ARCHITEKTURA > SAMOSTUDIUM > slohy - popis > Barok a rokoko
 
 

Barok a rokoko


PŘEHLED HISTORICKÝCH SLOHŮ - DETAILNĚ


CELKOVÁ CHARAKTERISTIKA
Výklad pojmenování baroku není jednoznačný. Pokud jde o základní význam, uvádí se jako výraz, jímž se ve středověké logice označovaly nesprávné a směšné úsudky, nebo se odvozuje z portugalštiny ve významu nabubřelý. Obecně se mluvívá o tom, že každý sloh prodělává svůj barok - své stárnutí, projevující se bohatostí a zprohýbaností tvarů.

Označení "barok" nebo "baroko" pro sloh vznikající v 16. století v Itálii a ovládající v 17. a podstatné části 18. století evropské umění, prý posměšně naráželo na prohřešky tohoto slohu proti klasické estetice renesanční. V naší literatuře pro barok najdeme také název "sloh parukový", odvozený z módy nošení paruk jak u pánů, tak i dam vyšších společenských vrstev.

Ačkoli v obecném povědomí se spojuje příchod baroka do českých zemí s porážkou na Bílé hoře, proniká k nám toto umění přirozenou a zákonitou cestou vývoje již dříve. Za první jeho projevy v architektuře se považují nynější kostel P. Marie Vítězné (U Jezulátka), původně luteránský kostel Nejsvětější Trojice v Praze na Malé Straně z let 1611 - 1613 a na Hradě Matyášova brána z roku 1614.

Sloh sám o sobě mnohotvárný se ve svém vývoji dělí na několik fází. Nejčasnější období, kryjící se zhruba s třicetiletou válkou (1618 - 1648) charakterizované stavbami několika zbohatlých jednotlivců, bývá nověji zahrnováno pod manýrismus (zmíněný již u pozdní renesance. To přerůstá v raný barok, vyplňující téměř celou druhou polovinu 17. Století a reprezentovaný vesměs díly cizích umělců. Od sklonku 17. Věku až do poloviny 18. Století vládne vrcholný barok, dostávající české zabarvení a dosahující evropské úrovně, a konečně posledním údobím, spíše epizodou pozdní fáze slohu, je rokoko, trvající asi od poloviny čtyřicátých let (někteří historikové umění spatřují rané rokoko již v architektuře dvacátých let) do sedmdesátých let, kdy se začíná překrývat s klasicismem. (Klasicismus bývá často připojován k baroku jakožto barokní klasicismus nebo dokonce klasicizující barok, jindy se odděluje).





1ZNAKY BAROKNÍHO SLOHU


Svou podstatou je barok sloh monumentální, se všemi vlastnostmi vhodnými k vyjádření absolutistické moci státu, církve a reprezentace feudální šlechty. Vychází z renesance a od počátku se rozvíjí dvěma směry. První pracuje dále s tvaroslovím přejímaným přes renesanci z antiky v duchu klasicizujícím, druhý směr lze označit za dynamizující, pohybový, radikálně deformující a přehodnocující architektonické články, s nimiž právě tak svobodně a netradičně zachází i při seskupení a skladbě, zvaný proto také radikální.

Především v tomto dynamizujícím směru a jeho radikální části vládne neklid, porušení klasické řádovosti se projevuje ve tvarech a vazbách jakoby neustále vyrovnávajících vnitřní napětí. Nejen články, ale i stěny se prohýbají a vlní, půdorys se složitě konstruuje z křivek, elips, tvarů konvexních (vypuklých) a konklávních (vydutých) a představa o skladbě prostoru se znejasňuje.


Prostory se stupňují a prostupují, kupolí i oken se využívá k rafinovanému přivádění světla do chrámových prostorů s výpočtem na přímo divadelní účin. Tomu záměrně napomáhají rozsáhlé fresky, které iluzivně rozšiřují prostor, otvírají pohledy do oblačného nebo, do neexistujících vysokých kupolí a na sloupové architektury s postavami světců a jejich současníků či nebešťanů. Nechybějí ani příklady, kdy pro zvýšení efektu z malované scény vystupují do prostoru trojrozměrné štukové nohy a ruce osob, část berly apod. Dojem ještě podtrhuje zlato, štuk a pestrobarevné - růžové, zelenavé, nahnědlé - i šedé umělé mramory, zvané také ne zcela přesně štuko lustro (stucco lustro), prozrazující se zvlněným povrchem, souvislostí ploch bez spár a tím, že nejsou tak chladné jako přírodní kámen.


Baroku vůbec jde mnohdy především o vnější dojem, a proto i dřevěné oltářní architektury a kazatelny dostávají nátěry jako by byly z barevných mramorů, podobně se na stěny malují pilastry a dokonce celé iluzivní oltáře. Rovněž řada kleneb je ve skutečnosti nepravých, bedněných z prken a navenek pokrytých omítkou, štukem a malbami.


Pro barok je však charakteristický i neobyčejně vyvinutý cit urbanistický. S výjimkou prvních staveb raného baroka se objekty začleňují do daného prostředí vhodnou úpravou okolí, vytvářejí pohledové dominanty v dlouhých průhledech a panoramatech, a byla-li až dosud závazná orientace kostelů ve směru západovýchodním, neváhá barok otočit kostel o 90 i 180 stupňů - tedy kněžištěm k západu - jestliže potřebuje využít průčelí pro průhled nebo prostor náměstí. Z týchž důvodů se někdy hlavní průčelí přesunuje na bok lodi (Praha, staroměstský kostel sv. Mikuláše, Mnichovo Hradiště, kaple sv. Anny). V Bechyni a Soběslavi, kde se gotické farní kostely obracejí do náměstí presbyteriem, vsazuje barok nad závěr alespoň zprohýbaný štít, aby vyvolal dojem průčelí.

