Název gotika dala slohu - zvanému ve Francii, zemi jeho zrodu, styl ogival - osvícenská
umělecká kritika, zejména italská, vycházejíc ze staršího hanlivého významu, znamenajícího
totéž co barbarský a spojujícího toto umění mylně s barbarskými Góty.
Gotika jediná tvoří zcela osobité vlastní tvarosloví a skladebnost na rozdíl od románského
slohu, renesance, baroka a klasicismu s empírem, vyvozujících své tvary i ornamentiku z
architektury antické, především římské a zčásti řecké. Pro svoji odlišnost proto také nenašla
pochopení u přívrženců klasických slohů, přesto však architekti k jejím prvkům sahali v
následujících staletích ještě několikrát.
Nepočítáme-li její přežívání hluboko do renesance, volně z ní čerpají
umělci na počátku 18.
století, a to nejen při přestavbách velkých klášterních bazilik, ale i
při samostatné tvorbě
(tzv. barokní gotika). Znovu poskytuje gotika inspiraci v časném
romantismu již před rokem
1800 a potom při velkých přestavbách zámků na romantické "hrady" kolem
poloviny 19. století,
které předcházely vzniku novogotiky čili pseudogotiky v období
hostorických slohů druhé poloviny
19. století.
Gotika vzniká kolem roku 1150 ve Francii v kraji, v němž leží Paříž a postupně se šíří do
celé Evropy. Do českých zemí přichází ve druhé čtvrtině 13. století a zůstává tu přibližně
po tři staletí. Ve své rané - časné fázi zůstává přes řadu vynikajících staveb slohem
importovaným, ale již od počátku 14. století se domácí prostředí chápe samostatné tvorby
a vrcholná česká gotika se staví do čela evropského vývoje. Obdobné postavení získává po
letech stagnace znovu na sklonku svého trvání jako pozdní neboli vladislavská gotika.
ZNAKY GOTICKÉHO SLOHU
Za znaky gotiky (i když to
neplatí vždy a zcela jednoznačně a zejména v české vrcholné gotice
bychom našli řadu výjimek) se počítají lomený oblouk, žebrová klenba,
opěrný systém,
vertikalita a štíhlost tvarů směřujících vzhůru. Lomený oblouk umožňuje
užít stejně vysoké
klenby nad prostorem o různé šíři, což je u půlkruhového románského
oblouku vyloučeno.
Tlaky kleneb, nyní slabších, protože je nesou žebra, směřují více šikmo
dolů než do stran
a dají se opěrným systémem podchytit natolik, že stěny mohou být méně
silné a jsou stále
více odhmotňovány zvětšujícími se okenními otvory, dělenými pruty a ve
vrcholu geometrickými
obrazci kružeb. Kromě žebrových kleneb se po celou gotiku těší oblibě
valené klenby, půlválcově
vybíhající často přímo od země a vytvářející tzv. tunely. Ve sklepech
na nich zůstávají v
nezahlazené maltě výrazné otisky širokých prken "šalování", bednění, na
něž se klenulo, a
právě podle těchto stop se značnou pravděpodobností rozeznáváme gotický
sklep.
Gotickou architekturu doplňovaly plastické detaily s figurální, zvířecí
i rostlinnou tématikou
a malby, a to nikoli pouze obrazy. Stěny, uvnitř i zevně, trámové
stropy i žebra a ostění
se pestře malují, takže gotické stavby bývaly pro nás dnes již takřka
nepředstavitelně barevné.
Jinou úpravu povrchu stěn v interiérech - kromě obkládání dřevem -
představuje metrické členění
v charakteristické kosočtverečné síti, ryté za vlhka do povrchu
lepenice.
STAVEBNÍ MATERIÁLY
Staví se buď z kamene - kvádry se
neomítají, kdyžto lomové zdivo vždy - nebo z vysokých cihel,
buchet (o výšce 8, 9, ale i 11 cm), které zůstávají zvenčí neomítané a
jsou někdy jakoby šedě
nebo zelenavě glazované. Cihly vytvářejí různé vazby a jejich spárování
mívá oblunkový nebo
rakvičkový tvar. Uprostřed ploch kvádrů se často setkáváme s důlky
pravidelně vyhloubenými,
za něž se kámen v době stavby zachycoval a zvednutím dopravoval na
místo osazení. Gotické
omítky se vyznačují nerovným, nepravidelně zvlněným povrchem.
