ARCHITEKTURA > SAMOSTUDIUM > osobnosti > Le Corbusier
 
 

Le Corbusier


> LE CORBUSIER - APOŠTOL MODERNY

> Le Corbusier (vlastním jménem Charles-Édouard Jeanneret) přišel na svět v rodině hodináře a zpočátku to vypadalo, že se této profesi bude věnovat i on. Přesto se nakonec stal se jedním z nejvlivnějších a nejvýznamnějších architektů 20. století. Mluvilo se o něm jako o apoštolovi moderny, jako o sociologovi urbanismu, jako o člověku, který stál u zrodu dvou slohů – purismu a brutalismu.




„Jsem samouk a jsem zvědavý. Nemám žádnou školu, nemusel jsem se tudíž pracně odnaučovat to, co bych se v ní učil. Nechci se míchat mezi akademiky, neboť člověk nesmí myslet akademicky. Jedinou mou školou je neustálé pozorování přírody a věcí kolem nás."
Le Corbusier


Charles-Édouard Jeanneret spatřil svět 6.10.1887 v městečku La Chaux-de-Fonds ve Švýcarsku, pár kilometrů od francouzských hranic. Zde se roku 1902 začíná na škole uměleckých řemesel učit na rytce a cizeléra. Zpočátku se rytectvím i živil, jeho učitel však záhy obrátil Jeanneretovu pozornost k architektuře. V 17 letech měl za sebou první realizaci – dům pro rytce Louise Falleta v jeho rodném městě. O tomto domě s valbovou střechou, který byl postaven v tradičním švýcarském duchu a pojetím ornamentality spíše připomíná Gaudího Casu el Capricho než vrcholná Le Corbusierova díla, později hovořil se značným despektem. Příznivé přijetí obyvatel však Jeanneretovi zajistilo další dvě zakázky na sousedních parcelách. Získané finance mu pak umožnily první velkou studijní cestu po Evropě.


" Buď tím, kým jsi". Tento výrok nalezl Le Corbusier v Nietzschově Zarathustrovi, a stal se jeho celoživotním krédem. O konkrétním vlivu na konkrétní věci lze jen spekulovat, nicméně duch této věty je cítit i z pozdějších Le Corbusierových prohlášení, jako je například následující: Jsem samouk a jsem zvědavý. Nemám žádnou školu, nemusel jsem se tudíž pracně odnaučovat to, co bych se v ní učil. Nechci se míchat mezi akademiky, neboť člověk nesmí myslet akademicky jedinou mou školou je neustálé pozorování přírody a věcí kolem nás. S obdobnou suverenitou byl Jeanneret v necelých dvaceti letech přijat do atelieru bratrů Perretových. Stačilo, aby jim ukázal svoje skici. Perret, který byl proslulý používáním železobetonu, Le Corbusierovi objevil také krásu inženýrských staveb 19. století (Eiffelova věž, Galerie strojů) a vyzval ho k návštěvám muzeí, galerií a ke studiu filosofie a teorie umění. Od října 1910 absolvuje Jeanneret stáž u další architektonické ikony 20. století, Petra Behrense. Způsob, jakým se Le Corbusier rozhodl vzdělávat se, není nepodobný modelu mistr-žák, který nejen v architektuře fungoval po staletí. (Pro připomenutí – Parléř se v necelých čtyřiadvaceti letech stává architektem chrámu sv. Víta, ve stejném věku dokončuje Michelangelo svou Pietu). V letech 1914-15 vytvořil Jeanneret pro válečné uprchlíky projekt Dom-Ino (z lat. domus a innovatio). Vodorovné desky byly podepřeny vždy šesti sloupy odsazenými od fasády a jednotlivé moduly šlo skládat do tvarů písmene L či U. Koncept holého skeletu umožňoval variabilitu řešení fasád i dispozic. Kresba konstrukčního rámu Dom-Ina je už zjevením zcela nového stylu, průčelí však stále spočívají v tradici geometrické secese, byť velmi oproštěné od všech ornamentů. Z roku 1916 pochází vila Továrníka Schwoba. Jedná se o jeden z prvních evropských domů se železobetonovou konstrukcí. Půdorys kolem atria vychází z Diomedeovy vily v Pompejích.