Charakteristická pro barokní tvorbu je také osovost. Aby se dosáhlo souměrnosti, dává se stejný vzhled protilehlým stavbám s určením naprosto odlišným, stavějí se brány, které nikam nevedou, při vjezdech dvojí postranní dvířka, z nichž jedna jsou od počátku zazděná atd. V interiérech, ať chrámových, nebo v sálech paláců a zámků, kde jsou skutečná okna jen po jedné straně, se na protější stěně malují a někdy imitují tabulkami ze zrcadel. Podobně i všechna slepá okna na fasádě se vyznačovala malbou (což dnes, po několikeré výměně skutečných oken, slouží jako pramen poznání, jak byla členěna ve dřevě i prosklení původní barokní okna).


Barok také jedinečným způsobem zhodnocuje a ztvárňuje krajinu (do níž vkládá dlouhé aleje), terén, ať již rovinu (zámecké parky), nebo svahy (terasy, schodiště, altánky), právě tak zachází s vodou (jezírka, fontány, kaskády v parcích), a to vše pojímá do velkoryse řešených a umělecky nenapodobitelných kompozic.

Našim městům, přes vnější renesanční detail stále ve hmotě i skladbě gotickým, dává barok nový význam zmalebňující ráz a ze slohu zprvu cizího tvarem i měřítkem se stává slohem, dotvářejícím zdejší prostředí v duchu domácího smyslového cítění.

Ze stavebních materiálů poslouží jako relativní datovací pomůcka cihly, které jsou oproti nynějším a tím spíše gotickým cihlám nápadně ploché (výška 5cm).

VYLIDNĚNÉ ČECHY

Barok oproti ostatním slohům přichází do našich zemí za málo příznivých okolností. Čechy jsou téměř vylidněné, nejen česká šlechta, připravená konfiskacemi o majetek, ale i ochuzení měšťané volí raději odchod do ciziny, než by přestoupili na katolictví. Veřejná poprava dvaceti sedmi představitelů českého povstání, konaná roku 1621 na pražském Staroměstském náměstí a vystavení hlav některých z nich na staroměstské mostecké věži dokládají krutost bělohorských vítězů, a proto kdo může, opouští zemi. Za třicetileté války (1618 - 1648) táhnou Čechami co chvíli cizí i císařská vojska a ožebračují zbylé obyvatelstvo ať již vymáháním výpalného, nebo ubytováním vojáků po domech, přičemž nedobrovolní hostitelé byli povinni všehoschopnou soldatesku na svůj náklad živit a napájet. Ještě hůře se daří venkovu. Nepřítel vypaluje vsi (z nichž mnohé se nedočkaly vícekrát obnovy a zbyl po nich osamělý kostel nebo jen název), sedláci utíkají do lesů a z některých se stávají loupežníci. Když potom končí válka, spousta dobrodruhů z rozpuštěných žoldnéřských armád hledá snadnou obživu rovněž v loupení, a protože se jim opěrnými body stávají dobyté nebo poloopuštěné hrady, káže Ferdinand III., aby celá řada hradů byla pobořena (u mnohých naštěstí k provedení příkazu nedošlo).

Města, hospodářsky zruinovaná, ztratila Obnoveným zřízením zemským i politickou moc (na sněmech jim zbyl jediný hlas) a teprve v 18. století se opět vzmáhají. Na venkově se spojováním opuštěných gruntů zřizují dvorce a na panském jsou nuceni těžce pracovat - robotovat poddaní, kteří se mění v nevolníky, zbavené svobody stěhování a volby povolání. Stará práva a privilegia se ruší a to vede k četným bouřím, z nichž nejznámější je rebelie Chodů, končící popravou Jana Sladkého - Koziny v Plzni roku 1695, a největší povstání (které ve svých důsledcích otřáslo dosavadním zřízením a uspíšilo některé významné reformy), vzplanuvší roku 1775 a potlačené v smutně proslulé bitvě u Chlumce nad Cidlinou.

Vládnoucí třídu - kromě absolutisticky panujících Habsburků, kteří si zabezpečili dědičné držení českého trůnu - tvoří vedle určitého počtu starých rodů jednak cizácká šlechta, jednak nová šlechta domácí, povýšená z přisluhovačů císaři a církvi. Svou snahu o reprezentaci projevuje stavební činností, k níž užívá nejen výtěžků z lesů a polí, ale i zisk z nově zakládaných soukenických a bavlnářských manufaktur a skláren.

Církev, získavší na sněmech první místo, dobývá na ideologické frontě pozice ztracené za reformace všemi prostředky, často drastickými a nevybíravými, opírajíc se mj. o řády kapucínský a zejména jezuitský (z něhož vyšel i P. Antonín Koniáš, jenž ještě v první třetině 18. století pálil veřejně nekatolické knihy), ale sahá io k citovému působení na lidskou duši. K tomu slouží nádherné kostelní stavby a jejich vybavení, zlato a mramor, vůně kadidla, hudby, zpěv, velké církevní slavnosti, procesí k poutním kostelům, při nichž svou úlohu hraje i putování okouzlující krajinou, trasou provázenou kapličkami nebo zastaveními křížové cesty.