Od středověku se užívá také
hrázděného zdiva, tj. dřevěné trámkové konstrukce, jejíž otvory
- s výjimkou - oken se vyplňují svislými tyčkami, někdy propletenými
proutím nebo slámou,
které se pak omaže lepenicí a obílí, nebo se vyzdívají, přičemž líc
dřevěné konstrukce,
barevně se odlišující, zůstává viditelný.
Dřevo, jakožto teplejší materiál, posloužilo i ve formě srubů, vkládaných dovnitř do jinak
zděné architektury, jak hradní, tak i městské.
Gotickou architekturu doplňovaly plastické detaily s figurální, zvířecí
i rostlinnou tématikou
a malby, a to nikoli pouze obrazy. Stěny, uvnitř i zevně, trámové
stropy i žebra a ostění
se pestře malují, takže gotické stavby bývaly pro nás dnes již takřka
nepředstavitelně barevné.
Jinou úpravu povrchu stěn v interiérech - kromě obkládání dřevem -
představuje metrické členění
v charakteristické kosočtverečné síti, ryté za vlhka do povrchu
lepenice.
RANNÁ GOTIKA
Raná (časná) gotika trvá v našich zemích od příchodu
slohu po roce 1230 do začátků 14. století.
Podstatnou její součást tvoří gotika zvaná cistercko-burgundská,
protože z Burgundska ji k
nám přinášejí cisterciáci, kteří si každoročními synodami udržovali
stálý přímý styk s mateřskou
zemí a nadto v rámci své činnosti se zabývali stavitelstvím.
Prostředníkem rozšiřujícím nový
sloh, jsou právě řádové stavební hutě, jakési středověké stavební
podniky. Sestavoval je a vedl
zkušený mistr a huť se zřizovala pro určitou stavbu, nebo pracovala v
širším okruhu. Typické
formy, které si taková huť vytvořila nebo osvojila, dovolují sledovat
působení její nebo jejích
vyučenců, kteří jako jednotlivci přešli třeba i na jinou stavbu.
U
cistercko-burgundské gotiky mluvíme o mechanické skladebnosti:
jednotlivé články nesrůstají,
ale působí dojmem, jako by byly k sobě složeny ze stavebnice kdykoli
rozebratelné, až již to
jsou válcové přípory v koutech a na plochách křížových pilířů nebo
stěn, či sloupky v stále
ještě ústupkových portálech.
Typické jsou pro 13. století trojlaločné oblouky - jetelový list- u portálků i v kružbách,
dále těžké hmotné profily žeber, oblouků i jiných článků a náběžní štítky při styku žebra s
konzolou nebo hlavicí přípory. Z kleneb charakterizují 13. století kromě běžných křížových
klenby šestidílné, v menších centrálních prostorách se objevují hvězdové klenby.
V hradní a opevňovací architektuře rané gotiky se někdy vysoké hradební věže a věže hradů,
ať na kruhovém nebo čtyřúhelném půdoryse směrem nahoru zužují.
13. stolení - především jeho druhá polovina, vyplněná obdobím vlády Přemysla Otakara II.
a Václava II. - je také stoletím zakládání kolonizačních měst, hradů a velkých klášterů nebo
jejich znovuvýstavby. Tehdy také vznikl náš nejstarší dodnes stojící kamenný most v Písku,
jenž pod hradem spojil oba břehy řeky Otavy.
POZDNÍ GOTIKA
Pozdní gotika se často nazývá také vladislavská
podle Vladislava II. Jagellonského (1471-1516),
za něhož dosáhla rozkvětu. Zabírá co nejvšeobecněji vzato celé
pohusitské období a trvá až
do třicátých let 16. století, od roku1492 již souběžně s přicházející
renesanci.
