země, ale posazuje se na nároží nad hlavní římsu. Zvláštní útvar představuje kartouza - kartuziánský klášter, kde každý mnich obývá vlastní domek s kuchyní a se zahrádkou, postavený na obvodu středního volného prostranství. Nejvýstavnější částí klášterů, kromě kostela a případně opatské kaple, se stává kapitulní síň (místo společných motliteb, slavností i rokování řeholníků), zhusta dvoulodní, vybavovaná od 13. století kamenným pulpitem pro předčítání (Osek), a křížová chodba, jejíž stěny pokrývají malby a do oblouků arkád jsou vloženy kružby. Samostatně bývá řešeno i polygonální studniční stavení.

Kostely za několik set let svého trvání v podstatě neměnily využití - obdobně jako chrámové stavby románské - a při své početnosti a výstavnosti (pokud neprodělaly závažnější přestavbu) dokumentují proto nejlépe vývoj slohu.

Ve 13. století jsou hluboké, temné (mluvíme tu o mystickém prostoru) a kromě jednolodí většinou bazilikální, ač nechybějí ani síňová trojlodí (Kolín, Jihlava), s dvojicí věží v západním průčelí (nejde-li o klášterní kostel řehole, která nemá věže povolené) a někdy s příčnou lodí. Hloubkovou orientaci ještě zdůrazňují mohutné mezilodní arkády a dlouhé presbyterium. Drobné venkovské kostelíky druhé poloviny 13. století se naproti tomu vyznačují zhruba čtvercovým presbyteriem o jednom poli křížové žebrové klenby, nad nímž se někdy ještě zvedá stejně široká a poměrně nízká věž.

Ve 14. století se smyslem české gotiky stává úsilí o světlý jednotný kazatelský prostor, vnímatelný jediným pohledem jako celek z kteréhokoli místa kostela. öpouští se bazilika a převládá síňový - stejnolodní prostor, který se jednak zkracuje, jednak sceluje vynecháváním mezilodních arkád. Klenbu nesou nakonec štíhlé válcové sloupy bez hlavic a vrcholem této tendence jsou dvoulodní prostory o dvou nebo o jediném oblém štíhlém středním sloupku. Vkládání podpor do podélné osy chrámového prostoru svědčí také o poklesu významu hlavního oltáře, jehož dosud ústřední postavení přejímá kazatelna. Kratší a širší bývají i presbyteria a v poslední třetině 14. století vytvářejí typ s plochým závěrem a s dvěma okny ve východní stěně. Síňová trojlodí se od 14. století zastřešájí jedinou stanovou střechou, vrcholící věžičkou, a také postavení věže, teď zpravidla pouze jedné, má celek zmalebňovat. Někdy, obvykle dodatečně, v pozdní gotice, se i ke kostelům s věží připojuje volně stojící věžovitá zvonice.

Kostely, které nepatří okruhu české gotiky, zejména některé klášterní, jsou i nadále vysoké a v mnohobokém závěru presbyteria sbíhají k zemi bohatě profilované přípory. Pro husté množství vertikál, přípor i prutů v štíhlých oknech se mluví o linearismu a lineárním stylu.

Šlechta nebo měšťané si v chrámech zřizují někdy soukromé kaple a oratože a místo posledního odpočinku si připravují v rodinných kaplích, nejednou ve tvaru přilehlých staveb. Jiné kostely a kaple jsou budovány vůbec jako pohřební. Hřbitovy, některé již v této době položené mimo obvod města v hradbách, se doplňují patrovými karnery. V jejich polozapuštěné, nebo do svahu vložené dolní části je kostnice, horní část tvoří kaple.

Zvláštní místo mezi typy chrámů zaujímá tzv. katedrální založení či katedrální dispozice. Katedrála je každý biskupský kostel. Tyto biskupské kostely - katedrály - vytvořili ve Francii zvláštní dispozici, kde kolem vysokého chóru, odpovídajícího šířkou hlavní lodi a doplněného mezi arkádami a okny tzv. triforiem, obíhá ochoz o šířce bočních lodí, doprovázený věncem kaplí. Celek zevně obklopuje opěrný systém, skládající se z opěrných pilířů a opěrných oblouků. U nás je skutečnou katedrálou jen dóm sv. Víta v Praze, dílo stavitelů Matyáše z Arrasu a Petra Parléře.

LIDOVÁ ARCHITEKTURA

Lidová architektura si zřejmě z této doby, z gotiky, dodnes podržela v některých oblastech typ stodoly, na obou kratších stranách roubené do polygonů o pěti stranách pravidelného osmiúhelníku nebo o sedmi stranách pravidelného dvanáctiúhelníku a s vysokou sráznou střechou, ať již krytou došky nebo šindelem. Gotické schéma tu zřejmě přežívá, i když nyní stojící stodoly byly stavěny mnohem později.

Téhož původu je i řadové řazení vysokých dřevěných lomenic stejně jako dřevěné okapní žlábky, přesahující coby jednoduché chrliče z úžlabí daleko do ulice (hlavně ve Spiši a Šariši na Slovensku).

Z gotiky vychází také typ dřevěné zvonice, stavěné při kostelech bez věže, zakončené jehlanovou střechou nad bedněním kolem stolice se zvony.


 

 
 
 
 
 
 
 

PŘÍPRAVNÉ KURZY K TALENTOVKÁM NA ARCHITEKTURU

Powered By CMSimple.dk | Design By DCWD | 2Bdesign