ARCHITEKTURA > SAMOSTUDIUM > slohy - popis > 20-té století - purismus ...
 
 

20-té století - purismus ...

PŘEHLED HISTORICKÝCH SLOHŮ - DETAILNĚ

CELKOVÝ POPIS

Purismus, Funkcionalismus a Konstruktivismus

Purismus - pojmenování odvozené z latinského slova purus - čistý, usiluje o prosazování čistoty architektury zbavené všech nefunkčních a neorganických detailů, které se zejména u kubismu a dekorativismu považují za formalistické, nevyplývající z podstaty architektury a tedy zbytečné. Adolf Loos např. již roku 1908 prohlašuje, že "ornament je zločin" a později svoji představu moderní architektury, oproštěné ode všeho nepotřebného, realizuje v pražské střešovické Müllerově vile.

Konstruktivismus značí v moderní architektuře směr vycházející především z její konstrukce (kterou někdy až přeceňuje na úkor ostatních složek), a tu do značné míry ponechává při konečné realizaci objektu viditelnou.

V mimočeské architektuře je tento termín vyhrazen především velmi osobitému období v mladém porevolučním sovětském státě. Z tehdejšího programu skoncovat co nejrychleji s přetrváváním historismů a najít v architektuře nový výraz odpovídající přeměnám společenských vztahů vzešla řada projektů, které - i když zdaleka nebyly všechny realizovány - zůstávají příkladem avantgardní architektonické tvorby. (U nás pronikly myšlenky sovětského konstruktivismu např. do divadelních výprav.)

Funkcionalismus jako architektonický směr naproti tomu svým pojmenováním prozrazuje, že hlavní důraz se klade na funkci objektu, na jeho praktické využití či provozní upotřebení v souladu s účelem, pro který byla stavba navržena a postavena.

Oba tyto směry, konstruktivismus a funkcionalismus, se do značné míry prostupují nebo překrývají, přičemž např. v literatuře o moderní architektuře nabylo vrchu a převládá označení funkcionalismus, funkcionalistická stavba i pro objekty, o nichž jinde - třeba v průvodcích Prahou - čteme, že jde o stavby konstruktivistické (např. Veletržní palác, kostel sv. Václava ve Vršovicích).

Tuto nejednotnost si můžeme vysvětlit také tak, že je tu konstruktivistická stránka chápána jako technická složka při realizaci objektu z provozního hlediska funkcionalistického. Oba pohledy spojuje také např. charakteristika z roku 1923: Metodou moderní architektury je metoda funkcionálního myšlení čili metoda konstruktivismu.

A právě tak jako nelze zcela jednoznačně vymezit jednotlivé názvy, tak není možné ani jejich úplně přesné časové ohraničení. Např. první výskyt názvu purismus u nás (ve sborníku Život) spadá do roku 1922, ale jeho principy použil Josef Chochol, jeden z tvůrců kubismu, již roku 1914 v nerealizovaném návrhu obytného domu, a tím silně předběhl dobu. Purismus ve dvacátých letech rychle ovládl poválečnou Evropu a později zanikl ve funkcionalismu.

Konstruktivismus a funkcionalismus (s platností obou pojmů, jak bylo řečeno výše) vyplňují jak větší část dvacátých let, tak třicátá léta až do začátku druhé světové války, která opět zastavila výstavbu a zbrzdila vývoj architektury, a po válce se nakrátko stávají východiskem pro novou tvorbu.

Od vzniku moderní architektury se značná část architektů stává zároveň teoretiky, kteří píší programová provolání, studie a úvahy, obsahující často množství myšlenek, které se spolu s projekty a náčrty nedočkaly realizace, ale - bohatě citované v literatuře - pomáhají pochopit záměry a sledované cíle toho kterého směru nebo tvůrce.

Tak také francouzský architekt švýcarského původu Charles Édouard Jeanneret, později známý pod přijatým jménem Le Corbusier, v roce 1918 vydává spolu s malířem Ozenfantem programovou studii, v níž se objevuje heslo "Po kubismu purismus", a v roce 1921 píše manifest architektonického purismu. Vyslovuje se tu názor, že v umění a v architektuře již není nutná deformace, ale právě naopak takové utváření, které vychází z výběru, směřuje k dosažení největšího účinku nejmenšími prostředky a vyhýbá se nahodilostem i libovůli. Purismus se v očích svých tvůrců jeví jako vysoce ekonomický, a proto pro něj v sovětském Rusku zobecňuje název ekonomismus, rozšířený pak i do Evropy. Purismus přináší také obdiv k jednoduchým základním geometrickým tvarům a ke kráse strojů.