Ani ona není jednolitým slohovým projevem. Naopak počátky tohoto údobí nedosahují zdaleka
úrovně staveb z doby Václavovi. Husitské války totiž rázem zastvily slibný vývoj lucemburské
gotiky, a to nejen v místech bojů, ale i v rožmberských jižních Čechách, vojensky prakticky
nedotčených. V poválečných letech a ještě za vlády Jiříka z Poděbrad se čerpá z předhusitského
období a až teprve tvorba bývalého bakaláře týnské školy Matěje (Matyáše) Rejska a Benedikta
Rejta (Rieda) vytváří v poslední čtvrti 15. století skutečnou pozdní gotiku. Dílo Rejskovo,
plné tvarové vynalézavosti, vyhovuje bohatostí a až přeplněností detailu, zejména ornamentiky,
především vkusu zbohatlých měšťanů, kdežto královský stavitel Benedikt Rejt svou velkorysou
koncepcí, zejména v řešení prostoru a do důsledku domyšlenými krouženými klenbami povznáší
českou architekturu opět do čela evropského umění.
Stárnutí slohu se projevuje v sesychajících se tvarech listů, dalším oblíbeným příbuzným
motivem se stávají sukovité pokroucené větve, užívané v nejrůznější funkce, nakonec i místo
klenebních žeber, a doprovázejí je plastiky drobného zvířectva, ještěrek, ptáků apod. V této
slohové fázi - ač ne poprvé - se také v plastice s oblibou vyskytují neslušné motivy, jako
postavičky obracející se obnaženou zadní částí těla k divákovi aj. Datovací pomůckou jsou
kromě ostatních běžných znaků (žebra, konzoly, hlavice, kružby) i štíty erbů, nabývajících
nesouměrného zprohýbaného a vykrajovaného tvaru kolčích štítků.
V rozkvětu pozdní gotiky stojí z kleneb na předním místě klenby kroužené, jejichž žebra
se v hybných křivkách splétají a vytvářejí množství samostatně zaklenutých políček. Brzy se
objevuje přetínání a přerušování žeber, nebo se sahá k tvrdším složitým hvězdovým a síťovým
vzorcům, které ztrácejí konstrukční funkci a stávají se stále více záležitostí zdobnou. Protože
v tomto směru již možnosti končí, klenby se jednak vůbec zbavují žeber (od konce 15. století),
jednak je zaměňují motivem větví. Od konce 15. století střídá dosavadní žebrovou klenbu klenba
sklípková neboli diamantová, ve starší literatuře zvaná též routová, jejíž povrch je plasticky
i světelně rozbit množstvím polí s negativním tvarem diamantového řezu.
ČESKÁ GOTIKA
Česká gotika, jejímž spolutvůrcem se stal i samotný
Petr Parléř, po Matyáši z Arrasu stavitel
pražské svatovítské katedrály, ovládla plně jak monumentální tvorbu
doby Karlovy, tak komorně
laděné stavby Václava IV., a vrcholu v úsilí o malebnost dosáhla kolem
r. 1400 ve slohu, který se v dějinách plastiky nazývá "krásný" nebo
"měkký".
Celé
období české gotiky je charakterizováno úsilím o jednotný, najednou
vnímatelný prostor,
zbavený dosavadní hloubkovosti a přemíry architektonických článků.
Přípory se zkracují nebo
jejich gunkci přejímají konzoly, až se konečně žebra zasekávají přímo
do stěn nebo do válcového
těla sloupku. Naplňování tohoto cíle dává také vznik novým prostorovým
typům, zejména dvoulodím,
ale i klenbám, v nichž se stírá až dosud závazné dělení na uzavřená
pole, která se mechanicky sčítají. Místo nich se objevují síťové klenby
dvou základních typů: parléřovská, užitá Parléřem
ve vysokém chóru svatovítské katedrály v Praze a milevská, v
presbyteriu sv. Jiljí v Milevsku.
Spolu s hvězdovými obrazci se těší oblibě obkročná klenba, v podstatě
polovina klenby síťové,
jak v předsíních kostelů, tak v interiérech.