Všechny tyto byť jen naznačené sociální a výrob vztahy, ideologické směry, touha po reprezentaci i snaha o pohodlí, komfort a příležitost k radovánkám, ale i nezbytnost zabezpečit zemi proti vojsku nepřítele, si vynucují množství nových staveb nebo více či méně podstatné úpravy starších objektů.


1RANNÝ BAROK


Ranný barok v nejvšeobecnějším rozdělení slohů trvá v našich zemích od roku 1611 přibližně do konce osmdesátých až začátku devadesátých let 17. století. V nejnovější době - jak bylo podrobněji řečeno již u pozdní renesance - se mezi renesanci a barok vkládá stále samostatněji chápané slohové údobí, tzv. manýrismus. V architektuře zatím není přesně charakterizovaný ani časově vymezený (dokonce se objevil pokus považovat celé období raného baroku za manýrismus) a nejspíše mu lze přiřknout tvorbu do poloviny 17. století.


Kromě zmíněných již prvních, předbělohorských staveb, totiž luteránského kostela N. Trojice v Praze na Malé Straně (1611 - 1613) a Matyášovy brány na Hradě (1614), sem lze zařadit nepočetnou tvorbu období třicetileté války, v jejíchž detailech i ornamentice se ozývá ještě mnoho z odkazu renesance. Jsou to především honosná šlechtická sídla, rozšíření Mnichova paláce (nynější Tyršův dům) v Praze a skupina pražských a jičínských staveb Valdštejnových, které v historii naší architektury tvoří samostatný článek.

Ve druhé polovině 17. Století - tedy již ve skutečném raném baroku - přibývá stavebníků z řad šlechty, ale stavební činnost zahajují i duchovní řády - především jezuitské, a barok tohoto období se proto také někdy nazývá jezuitský.

V pojetí architektury - církevní i světské - převládá směr klasicizující, při vší pádnosti článků strohý a v půdoryse i obryse užívající převážně přímek. Po vývojové stránce nelze v této době sledovat nějakou souvislou linii, neboť množství cizích, hlavně italských architektů z různých míst a různého zaměření pracuje na jednotlivých zakázkách po celých zemích - každý v duchu vlastního vyškolení. Protože početné italské společnosti měly ve své organizaci jak složku projekční, tak prováděcí, není u řady známých jmen jisté, zda jde o skutečné architekty - autory staveb, u nichž jsou archívně doloženi, nebo jen o stavitele, pracující podle cizího projektu. (Ostatně v celém barokním období jsou dosud autorství většiny staveb nejistá a proto nás nesmí překvapit, setkáme-li se v literatuře s postupným připsáním jedné a téže stavby různým umělcům.)

Svým měřítkem, rozsáhlými komplexy budov - paláců nebo jezuitských kolejí - zasahuje barok 17. století do organismu a drobné zástavby měst nesourodě, cize a všechny úvodem vytčené klady, jako urbanistický cit, zmalebňující tendence apod., se dostaví teprve později.

Typické pro raný barok jsou portálky i ostění oken s ušima a kapkami a některá okna po renesančním způsobu ještě sdružená. Štíty vrcholí trojúhelníkem nebo segmentem a jejich boky svírají volutová křídla. Obrys doplňují kamenné koule a piniové šišky nebo obelisky. Klenby bývají valené s lunetami (výsečemi) nebo se styčnými lunetami (tedy podobné křížovým). Klenby stejně jako stěny bývají někdy pokryty těžkým masivním přebohatým štukem. Příznačnými ornamenty jsou rouška, zv. Také šátek, a ovocný feston, přežívající z renesance až do počátku 18. stolení, a zejména boltec, kombinovaný někdy s penízky.

VRCHOLNÝ BAROK

Vrcholný barok lze vymezit zhruba devadesátými léty 17. století až čtyřicátými léty 18. století.

Stavitelství vrcholného baroku je charakterizováno vším tím, co bylo vytknuto obecně jako znak dynamizujícího směru tohoto slohu i jako přínos baroka. Vše ovládající křivky, určující půdorysy i obrysy staveb, se zmocní i okenního otvoru a především v církevní architektuře (u civilních staveb převážně ve štítech a vikýřích) vytvářejí kasulové okno, zvané tak proto, že tvarem připomíná kasuli - kněžský ornát.

Mezi řadou vynikajících architektů přední místo zaujímají oba Diezenhoferové, Kryštof a jeho syn Kilián Ignác, a Jan Blažej nebo Giovanni Santini zvaný Aichl, jemuž se někteří historikové umění v současné době pokoušejí přisuzovat díla až dosud připisovaná Kryštofu Diezenhoferovi (jehož považují jen za provádějícího stavitele). Především zásluhou těchto tří tvůrčích osobností se česká architektura dostává opět do popředí evropského umění. Ačkoli již dříve vznikaly v našich zemích stavby vysoké kvality, mnohé z nich zůstávaly i nadále českému prostředí vzdálené svým duchem i pojetím. Tyto jednotlivé proudy přetváří a s českou domácí tradicí spojuje Kryštof Diezenhofer ve svých nedostižných chrámových architekturách a jeho syn, spolupracovník a pokračovatel, pak dovršuje směr, kterému se právem dostalo označení český nebo pražský barok, a v němž osobitým způsobem spojil dynamismus radikálního baroka, klasicizující francouzský barok a monumentalitu vídeňského okruhu.