Puristické období začíná s koncem první světové války, klíčovým je však rok 1920, kdy Jeanneret začíná vydávat časopis L´Esprit nouveau, poprvé podepisuje svůj článek pseudonymem Le Corbusier (což je příjmení jeho děda z máminy strany) a projektuje proslulý Citrohan. Le Corbusierovo sociální cítění se zde projevilo v podobě prefabrikace a sériové výroby. Krabicový prostor domu byl uzavřen zdmi z litého betonu a lomového kamene. Přední i zadní průčelí pak bylo zamýšleno jako pásová okna. Le Corbusier byl lakonický: Prostě krabice bude sloužit jako dům. Mezi klenoty puristické architektury ale patří vila v Garches (1926-27) a zejména pak vila Savoye v Poissy (1929).

V době, kdy Le Corbusier sní o Soudobém městě pro tři miliony obyvatel (1922), které je tvořeno čtyřiadvaceti puristickými mrakodrapy rozestavenými na pravidelném rastru, staví však nanejvýš rodinné vily, dochází v Československu k realizaci stavby Veletržního paláce podle projektu Oldřicha Tyla, a Josefa Fuchse (1925-29), který je vystavěn na ploše 140x80 m. Původně se dokonce mělo jednat o tři paláce a hotel, realizován byl však pouze jeden blok, v němž dnes sídlí část expozice Národní galerie. Roku 1927 byl Le Corbusier přízván Miesem van der Rohe k tomu, aby se podílel na výstavbě kolonie Weissenhof ve Stuttgartu v níž vystavěl dva domy. Při této příležitosti publikoval proslulých Pět bodů nové architektury:


1. Sloupy: stavět domy na sloupech, čímž se uvolní přízemí pro zeleň a volný pohyb.
2. Střešní zahrady: technika plochých střech umožňuje budovat na střechách zahrady. Nahrazují zeleň, kterou dům místu odebral.
3. Volný půdorys: sloupy nesou síly všech podlaží, což umožňuje volné členění prostoru nenosnými příčkami.
4. Pásová okna: systém sloupů nám umožňuje vést dlouhá okna mezi sloupy.
5. Volné průčelí: konzolovitě vyvedené stropy uvolňují průčelí pro naprosto volné řešení oken a průčelí.



Krásy jihoamerických velkoměst ohromily Le Corbusiera na přednáškovém turné v roce 1929. Hbitě skicoval grandiózní plány, které měly jejich velkolepost umocnit, ať už tím, že respektoval genius loci, nebo se s ním dramaticky střetával. Z těchto skic pak vycházel projekt Zářícího města. Samotné Zářící město tvořilo čtrnáct správních mrakodrapů ve stylu Soudobého města, do „srdce“ byl položen kulturní a obchodní okrsek, do „plic“ po obou jeho stranách pak naskládány obytné bloky se zalamovanými půdorysy a podnož tvořila zóna lehkého a těžkého průmyslu napojená na železnici. Obytné domy byly projektovány tak, aby dal obyvatelům „tři podstatné vlastnosti“ slunce, zeleň a vzduch. Le Corbusier postupně vstřebává myšlenky konstruktivismu, jež se promítají do jeho projektů. Zřetelně je to vidět na budově Centrosajuzu v Moskvě (1929-33). Jeho budovy tak směřují od purismu krabic k uvolněnějším, promyšlenějším a komplikovanějším strukturám, jak je zřejmé u budovy Švýcarské studentské koleje či na budově armády spásy (obě Paříž, 1930-32), v domě Clarté v Ženevě (1930-32) a v architektově vlastním nájemním domě v Paříži (1933).