MĚSTA
Města se zakládají již jen ojediněle, zato v městech z předchozího století vyrůstají zděné
měšťanské domy, první radnice, spojením několika domů vzniká po r. 1383 Karolinum - budova
univerzity založené 1348 - a po celé zemi přibývají stavby kostelů, z nichž na prvém místě
stojí katedrála sv. Víta v Praze. Znásobuje se počet klášterů, v plném proudu je výstavby
hradů a ve vsích tvrzí. V biskupské Roudnici francoužští mistři stavějí kamenný most a
velkolepé technické dílo stejného určení dostává i Praha, kde románský Juditin most, těžce
poškozený povodní, neměl být již obnovován.
Města jakožto právní a správní celky se objevují v našich zemích teprve ve 13. století
(jimi se rozumějí převážně města kolonizační - gotická, na rozdíl od zaniklých sídlišť
velkomoravských i existujících již výrobních a obchodních celků , pro něž - stejně jako pro
románskou Prahu - název "město" nelze používat zcela jednoznačně.
Kolonizační města zakládá panovník nebo šlechtic, světský či církevní tak, že pověřuje
schopného muže, tzv. lokátora, aby vyhledal vhodné místo pro město a zajistil pro ně dostatečný
počet obyvatelstva.
Města se dělí na svobodná královská, podřízená přímo králi, a poddanská, patřící světskému
šlechtici, biskupovi, klášteru apod. Mezi královská náležejí také královská věnná města, tj.
připisovaná jako věno ovdovělým českým královnám (odtud názvy Dvůr Králové, Hradec Králové, tj.
královny) a horní neboli báňská města, nadaná zvláštními právy a výsadami.
Kolonizační města dostávají charakteristický půdorys, zvaný šachovnicový. Je tvořen téměř
pravoúhlým protínáním ulic a velkým čtyřúhelným náměstím, vzniklým vynecháním několika bloků.
Od těchto měst se liší nepravidelností půdorysu a někdy až spletí křivolakých uliček města
vzniklá, tj. povýšená z tržních nebo hornických osad, z podhradí apod., vyrostlých živelně,
bez plánu.
U
většiny gotických měst se bloky zástavby dělí na úzké dlouhé parcely,
jejichž přední část
vyplňují hluboké domy se štítovým průčelím a někdy i podloubím, vzadu
pak leží hospodářská část.
Větší a výstavnější domy patricijů a bohatších měšťanů se soustřeďovaly
kolem náměstí a podél
hlavních ulic, čím víc se přibližovaly k hradbám, tím byly menší a
chudší, úměrně k sociálnímu
postavení svých majitelů.
Dům
označený kvůli orientaci (protože číslování ještě řadu století potom
neexistovalo) domovním
znamením, obývala nejčastěji pouze rodina vlastníka a někde při dvoře
snad čeleď a podruzi.
Zprvu bývali tyto domy průjezdové - průjezd procházel přímo do dvora -
ale od 14. století mívají
stále častěji mázhaus čili dolní síň, odkud teprve dozadu podél jedné
nebo více komor pokračoval
průjezd nebo jen chodbička. V mázhausu jakožto ústředním
nejprostrannějším prostoru provozoval
měšťan řemeslo nebo obchod, a byl-li dům právovárečný, tj. měl-li
majitel právo vařit pivo,
čepoval je tu také v určené dny. Odtud, z mázhausu, se sestupovalo
dveřmi pod schodištěm nebo poklopem v podlaze do sklepa (pokud nebyl do
něho vchod přímo z ulice, jak si jej ještě řada
domů uchovala). Ve sklepě bývala v nejednom případě studna a pod
klenutými prostorami, sahajícími
často pod ulici nebo pod náměstí, najdeme v řadě měst ještě jedno -
spodní podlaží, tesané do
skály, s chodbami rozvětvenými do krátkých slepých výběžků, zvaných
lochy. Jiné schodiště vede
z mázhausu do obytného patra, kde ústřední prostorou býval horná
mázhaus, síň neboli palác,
zpravidla s trámovým stropem, odkud se šlo do předních reprezentačních
obývacích místností,
dozadu do komor na spaní, ale i do neosvětlené střední části parcely,
kam se vkládala černá
kuchyň - místnůstka bez oken s otevřeným ohništěm přímo pod širokým
komínem, v němž se zároveň udilo maso.