V klenbách kromě starších typů nastupuje počátkem 18. Století tzv. placka (neboli plachtová klenba), vytváření se buď ohromné plochy pro velkolepé malby, které potlačují stále více význam štukového ornamentu a přispívají k iluzivnímu prohlubování, zvyšování a otvírání prostoru.

V ornamentice se vystřídají ještě ze 17. století akant, od roku 1710 s ním souběžný akant s pentlí, v letech 1720 - 1740 páska a po roce 1740 mřížka a mušle, postupně nabývající nesymetrického tvaru a později prokrajovaná, předznamenávající rokokový ornament rokaj.

Štuk až dosud omezený převážně na interiéry, se rozlévá po průčelích novostaveb i v doplňcích starších fasád a je - stejně jako architektonické články, římsy, pilastry, šambrány aj. - většinou bílý nebo vůbec světlejší než základní plocha fasády, teď obvykle živě barevná (oproti ranému baroku s tmavšími, např. výrazně červenými architektonickými články na bílé, někdy žluté ploše, tedy dochází k převrácení barevnosti).

BAROKNÍ GOTIKA

Barokní gotika, vzácněji označovaná méně obvyklým názvem gotizující barok, podobně jako v 16. století románská renesance, se zdánlivě nepochopitelně obrací pro inspiraci přes jeden sloh do minulosti. Tentokrát však nejde o skutečné ani domnělé hledání tvarů pro další tvorbu - barok právě tehdy, kolem roku 1700 a v první čtvrtině až třetině 18. století, to je v časovém rozmezí výskytu barokní gotiky, prochází vrcholným tvůrčím vzepětím - nýbrž setkáváme se tu se záměrným historismem, k němuž zcela programově sahají především nejstarší duchovní řády, aby proti novým protireformačním řádům, jako kapucínům a jezuitům, demonstrovaly svá stará vydržená práva v Čechách.

Ačkoli barokní gotika zaujímá v naší architektuře (a to i interiérové, vyřezávané - v oltářích, kazatelnách a vůbec mobiliáři) poměrně krátký časový úsek a zahrnuje celkem nevelký počet staveb, jde vesměs o díla vynikající úrovně. Umělci se snaží přiblížit se duchu staveb vyzvedaných někdy z trosek, ale způsobem tvůrčím a plně odpovídajícím jejich době. Že se nepokoušeli o pouhé kopírování fragmentů článků v pobořených nebo sešlých stavbách, je patrné i z toho, že mezi jiným pracují i s motivy z pozdní gotiky, která se ve stavebním vývoji přestavovaných chrámů neobjevila. K vynikajícím ukázkám zařízení mimo tyto stavby patří bohatě řezaný mobiliář v románském kostele sv. Havla v Poříčí nad Sázavou.

Ojediněle vznikají i novostavby, jako Santiniho poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou.

ROKOKO
Rokoko - pokud vycházíme z jeho nejtypičtějšího vnějšího znaku, ornamentu rokaje - lze v našich zemích vřadit mezi polovinu 40. let - 60. až 70. léta 18. století. Někdy se však za nejčastější fázi rokoka považuje období charakterizované jemnou páskovou ornamentikou (1720- 1740), která je zde ponechaná ve vrcholném baroku.

Rokoko zejména právě v architektuře se neprojevuje dostatečně výrazně jako samostatný sloh a kromě několika případů "rokokového" zdrobnění a hravosti je od baroka pomůže odlišit spíše jen zmíněný ornament rokaj. Příznačná pro rokoko - v rokajových kartuších, ve tvarech váz apod. - je hybná nesouměrnost, odlišující je od symetrického baroka, avšak půdorysné dispozice a rozvrhy průčelí plně dodržují osovost, a tedy i symetrii, k nimž se dopracoval barok.

Ve zlidovělé formě přežívá rokaj jakožto jednotlivý ornament hluboko do klasicismu a lze se s ním opožděně setkat ještě v 19. století na lidové architektuře nebo na podstavcích kamenných soch a křížů - v době, kdy se již dávno o rokoku jako slohu nedá hovořit.

MĚSTA
Města, vypálená a místy připravená o předměstí během třicetileté války, se jen zvolna vzmáhají. Teprve koncem 17. století a v 18. století je barok ovládne a kromě dříve již zmíněných urbanistických řešení je v detailu i panoramatu zmalební.

Většinou od poslední čtvrtiny 17. Století (v Praze na Staroměstském náměstí však již roku 1650) se vztyčují mariánské, svatojánské nebo trojiční sloupy, některé jako výraz díků za odvrácení moru (proto se jim také říká morové a provázejí je sochy patronů - ochránců proti moru, Rocha, Šebestiána, Rozálie, Karla Boromejského a dalších). Zprvu to jsou opravdu sloupy, nanejvýš obklopené kuželkovou balustrádou, ale v 18. Století dostávají tvar obelisků nebo nakupených oblaků s celou galerií soch. Jsou nejen po této stránce, ale i urbanisticky jako pevný pohledový střed náměstí dílem trvalé hodnoty, nezávislé na původním kultovním poslání. V 17. století vznikají také vinařské sloupy se sochou sv. Václava (Chrudim již roku 1641, Praha - Křižovnické náměstí roku 1676). Od 17. století a hlavně v 18. století se zřizují nové veřejné kašny se sochami, někdy světců (zejména ochránce proti požárům Floriána a později Jana Nepomuckého), jindy antických božstev a mytologických bytostí, kombinovanými s vodotrysky (Olomouc). Na terasy s balustrádami, vyrovnávající terénní rozdíly, ke schodištím, na ohradní zdi a mosty se umisťují sochy a kamenné ozdobné vázy, někde pod bezprostředním vlivem aleje sousoší (na Karlově mostě v Praze, před jezuitskou kolejí v Kutné Hoře).