Ovšem myšlenky Le Corbusierovy ovlivňují i konstruktivistickou a funkcionalistickou tvorbu. Z hlediska technického je již dříve přínosem železobetonový skelet čili kostra, užívaný jiným francouzským architektem Augustem Perretem (a u nás Janem Kotěrou ještě u jeho secesně laděných staveb), Le Corbusier však vnesl do železobetonové konstrukce novou převratnou myšlenku, když svislé podpory spojil s vodorovnými deskami, tvořícími vždy plochu celého podlaží. dosáhlo se tím především dvou možností: za prvé vnitřní rozdělení pater není závislé na konstrukci a každé patro může být děleno jinak (kdežto u tradiční architektury musí hlavní zdi i příčky stát ve všech podlažích nad sebou, nebo při jiném umístění je třeba stavět pod ně pilíře, vkládat klenební pas nebo celou klenbu) a za druhé tyto desky mohou přesahovat před svislé podpory a tedy ani dělení průčelí není na nosných pilířích závislé, může mít okna přes celou šířku patra, nebo lze celé toto předsunuté průčelí prosklít. (V menším měřítku, na Wenkově obchodním domě v Jaroměři, s touto myšlenkou ještě před Le Corbusierem přišel Josef Gočár již roku 1909 - v části o moderně).

K ideovým projektům Le Corbusierovým se řadí také představa "slunečního města", kde by každý byt měl během dne několik hodin přímé sluneční osvětlení, kde by tisíce obyvatel byly soustředěny v malém počtu vysokých domů, takže pozemky tím ušetřené by se využily pro zelené parky, ale zužitkovala by se i plocha prakticky zastavěná jednak postavením domů na železobetonové nohy, aby se prostorem vynechaného přízemí dalo volně procházet, jednak umístěním zahrad, bazénů, školek pro děti apod. na ploché střechy. (Kromě toho pro země s přemírou slunce vymyslel k domům světlolamy, přiměřeně široké svislé desky, vysunuté kolmo k průčelí po celé výšce mezi okny a regulující světlo a zčásti i žár jižního a tropického slunce).

Mnoho z těchto podnětů přejímá i naše architektura. Vzhledově převládají stavby v základních geometrických tvarech, stále častěji ukončených vodorovně plochou střechou nebo terasou, s minimálním plastickým členěním, kde hlavní podíl na estetickém výsledku připadá proporcím, skladbě hmot, poměru okenních otvorů a vůbec prosklených ploch ke stěně (okna probíhají např. po celé šířce stěny, nebo alespoň celé místnosti, jindy se bez pilíře lomí kolem roku apod.). Vnějšek je buď omítaný, nebo pokrytý keramickými obklady, popřípadě se ponechává v neomítaném zdivu z kvalitně pálených, na povrchu hladkých cihel, nebo se zdůrazňuje konstruktivistická povaha stavby ponecháním viditelného betonového skeletu, do něhož se pod okny vyzdívají parapety z červených neomítaných cihel (např. u baťovských továrních objektů). Usiluje se o větší sepětí vnitřního uspořádání s vnějškem a o citlivé zasazování architektury do prostředí. Snahou architektů je kromě toho řešit větší celky, umožňující i vyžadující širší urbanistické přístupy, jak je - mnohem dříve - naznačil Jak Kotěra při řešení dělnických kolonií. (K nejvelkorysejším akcím se řadí regulace a výstavba nového Hradce Králové).

Tím se dostáváme k pohledu na cíle meziválečné architektury druhé poloviny dvacátých let a let třicátých a k alespoň rámcovému výčtu druhů tehdejších staveb.

Díky technickým vlastnostem železobetonového skeletu a možnostem jeho výtvarného a provozního využití se vytváří typ městského obchodního a administrativního domu, či jak se záhy říká, paláce (Radiopalác, palác Dunaj aj.)

Ústřední otázkou funkcionalismu je problematika bydlení, jíž se ostatně - i když někdy téměř utopisticky - zabýval neúnavně po celý život Le Corbusier.

Toto úsilí zejména v třicátých letech nabývá v tehdejším Československu silného sociálního zabarvení. Hlavní těžiště nespočívá v projektech výstavných vil zámožných jednotlivců, ale důraz se klade na rodinné domky a na bydlení v nájemních domech (u nichž k městské a stání výstavbě přistupuje také výstavba družstevní), významné soutěže mají přinést řešení bytů pro existenční minimum, "nejmenšího bytu" a bytů nouzových. Objevuje se myšlenka pavlačovéh domu, ovšem oproti empíru a třetí čtvrtině 19. století na úrovni komfortu přiměřeného době a s proklamováním zásady, že se nemají stavět neosvětlené a přímo nevětratelné místnosti. Navrhují se také kolektivní domy, na rozdíl od koldomů sovětských však jen se společnými službami a jinak zachovávajících plně vybavení samostatné bytové jednotky.