Zatímco u puristických vil byl beton stavebním materiálem, který se omítal, získává u brutalistických staveb svůj vlastní estetický význam. Používání neomítaného, neopracovaného betonu, si říká o expresivnější a plastičtější formy. V Le Corbusierově díle byl uplatněn například u Jaoulova domu v Paříži (1952-54), Sarabhajova domu v indickém Ahmedabádu (1955), či u budovy ministerstva školství v Rio de Janeiru, kde byly poprvé v praxi použity slunolamy (1936-45), u administrativního mrakodrapu v Alžíru (1942) a především u kolektivního domu Unité d’habitation v Marseille (1946-52). Nedokonalou strukturu „betonu brut“ Le Corbusier okomentoval slovy: Cožpak ani u mužů a u žen nevidíte vrásky a mateřská znaménka, křivé nosy, nesčetné zvláštnosti?… Chyby jsou lidské, ony samy jsou našimi každodenními životy. Unité d’habitation představuje jednu z nejpozoruhodnějších staveb 20. století, a to jak z hlediska výtvarné formy, tak z hlediska sociálního programu. Dům byl objednán francouzskou vládou a měl se stát modelem pro bytovou výstavbu v dalších francouzských městech poničených válkou. Le Corbusier do něho vložil 337 bytů ve 23 rozmanitých typech – převážně dvoupodlažních. Sedmým a osmým patrem probíhá obchodní ulice, na střešní terase jsou umístěny jesle, školky, tělocvična a bazén. Typy této budovy se pak ještě opakuje, ač v okleštěné podobě, ještě v Nantes (1952-55), Meaux (1956), Berlíně (1956), Briey-en-Foret (1957) a ve Firminy (1960-68).


Své největší urbanistické a architektonické dílo uskutečnil Le Corbusier v Indii, když bylo třeba po odtržení Pákistánu v roce 1948 vyprojektovat pro spolkový stát Paňdžáb nové hlavní město, neboť Láhaur zůstal na území Pákistánu. Prací na Čandígarhu se Le Corbusier ujal v roce 1951. Městskému centru s okrskem vládních budov vévodí Justiční palác, Úřad vlády a Parlament. Justiční palác (1951-55) skrývá pod kolosální téměř metr a půl tlustou betonovou římsou, která funguje jako slunečník, dva vzájemně oddělené bloky. V mezilehlém prostoru se nachází tři monumentální pilíře. Stavebnímu inženýrovi se Le Corbusier svěřil: Víte, o co u Justičního paláce jde? Řeknu vám to, Varmo: Jde o výšku, o moc zákona a o jeho sídlo. Na západní straně přiléhá k Justičnímu paláci Úřad vlády (1951-58). Budova na půdorysu 254 x 42 metrů je vlastně horizontálním mrakodrapem, aniž by tím něco ztrácela ze své působivosti. Na střeše vybudoval Le Corbusier architektonickou krajinu ne nepodobnou té v Unité d’habitation. Plasticitu objektu doplňují rampy a slunolamy. Parlament (1951-62) je nejkomplexnější z těchto tří staveb. Ze zdánlivě neslučitelných inspiračních zdrojů (chladírenské věže, udírny jurských zemědělců, puristické Corbusierovy stavby, či kravské rohy) [3] vznikla betonová symfonie, která se navíc zrcadlí na přilehlé vodní hladině. V roce 1959 byla zúročen třicetiletý Corbusierův zájem o muzeum jako typologický útvar. Jedinou jeho japonskou realizací, která u nás není příliš známa, je Národní muzeum západního umění v Tokiu.