V řadě domů se v přízemí zachovala vždy jedna místnost o dvou polích křížových kleneb na
žebrech, dnes mnohdy považovaná nesprávně za kapli. Některé z výstavných domů se honosily
arkýřem a dokonce i věží. Šlo většinou o výjimky, ale na Starém Městě pražském se po založení
jeho svatohavelské části již ve 13. století vyskytuje typ šířkových domů, opatřených ve frontě
do tehdejšího náměstí věří (v celé šíři se uchovala jediná, zevně barokně přefasádovaná, u čp.
403/I. v Ryířské ulici).
Rozlehlé náměstí sloužilo hlavně trhům. Symbolem tržního práva byla
socha Rolanda, rytíře v
brnění s korouhví, umisťovaná i později na kašně nebo na budově
radnice. Radnice vzniká teprve
ve 14. století (1338 Staroměstská radnice v Praze), kdy města, řízená
do té doby dosazeným
rychtářem, získávají samosprávu. Radnice mívají často věž s českým
orlojem o 24 číslicích a
jedné ručičce (dosud Praha, Tábor). Zevně - jako ještě dlouho v
následujících staletích - se
usazují vzorové míry duté a délkové - lokte. Ke svolávání kenšelů do
rady vysíval (a v řadě měst
dodnes visí) pod přístřeškem na radničním průčelí zvonek. Uvnitř je
kromě velké zasedací síně
šatlava, mučírna a kaple. Kde nebylo vhodnějšího místa, postavili
radnici dodatečně doprostřed
náměstí. Před ní stával pranýř, obvykle v podobě dřevěného nebo
kamenného sloupu, k němuž se
provinilci připoutávali za lehčí přestupek na veřejnou potupu.
K vybavení města náležely škola, zbrojnice, solnice, slanečkárna a masné a chlebné krámce.
Chloubou města býval farní kostel, až do 19. století mnohdy obklopený hřbitovem. Při okrajových
chudých čtvrtích se od počátku měst usazují žebravé řády (františkáni, minorité, dominikáni a
klarisky) a jejich kláštery s kostelem stojí nejednou přímo v městské hradbě. Židé, pokud bydlí
ve městě mívají vlastní ulici neob čtvrť (v tomto případě uzavřenou proti křesťanské části
jednou nebo více brankami) a hřbitovy někdy na městských valech (Bechyně, Znojmo). Synagógy
- kromě Prahy - se z té doby nedochovaly. Zásobárny veřejných kašen a pivovarů vodou, vedenou
dřevěným potrubím, zabezpečovaly věžovité vodárny při mlýnech nebo v linii městských hradeb, do
jejichž rezervoárů čerpala vodu z ředy nebo potoka čerpadla poháněná vodními koly. Mimo hradby
zůstávají mlýny, lázně, špitál s kostelem - obvykle před dolní branou, katovna - obydlí
městského kata, protože většině měst příslušelo i právo hrdelní, právo vynášet a provádět
rozsudky smrti, dále popraviště se šibenicí a kolem na lámání a záhy i hřbitovy, když původní
při farním kostele nepostačovaly.
Jedním z předních privilegií měst je však právo stavět opevnění - proto
se tak často objevuje
motiv hradeb, věží a bran v městských znacích - a panovník nebo majiteo
dbá na jeho dobrý stav:
buď promíjí nebo snižuje po dobu stavby nebo oprav opevnění městu daně
a poplatky, nebo hrazení
buduje vlastním nákladem.
Městské opevněné se od počátku skládá z vnitřní - hradební zdi, zakončené zubatým cimbuřím
a na vnitřní straně ochozem pro obránce a později vnější vysazenou, obvykle hrázděnou chodbou
a dále pak z vnějšího pruhu pozemku nestejné šíře (několika metrů, tzv. parkánu, chráněného
parkánovou zdí , za níž se může krýt přední řada obránců.. Vnitřní hradební zeď zpevňují hradební
věže, ve 13. století většinou válcové, ve 14. století spíše hranolové, někdy na straně do města
otevřené, umožňující boční střelbu.