Barokní dům - pokud ovšem není vázán starou parcelou - je šířkový, od 18. století s mansardovou střechou obohacenou štítovými vikýři a se střední zdí souběžnou s mnohoosým průčelím. Obdobně jako u paláců člení fasádu často jeden nebo dva rizality a jeden či dva portály, z nichž druhý bývá slepý a má doplnit pouze symetrickou kompozici průčelí.

Významné místo v barokním stavitelství zaujímají také opevnění a pevnosti. V pohnutých letech třicetileté války se většina měst narychlo dočasně opevnila bastiony a raveliny zbudovanými obvykle z hlíny a dřeva nebo z materiálu ze stržených předměstí - zprvu proti císařským vojskům, později proti Švédům. Po válce tyto fortifikace dříve či později zanikají a města zůstávají vesměs při zastaralém gotickém opevnění, které jen tu a tam doplňují, např. branami.

Oproti dřívějšku nejsou jednotlivá města schopna se za dané válečné situace, zejména dobývací technice samostatně ubránit. Určitý počet strategicky volených měst se mění v pevnosti, doplňované pokud možno ještě zvlášť opevněnou citadelou, jakou byl pro Prahu Vyšehrad nebo pro Brno Špilberk. Zakládají se však také moderní pevnosti hvězdicového půdorysu, který v rovinách bývá většinou pravidelný (Leopoldov).

Rychlý rozvoj dělostřelby, především zvětšování dostřelu, nutí k rozšiřování okruhu pevnosti. Řetěz pevnůstek, jaké jsou rozptýleny (i když zčásti v mladší podobě) kolem Olomouce, se teď posunuje až 6 km od středu města - pevnosti a ve vzdálenosti 4 km se ještě zakládá mezipásmo s drobnými stavbičkami. Kolem pevností se budují prachárny, strážnice při příjezdových silnicích apod.

Raně barokní bastilonové opevnění dostaly rovněž některé hrady, jako Bezděz (bastilony tu vznikají jen tupoúhlým zalomením hradby), Frýdlant (kde na dobu švédského panství upomíná navíc ještě dochovaný barkán) či Hukvaldy.

Pruský militarismus vrcholící za Bedřicha Velikého, který naše země poznaly roku 1742 a v sedmileté válce (1757 bitva u Kolína), donutil Marii Terezii ke zřízení stálé armády, pro niž se postupně i mimo pevnosti začínají budovat nové stavby, kasárny a stáje pro koně jízdy a dělostřelectva.

1ZÁMKY A HRADY

Zámky zůstávají i nadále sídlem šlechty - staré rodové, té nové domácí a stejně tak přistěhovalců cizího původu. Protože staré renesanční zámky nedostačují, stavějí se nové (jimž je někdy drobnější renesanční stavby pohlcena a zůstává patrna uvnitř).

Půdorys barokního zámku prodělává vývoj od uzavřené čtyřkřídlé budovy (někdy ještě s nárožními, diagonálně pootočenými věžicemi a s příkopem) v podstatě italského typu, žijícího u nás v renesanci, až k francouzské otevřené tzv. podkovové dispozici trojkřídlé. Tak vzniká čestný dvůr (kurdonér), sevřený po stranách někdy i vedlejšími hospodářskými budovami, ale komponovanými vždy symetricky ve hmotě i v detailech.

K zámku zpravidla přiléhal původně zemědělský dvůr, jímž se v nejednom případě muselo k hlavní budově procházet. Proto majitel z estetických i hygienických důvodů toto hospodářské zařízení ruší a přesunuje např. na samotu do polí.

Osovost, jeden ze základních znaků barokní dispozice, se více než jinde uplatňuje právě v zámeckých stavbách a jejich areálech. Na osu zámku je řešen park, jehož v 17. století obvykle hvězdicová síť cest (francouzský park) umožňuje záměrně volné dlouhé průhledy na fontány, alegorická sousoší i sochy antických božstev a na drobné stavby, pavilóny a gloriety. K vybavení barokní zahrady patří často bludiště ze stříhaných habrů, umělé jeskyně - grotty, pergoly - lehká loubí pro popínavé rostliny, vodní kaskády a také tzv. sala terrena, v klasické podobě trojosá otevřená stavba, kde se panstvo mohlo bavit, svačit, naslouchat koncertům apod. K se zahrady se někdy připojuje osa bažantnice nebo daňčí obory, popřípadě alej, zpravidla lípová, nejednou o čtyřech řadách stromů, lemující a stínící příjezdovou cestu nebo cestu ke kostelu (kapli) s rodinnou hrobkou.

Zatímco renesanční zámek míval řadu místností jednotlivě přístupných z arkádové lodžie, přibližně stejného významu a použitelných k libovolným účelům, barok již činí půdorys složitějším - s místnostmi navzájem průchodnými - a předem jim dává speciální určení. Největší význam připadá prvému patru (tvz. piano nobile), jehož ústřední prostorou je sál často mnohem vyšší než ostatní místnosti (od 17. století zabírá někdy i dvě podlaží s dvěma řadami oken nad sebou) a později nezřídka oválný s kupolí, výrazně se projevující na vnějšku architektury.