Ve stejné době, kdy vznikaly stavby v Čandígarhu, se Francie dočkala dvou vrcholných staveb – Kostela Notre-Dame-du-Haut (Ronchamp) a kláštera La Tourette. Mariánská kaple v Ronchamp (1951-55) překvapila Le Corbusierovy přívržence hned dvakrát – jednak proto, že Corbusier se nijak zvlášť netajil odstupem ke katolické církvi, jednak svým novátorstvím, které obrátilo naruby rané Corbusierovy zásady o racionalitě. Skořepina střechy byla jako křídlo letadla vytvořena ze dvou rámů a obalu; nosnou část tvoří nezávislé zdi oddělené úzkým meziprostorem od skořepiny střechy a pilíře ze železobetonu, zevnitř i zvenčí omítnuté. Jižní zeď je navíc silnější a nakloněnější než ostatní. Le Corbusiera při návrhu ovlivnil nejen krabí krunýř, ale i jiné, úplně odlišné vzory. Klášter La Tourette vznikl v letech 1953-60. Nachází se přibližně 30 km od Lyonu a patří k nejvýznamnějším Corbusierovým dílům a také k nejpravdivějším stavbám – jednak nepřikrášleností svého vzhledu, jednak téměř nad-racionálním dispozičním řešením. Přesto, že se Le Corbusier zajímal o typologický vývoj kláštera, sám jej nenavrhl v důsledně tradičním duchu, ale i zde uplatnil svůj stále svěží talent. Tvrdí se, že tuto zakázku bral velmi osobně. Sociální cítění a skromnost minimálních prostorů mohly být uplatněny v mnišských celách, jež mohou být chápány jako atomy obytného prostoru. Teoretikové architektury a estetiky vůbec mají tuto stavbu zvláště v oblibě, až má člověk pocit, že tuto kontroverzi vyvolal Le Corbusier záměrně.


Na sklonku života se Le Corbusierovi plní velký sen – získává zakázku ve Spojených státech, které ho již od první světové války fascinovaly. Na první cestě po USA se mu zakázku nepodařilo získat, neprosadil ani smělý plán přestavby New Yorku a v případě newyorské budovy OSN byly sice jeho plány z velké části uskutečněny, nicméně Le Corbusier se musel autorských práv domáhat, neboť architektem stavby byl Wallace Harrison. Jedinou americkou stavbou je tak Centrum výtvarných umění v Cambridgi (1959-62) [3].
O dva roky později, 27. srpna 1965 Le Corbusier umírá při koupání ve Středozemním moři. Zanechává však za sebou betonovou symfonii – jako by byl vynálezcem betonu právě on.


Zvláště Le Corbusierova pozdní díla byla vysoce inspirující. Mezi nimi jistě zaujímá čelní místo parlament v Čándigarhu, v němž se Le Corbusierovi podařilo vytvořit expresivní antiracionální architekturu. Následovníci přeměnili betonový brutalismus v plastickou hru forem a přitom jej zjemnili. Patří k nim James Stirling, Peter a Alison Smithsonovi, či Kenzo Tange, ale vliv se projevuje i v novém kampusu Petrohradské univerzity či v díle L. I. Kahna.
K následovníkům Le Corbusiera bývá počítán i Richard Meier, který se inspiroval zejména prvním obdobím – bílou architekturou s přísně matematicky komponovanými proporcemi.



Přes značné novátorství a vliv, jaký Le Corbusierova architektura měla, se nesetkala pouze s chválou, ale i s vášnivými vymezujícími se reakcemi. Mezi nejsilnější patří zrod postmoderny. Ta reagovala na monotónnost moderního mezinárodního stylu, na formovou omezenost bezcitně poskládaných krabic a betonovou šeď, které jsou mnohými uživateli pokládány za vizuální degradaci životního prostředí. Postmoderna nemá přísné zásady, jak tomu bylo např. u funkcionalismu, ale sdílí některé společné hodnoty – individualitu, intimitu a komplexitu. Manifestem postmoderny je kniha Roberta Venturiho z roku 1966 (která většího rozšíření dosáhla v roce 1977) – Complexity and Contradiction in Architecture.