Vjezd do města chránily věžovité brány (zpravidla typu věře s
průjezdným přízemím a méně často
v podobě dvou věží po stranách průjezdu), opatřené padací mříží neboli
hřebenem, zvané obvykle podle města nebo země, k nimž se jimi vyjíždí
(Pražská, Vídeňská, Slezská, Saská, Říšská), nebo
podle určitých vlastností (Bílá, Zelená, Vysoká, Odraná,Horní, Dolní
apod.). Před nimi leželo předbraní s padacím mostem (obvykle širším pro
povozy a užším pro pěší), který dosedal na pevnou
část vestavenou do příkopu. Kromě hlavních bran přerušovaly běh hradeb
ještě brandy či fortny ke
mlýnům, k lázním a vůbec k vodě. Někdy míval vlastní branku i kat,
člověk opovrhovaný, sídlící
před hradbami.
Rozvoj palných zbraní a zejména dělostřelby od prvého použití střelného prachu v Evropě r.
1346 (Angličany v bitvě u Kresčaku, kde také padl český král Jan Lucemburský) rychle pokročil,
především v husitských válkách, a tak, stejně jako u hradů, je nezbytné modernizovat i městská
opevnění. Někde to jsou zmíněné již parkánové bašty, jinde se před celé starší opevnění
předsunuje nové, pozdně gotické se dvěma řadami střílen, horní na ochozu, dolní při zemi.
Zuby starších cimbuří, určené pro střelbu z kuší a samostřílů se zazdívají a pro palné zbraně
se zřizují tíže zasažitelné štěrbinové a v pozdní gotice hlavně klíčové střílny.
Mimo
hradby leží také předměstí, často obehnaná velem a ploty a s vlastními
branami. V některých
nehrazených městech se opevňuje alespoň kostel (Sedlčany).
KLÁŠTERY A KOSTELY
Kláštery mají nyní dvojí
charakter. Jednak to jsou venkovské, víceméně kolonizační kláštery,
v podstatě členěné jako v románské době, dobře opevňované a v čase
nebezpečí chráněné
dosazovanou posádkou, jednak kláštery různých řádů v městech.
Žebrebravé řády stavějí v
linii hradeb kláštery, které se od prvé skupiny odlišují hlavně tím, že
nemají hospodářskou část.
V obou skupinách nesmějí některé řehole v duchu předepsané chudoby i
vnější prostoty stavět u
svých kostelů věže (s výjimkou malé sanktusové věžičky), což se někdy
(dva případy - kostely
františkánů a klarisek - v Bratislavě) obchází tím, že věž sre nezaloží
od země, ale posazuje se na nároží nad hlavní římsu. Zvláštní útvar
představuje kartouza - kartuziánský klášter, kde
každý mnich obývá vlastní domek s kuchyní a se zahrádkou, postavený na
obvodu středního volného
prostranství. Nejvýstavnější částí klášterů, kromě kostela a případně
opatské kaple, se stává
kapitulní síň (místo společných motliteb, slavností i rokování
řeholníků), zhusta dvoulodní, vybavovaná od 13. století kamenným
pulpitem pro předčítání (Osek), a křížová chodba, jejíž stěny
pokrývají malby a do oblouků arkád jsou vloženy kružby. Samostatně bývá
řešeno i polygonální
studniční stavení.
Kostely za několik set let svého trvání v podstatě neměnily využití -
obdobně jako chrámové
stavby románské - a při své početnosti a výstavnosti (pokud neprodělaly
závažnější přestavbu)
dokumentují proto nejlépe vývoj slohu.
Ve 13. století jsou hluboké, temné (mluvíme tu o mystickém prostoru) a kromě jednolodí
většinou bazilikální, ač nechybějí ani síňová trojlodí (Kolín, Jihlava), s dvojicí věží v
západním průčelí (nejde-li o klášterní kostel řehole, která nemá věže povolené) a někdy s
příčnou lodí. Hloubkovou orientaci ještě zdůrazňují mohutné mezilodní arkády a dlouhé
presbyterium. Drobné venkovské kostelíky druhé poloviny 13. století se naproti tomu vyznačují
zhruba čtvercovým presbyteriem o jednom poli křížové žebrové klenby, nad nímž se někdy ještě
zvedá stejně široká a poměrně nízká věž.