Sem, do patra, stoupá architektonicky bohatě řešené a často sochařsky zdobené schodiště z nástupního prostoru, k němuž (nebo do něhož) mohou zajíždět kočáry. Jiné schodiště sestupuje popřípadě z prvého patra od hlavního sálu na vnější straně budovy přímo do parku. Z ostatních místností zámku patřívají k nejlépe vypraveným kaple, knihovna, jídelna a různé salónky a budoáry. Jejich strop a stěny pokrývají štuky a malby, nebo jsou na stěny od dřevěného soklu po římsu přiložené obrazy na plátně, popřípadě zavěšeny gobelíny. Některé zámky si uchovaly i obrazárnu (např. Mnichovo Hradiště, kde 112 obrazů a obrázků mozaikově pokrývá tři stěny nevelké průchodní místnůstky).

Jako nový prvek značného kulturního významu a dosahu se záhy v baroku objevují zámecká divadla. V Českém Krumlově např. zařídili první divadlo s patnácti proměnami v největším hradním sále již roku 1675 a druhé, prostornější, dali postavit jako samostatnou dřevěnou budovu roku 1680. Tu potom do roku 1767 nahradilo divadlo tehdy moderního typu, které se uchovalo i s dekoracemi dodnes. Majitel zámku si držel vlastní herce, z nichž některé (opět v Českém Krumlově) posílal na studia až do Itálie, jindy vystupovaly na jevišti pozvané herecké společnosti, ale nejednou hrávala i sama šlechta.

Kromě těchto velkých zámků vyrostlo zároveň značné množství drobnějších zámečků, ať loveckých, nebo určených pro správu jednotlivých panství.

Městské paláce jsou protiváhou zámků jakožto přechodná obydlí šlechty v hlavním městě a soustřeďují se pokud možno do blízkosti panovníkova sídla nebo sídla jeho zástupců, vysokých zemských úřadů apod. I u paláců, stejně jako u zámků, se již od druhé poloviny 17. století zvyšuje první patro - a jeho střední okno se architektonicky spojuje s portálem a později je vystřídají dveře na balkón nad vstupním portálem. Také původně jednoduchý průjezd se mění v trojlodní vestibul, odkud stoupá reprezentační schodiště (vyplňuje někdy celé křídlo) do pater, kdežto skryta zůstávají příkřejší užší schodiště pro služebnictvo. O velkém sále, sahajícím záhy přes výšku dvou podlaží, a uspořádáním místností platí zhruba to, co u zámků. Oproti nim se však paláce většinou řadí do sevřené městské zástavby. Některým se nedostává v úzkých uličkách dostatečného odstupu, aby se pohledově plně uplatnila jejich fasáda, jiné naopak ovládají šířkovou kulisou svého průčelí (vrcholícího někdy ještě dvojicí pavilónů, sochami a vázami na balustrádě apod. celé náměstí nebo dlouhý průhled ulicí.

Daný půdorys uliční sítě a nejednou i starší jádro nebo několik původně samostatných domů (spojených po adaptaci novou fasádou v celek) způsobují, že průčelí paláců se třeba i dvakrát měkce lomí. Před některými z nich se v Praze na Malé Straně dosud uchovala řada ozdobných kamenných patníků se zeslabeným krčkem, k nimž si jezdci přivazovali koně.

Zahrady pražských paláců, rozložené po svazcích Petřína i pod Hradem, nemohly být řešeny jako rozlehlý rovný parter zámeckých zahrad, avšak dostalo se jim jiného uspořádání, vycházejícího z modelace terénu v jedinečném architektonickém ztvárnění terasami, schodišti, altány, salami terrenami a sochařskými doplňky.

Osídleny zůstávají ovšem i někdejší hrady, jejichž dochované jádro obklopily již v renesanci novostavby, doplňované o další v baroku a někdy i barokně opevňované.

Snad jako ojedinělý příklad svého druhu lze uvést raně barokní věžovou tvrz z roku 1650 v Golčově Jeníkově s obytným prostorem a ozdobným krbem uvnitř.

KLÁŠTERY A KOSTELY

Nositelkou slohu a jeho vývoje však zůstává jednak architektura zámecká, jednak církevní. Při postavení církve usilující ideologicky ovládnout celou zemi je to jen přirozené a architektům se tu dostává téměř neomezená řada příležitostí k tvorbě.

Kostely z dřívější doby se barokizují nejen při nutných opravách a obnově staveb zničených nebo poškozených ve válkách a za častých požárů, ale přestavují se i mnohé ostatní, aby odpovídaly vkusu doby a tvořili celek s novým barokním zařízením, které vytlačuje pozdně gotické oltáře, připomínající kališnické období kostelů. Nejčastěji, hlavně na venkově, se barok spokojuje výměnou dosavadní gotické nebo renesanční helmice a sanktusníku za cibuli s lucernou, jindy je to nová fasáda, přístavba boční kaple, předsíně apod. Uvnitř se zaklenují lodi až do té doby plochostropé, nebo se starší klenby nahrazují barokními, založenými níže (snižují se pak také okna), takže staré klenební výběhy a někdy i malby, kružby zrušených oken a jiné stopy původní úpravy nacházíme na půdě. Nechybějí ani případy, kdy se na staré gotické klenby nanášejí štukové ornamenty a rámy, původní sloupy se doplňují barokními hlavicemi, pilíře se obestavují a pokrývají umělými mramory atd. Časté jsou také vestavby hudebních krucht se zvlněnými parapetními zídkami nebo balustrádami, kam se umisťují varhany s ozdobně provedenými prospekty, doplněnými někdy ještě figurami andělů s hudebními nástroji.