Obytná architektura je chápána jako reforma všech složek, které s bydlením souvisejí, a proto se na základě průzkumů a nejrůznějších dat sestavují požadavky, které znamenají základ vědy o bydlení. Cílem je řešit byt nikoli pouze jako skupinu prostorových jednotek, ale jako domov.

K realizaci tak velkých záměrů je třeba přistupovat radikálně, prostřednictvím racionální výstavby účelné a hospodárné, a tak se zcela zákonitě formují požadavky hromadné výroby, normalizace a typizace, hledají se formy zprůmyslnění výstavby a objevují se pokusy o sériový domek.

Výsledkem jsou jednak rodinné domky a vily stavěné individuálně, jednak vilové kolonie podle jednotícího regulačního projektu, jejichž příkladem evropské úrovně je vilová kolonie v Praze na Babě, realizovaná v letech 1930 až 1933, jednak dělnické kolonie domků se zahrádkami, kde se příkladného řešení dosáhlo v předválečném Zlíně v domcích pro Baťovy zaměstnance. V Praze k starší Ořechovce přibývá Zahradní město a typické zahradně řešené satelitní městečko Spořilov (tehdy ještě od Prahy oddělené poli) s celým vybavením včetně kostela, jehož jednoduchá architektura dotváří dálkové panoráma i symetrickou kompozici svažujícího se náměstí.

Naznačená rozvolněnost rodinných domků a vil v zahrádkách se přenáší i do zástavby nájemních domů, které se - např. v Praze-Břevnově - v podobě typizovaných ležatých hranolů stavějí do pravidelných řad úzkými stranami kolmo k ulicím, obklopeny zelení, která je však od ulic s chodníky oddělena zídkami s nízkými ploty, takže každý dům má svůj pozemek oddělený od veřejných komunikací. Byty ve zmíněných obecních i původně soukromých nájemních domech jsou opatřeny koupelnami a plynem, zůstává v nich však lokální topení a ke společnému vybavení patří prádelna se sušárnou a vždy pro několik bytů společný balkón v mezipatře, přístupný ze schodiště.

Současně se samozřejmě budují objekty a technické stavby všeho druhu včetně mostů, letišť, údolních přehrad a jiných, které si vyžaduje život v technicky vyspělém státě.

Mimo popisované směry v moderní architektuře stojí - jako v období secese dílo Jurkovičovo - architektura Jihoslovana Josipa Plečnika, který ponejvíce působí při úpravách Pražského hradu, nyní opět sídla hlavy státu, ale staví i novostavbu - kostel Srdce Ježíšova v Praze na Vinohradech. Plečnik v umělecky přetvořených tvarech vychází z klasických tradic středomořské oblasti, a proto v jeho díle hrají významnou roli sloupy (na Hradě vedle Matyášovy brány buduje např. Sloupovou síň), užívá oblázkové dlažby, do níž v geometrickém uspořádání umisťuje ozdobné jižní kříže, jakož i jiných prvků a detailů, které nenavazují na domácí umění, takže Plečnikovo dílo zůstává v naší architektuře osamoceno, bez následovníků, jako zajímavá a hodnotná epizovda.

V mladém státě se kromě rozsáhle započaté obnovy Pražského hradu (jejíž součástí je stále ještě - do roku 1929 - dokončovaná dostavba svatovítské katedrály) věnuje péče památkovému bohatství v celé šíři, z velkých akcí sem paří např. obnova Černínského paláce, lehohtádku Hvězda, soutěž na řešení podnože Emauz, jimž hrozilo zakrytí převýšenou výstavbou při nábřeží aj. Jak v této době vypadala organizace státní památkové péče, usměrňující záchranu a obnovu památek prostřednictvím finančních subvencí, naznačuje alespoň ve stručnosti Historie památkové péče (v přípravě).

Funkcionalismus (a konstruktivismus) se stal během desetiletí slohem světovým a nabyl mezinárodního stylového rázu. Nástup fašistických diktatur v Itálii a v Německu a předzvěst blížícího se válečného konfliktu koncem třicátých let zahnaly z většiny evropských zemí nejvýznamnější tvůrčí osobnosti do emigrace, v Sovětském svazu převládly víceméně historizující tendence propagující národní prvky v architektuře, a tak v čele evropského stavebního umění stanulo Československo, kde až do začátku druhé světové války vyrůstala díla, z nichž mnohá ani s odstupem let nezastarala a mohou dodnes soutěžit s tím nejlepším, co v architektuře druhé poloviny dvacátého století vzniklo.





 

 
 
 
 
 
 
 

PŘÍPRAVNÉ KURZY K TALENTOVKÁM NA ARCHITEKTURU

Powered By CMSimple.dk | Design By DCWD | 2Bdesign