Ve 14. století se smyslem české gotiky stává úsilí o světlý jednotný kazatelský prostor,
vnímatelný jediným pohledem jako celek z kteréhokoli místa kostela. öpouští se bazilika
a převládá síňový - stejnolodní prostor, který se jednak zkracuje, jednak sceluje vynecháváním
mezilodních arkád. Klenbu nesou nakonec štíhlé válcové sloupy bez hlavic a vrcholem této
tendence jsou dvoulodní prostory o dvou nebo o jediném oblém štíhlém středním sloupku.
Vkládání podpor do podélné osy chrámového prostoru svědčí také o poklesu významu hlavního oltáře,
jehož dosud ústřední postavení přejímá kazatelna. Kratší a širší bývají i presbyteria a v
poslední třetině 14. století vytvářejí typ s plochým závěrem a s dvěma okny ve východní stěně.
Síňová trojlodí se od 14. století zastřešájí jedinou stanovou střechou, vrcholící věžičkou,
a také postavení věže, teď zpravidla pouze jedné, má celek zmalebňovat. Někdy, obvykle dodatečně,
v pozdní gotice, se i ke kostelům s věží připojuje volně stojící věžovitá zvonice.
Kostely, které nepatří okruhu české gotiky, zejména některé klášterní,
jsou i nadále vysoké a v mnohobokém závěru presbyteria sbíhají k zemi
bohatě profilované přípory. Pro husté množství vertikál, přípor i prutů
v štíhlých oknech se mluví o linearismu a lineárním stylu.
Šlechta nebo měšťané si v chrámech zřizují někdy soukromé kaple a
oratože a místo posledního odpočinku si připravují v rodinných kaplích,
nejednou ve tvaru přilehlých staveb. Jiné kostely a kaple jsou budovány
vůbec jako pohřební. Hřbitovy, některé již v této době položené mimo
obvod
města v hradbách, se doplňují patrovými karnery. V jejich
polozapuštěné, nebo do svahu vložené dolní části je kostnice, horní
část tvoří kaple.
Zvláštní místo mezi typy chrámů zaujímá tzv. katedrální založení či katedrální dispozice.
Katedrála je každý biskupský kostel. Tyto biskupské kostely - katedrály - vytvořili ve Francii
zvláštní dispozici, kde kolem vysokého chóru, odpovídajícího šířkou hlavní lodi a doplněného
mezi arkádami a okny tzv. triforiem, obíhá ochoz o šířce bočních lodí, doprovázený věncem kaplí.
Celek zevně obklopuje opěrný systém, skládající se z opěrných pilířů a opěrných oblouků. U nás
je skutečnou katedrálou jen dóm sv. Víta v Praze, dílo stavitelů Matyáše z Arrasu a Petra
Parléře.
LIDOVÁ ARCHITEKTURA
Lidová architektura si zřejmě z
této doby, z gotiky, dodnes podržela v některých oblastech typ stodoly,
na obou kratších stranách roubené do polygonů o pěti stranách
pravidelného osmiúhelníku
nebo o sedmi stranách pravidelného dvanáctiúhelníku a s vysokou sráznou
střechou, ať již krytou došky nebo šindelem. Gotické schéma tu zřejmě
přežívá, i když nyní stojící stodoly byly stavěny
mnohem později.
Téhož původu je i řadové řazení vysokých dřevěných lomenic stejně jako
dřevěné okapní žlábky,
přesahující coby jednoduché chrliče z úžlabí daleko do ulice (hlavně ve
Spiši a Šariši na
Slovensku).
Z
gotiky vychází také typ dřevěné zvonice, stavěné při kostelech bez
věže, zakončené jehlanovou střechou nad bedněním kolem stolice se
zvony.
PŘIHLÁŠKA | kurzy Máte-li zájem o další přípravné kurzy /od října 2015/ - Kresba pro budoucí architekty - zimní semestr, rezervujte si místo již na emailu pavel.kocych@eatelier.cz.