Z novostaveb v 17. století převládá typ jezuitského kostela, vyvozený z římského kostela Il Gesú stavitele Vignoly, jednolodní s bočními nižšími kaplemi, někdy spojenými průchody, nad něž se - ne vždy - vkládají ještě tribuny, a nejednou i s příčnou lodí (transeptem) o krátkých ramenech. Průčelí bývá dvouvěžové a v časné době dělené výraznými římsami na několik horizontálních vrstev.

Uvnitř, pokud nejde o prosté hladké klenby a dělení pasy, převládá ornamentální štuk, rámující geometrické obrazce, reliéfní postavy andílků a různé symboly.

Vrcholný barok (s výjimkou přestaveb chrámů v tzv. barokní gotice, zmíněné dostatečně již dříve) přináší podélné i centrální dispozice kostelů zprohýbaných půdorysů a většinou jednotného prostoru, jak je o nich zmínka v charakteristice slohu. Do jejich mohutných koutových pilířů, nesoucích klenby nebo tambúry kupolí, se vkládají v přízemí kaple a v patře oratoře. Vnějšek velmi často neodpovídá vnitřku, nelze z něho usuzovat na tvar vnitřního prostoru.

Takřka neměnný typ jednolodního kostela bez věže, s trojúhelníkovým štítem nad průčelím a s obdélným presbyteriem, předěleným příčkou na kněžiště obrácené do lodi a na oddělený mnišský chór, si od pozdní renesance zachovávají kapucíni. Jiný typ tvoří loreta. Její základní částí je santa casa - svatá chýše hranolového tvaru, průchozí napříč dvojicí protilehlých vchodů. Uvnitř se malbou a plasticky napodobují oprýskaná omítka a trhliny ve zdivu, vnějšek buď v iluzivní malbě (ve Slaném), nebo ve vysokém reliéfním štuku vychází z architektonické a figurální úpravy Bramantovy a Sansovinovy na prapůvodní loretě v městečku Loretu v Itálii. Svatyně stojí méně často uvnitř kostela (Slaný, Brno) a obvykleji volně, obklopena ambity, které u výstavnějších loret mívají ještě nárožní kaple a uprostřed čelní fronty, před niž se předkládá balustráda se sochami, se tyčí věž (Praha, Rumburk, kdysi i Fulnek). Rovněž se pouze v detailech rozlišují stavbičky božího hrobu neboli tzv. jeruzalémské kaple. Přistavují se ke kostelům, zejména klášterním, ale stávají i samostatně. Některé z nich např. ukončují křížovou cestu (u Jitřína na Rumbursku, v Mikulově, v Praze na Petříně aj.).

Poutní kostely se zázračnými obrazy, sochami nebo prameny bývají jednak dvouvěžové, zejména v časnější době (Stará Boleslav, Chlumek u Luže), jednak vytvářejí malebné celky s takřka centrálně řešeným vlastním kostelem uprostřed prostory obklopené ambity s kaplemi (Svatá Hora u Příbrami, Praha - Bílá Hora, Sepekov u Milevska, Klokoty u Tábora aj.). Kde to dovoluje terén, komponuje se před průčelím schodiště (Chlumek u Luže, sv. Mikuláš pod Vraclaví u Vysokého Mýta), hrající roli ve velkém ceremoniálu slavných poutí.

Na samotách a u studánek se zakládají osmiboké nebo šestiboké kaple, z nichž mnohé nesou zasvěcení sv. Vojtěchu a uvnitř v ozdobné mříži bývá v některých uctíván zvláště modelovaný balvan, na němž prý sv. Vojtěch odpočíval. Méně početné jsou kaple a kapličky trojúhelného půdorysu, symbolizující Nejsvětější Trojici nebo také sv. Annu Samotřetí. Symbolice v barokním umění připadá vůbec mimořádně významná role a příkladem nad jiné názorným je Santiniho poutní a hřbitovní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře u Žďáru nad Sázavou (blíže o tom např. v knize J. Neumanna, Český barok, II. Vydání, str. 162 - 164). Číslo pět v půdorysech kostela ambitu s kaplí v něm souvisí s pěti hvězdami Jana Nepomuckého, kdežto pětiboká barokní kaple P. Marie v Kouřimy má připomínat pět mnichů cisterciáků, upálených v těchto místech před hradbami husity.


Venkovské kostely a kostelíky bývají spíše malebné než výstavné (pokud jejich projekt nezadala vrchnost některému význačnějšímu architektovi), drobnější, jednolodní, s podkovovitými nebo čtyřúhelným presbyteriem, se zaoblenými rohy. K západnímu průčelí se připojuje věž a nad sakristii se umisťuje oratoř pro patrona - šlechtice. Často bývá ponecháno gotické presbyterium nebo věž, či zbarokizován pouze vnějšek starší stavby. Na přilehlém hřbitůvku stává márnice, někdy i kostnice, nejednou také panská hrobka. U kostelů, které nemají věž, zastává její funkci zděná nebo dřevěná zvonice. Zděné zvonice s průchozím přízemím sloužily zároveň za bránu na hřbitov (tam, kde hřbitov zanikl a ohradní zeď byla odstraněna, působí průchodní zvonice na volném prostranství zdánlivě nelogicky, ale dokládá někdejší situaci nejbližšího okolí kostela).

Hřbitovy se však také řeší jako ucelené architektonické útvary na půdorysech různých obrazců, někdy s řadou kaplí - kostnic (Fulnek, Žďár nad Sázavou) nebo sochařskými doplňky (Střílky). Působivé jsou kapličky křížové cesty, vkládané - zejména na Moravě - do obvodních zdí hřbitovů.

Mezi kláštery venkovskými a stavěnými v městech trvá i nadále jistý rozdíl. Venkovské kláštery jsou vbaveny rozsáhlými hospodářskými komplexy, seskupenými v symetrické nebo jinak záměrně komponované celky a v jejich hlavní části - kromě velkých kostelů - se vedle konventu, obydlí mnichů, výrazně uplatňuje sídlo opata, prelatura, podobající se reprezentačním řešením a velikostí zámku.

Z městských klášterů rozsáhlostí vynikají jezuitské koleje, budované zpravidla na místě celé řady domů, opuštěných nebo konfiskovaných za třicetileté války. Jezuité a piaristé mívají připojeny ještě školy - gymnázia, spojená s internátem - konviktem. Až na výjimky, např. u menších kapucínských objektů, tvoří typickou součást klášterů obou skupin rajský dvůr s ambitem a k nejbohatěji vyzdobeným prostorům - se štuky a freskami - patřívají refektář - společná jídelna a sály knihovny.


LIDOVÁ ARCHITEKTURA
Venkov se seznamuje s barokem jednak z měst, jednak z architektury četných zámků, ale i panských dvorů, které se zakládají jako samoty nebo s malými zámečky přímo ve vsích. Vlastní dvory si zřizují i kláštery a nad branami a portály je označují svým erbem, případně znakem a začátečními písmeny titulu a jména současného opata. V téže době se stavějí veliké sýpky se štíty a portálky často velmi bohatými, jednak panské, jednak státní - kontribuční, panské mlýna apod. Nelze zapomínat ani na působení kostelní architektury, a to především tam, kde vrchnost, ať světská, nebo bohatý klášter, povolává k jejich stavbě zkušeného stavitele, či projekt zadává předním architektům. Také fary nabývají v baroku podoby malých zámečků, protože předpis stanoví, kolik mají mít samostatných místností pro ubytování návštěv církevních hodnostářů a jejich doprovodu včetně kočího. Hlavní sál fary v prvém patře a nejednou i další místnosti se honosí štukovou výzdobou, nástropními malbami, jsou vybaveny rokokovými kamny a k obytné budově přiléhá hospodářský dvůr, do něhož se vjíždí výstavnou branou.

Lidová architektura, která se z dřevěné mění (a ještě ne všude) ve zděnou převážně teprve od druhé poloviny 18. století, čerpá ze všech výše vyjmenovaných staveb (na nichž jistě početná část venkovanů v rámci roboty pracovala) a nachází v nich inspiraci ještě dlouho do 19. století. Z baroka vycházejí např. symetrické dispozice širokých průčelí výstavných statků, jejichž střed vytváří brána vjezdu do dvora se štítem a dvěma bočními brankami. Po stranách stojí obytné stavení a např. špýchárek, obojí se stejnými štíty. Tvary detailů i ornamentika patří ovšem výlučně lidovému umění (označovanému někdy názvem "selský barok") a pro jeho specifičnost jich nelze používat jako pomůcky pro přesnější datování, naopak na štítech a orámováních nebo hlavních klenácích bran nacházíme letopočty někdy až překvapivě pozdní, zhusta z druhé poloviny 19. stol.

S představou venkova a české krajiny splývají jako neodmyslitelný prvek oblíbené křížové cesty, kapličky, boží muka kamenná sloupková i zděná pilířková a sochy ve skupinách starých stromů, které bychom např. marně hledali v sousedním Německu, ale i v jiných zemích, byť sebebohatších na sochařskou tvorbu. A zase mezi těmito sochami můžeme sledovat dvě skupiny: díla předních sochařů nebo alespoň jejich dílen, většinou věnovaná vrchností a v tom případě na podstavcích doplněná erbem donátora (věnovatele) nebo šlechtických manželů (aliančním znakem) a dedikačním (darovacím) nápisem, a na druhé straně práce domácích kameníků, poznamenané lidovými prvky a rovněž doplněné nápisy - ne již latinskými, ale buď českými, nebo v tehdy poněmčených oblastech německými. Z nich se dovídáme obvykle jméno jednotlivce (i s uvedením, z které obce pocházel) i celých skupin obyvatel osad, jejichž nákladem byla socha pořízená a vzácně se tu setkáme i se jménem autorovým.

Všechny tyto drobné stavbičky a sochy, k nimž se řadí i další doplňky krajiny, jako pamětní kameny, mezníky a milníky, si podržely jakožto kulturní památky hodnotu uměleckou a dokladovou, která opravňuje jejich existenci i potom, kdy svoji původní funkci více či méně ztratily.



1

1
1

 

 
 
 
 
 
 
 

PŘÍPRAVNÉ KURZY K TALENTOVKÁM NA ARCHITEKTURU

Powered By CMSimple.dk | Design By DCWD | 2Bdesign