> LE CORBUSIER - STAVBY - POPIS



Heidi Weber House (Le Corbusier Centre)
Autor: Le Corbusier
Spoluautor: Jean Prouvé
Adresa: Höschgasse 8, Curych, Švýcarsko
Web: www.lecorbusier-centre.com
Realizace: 1966-67

Tato stavba byla vyvinuta jako prototyp pro variabilní a flexibilní použití; patří k posledním Corbusierovým dílům, která nazýval "Maison d´homme". Budou v ní uskutečňovány výstavy Le Corbusierových projektů, maleb stejně jako dokumentací a shromáždění, které mají za úkol usilovat o lepší lidské prostředí. Montážní systém byl vyvíjen společně s inženýry Jeanem Prouvé a M. Fruitet.
Vchod se nachází pod vysunutou kostkou (o hraně 226cm) z emailovaných desek. Vnitřek stavby se skládá z následujících částí: smontované šedé ocelové rámy, které tvoří kostru horizontálních a vertikálních ploch domu, bílá střecha; do umělohmotných profilů přichycená sdružená okna s bíle naemailovanými větracími klapkami; dubové stěny a podlaha z břidlice v nepravidelném, přesto rytmickém rozdělení desek. Skrz otočné dveře, na kterých byly na obě strany naemailovány Le Corbusierovy ruční kresby, se člověk dostane na jižní zahradní terasu, která je obklopena vodním příkopem a kryta 9 metrů vysokou střechou. Dvoupatrový vnitřní prostor byl Corbusierem zamýšlen jako vzorový ateliér. Vnitřní betonové schodiště, které je na ocelové konstrukci naprosto nezávislé, vede z přízemí k výstupu na střešní terasu; souběžně s schodištěm je probíhá červeně natřený komín. Ke kompaktnímu celku byla přičleněna předstupující betonová rampa s podlahou z tvrdé černé gumy; také pochozí část střešní terasy je opatřena podlahou z tvrdé gumy. Na východě umístěné prostory byly L.C. zamýšleny jako vzorový byt. U schodiště se nachází malá knihovna.
Patentní systém 226 x 226 x 226 cm: Le Corbusier si nechal tento systém v roce 1949 patentovat. Chtěl ho využít v sériové výrobě prázdninových domů na "Cap Martin" (Côte d´Azur).
 



Klášter La Tourette
Autor: Le Corbusier
Adresa: Éveux-sur-l´Arbresle, Francie
Web: www.couventlatourette.com
Projekt: 1953    Realizace: 1956 - 19. října 1960

Pokud budeme hltat poslední čísla časopisů s realizacemi světoznámých jmen, povede naše vlastní tvorba k pouhému jejich kopírování. Je daleko lepší učit se z příkladů, které odolaly korozi času. Zdravý člověk nebude bezhlavě napodobovat dvě stě let staré stavby, ale na základě zkušeností z nich se může pokusit o novou interpretaci jejich nadčasových principů. Mistrem toho byl Charles-Édouard Jeannaret.

Opatství Sainte Marie de la Tourette
Dlouho předtím, než se Le Corbusier ujal poutní kaple v Ronchamp nebo opatství La Tourette, ho hluboce zaměstnával problém kostela a mystické kvality jeho prostoru. Jednou, léta před okamžikem, než dostal na stavbu kostela objednávku, jsem se ho zeptal, jak si představuje moderní posvátný prostor, a on mi řekl, že by nechal vysokou věž vyrůstat z centra a vystavěl by sérii křížových betonových nosníků, jeden nad druhým, takže by se oku hledícímu vzhůru mohlo zdát, že věž dosahuje nekonečna.
Časem se budování kostelních staveb začal věnovat. Cítil, že jeho pozice je dostatečně silná na to, aby je postavil na základě svého vlastního architektonického slovníku. Tři stavby to dosvědčují: poutní kaple v Ronchamp z roku 1955, opatství La Tourette z roku 1960 a plánovaný kostel pro Firminy navržený v roce 1963. Každá z nich se velmi liší od druhých v konstrukci, ale každou prosakuje tentýž umělecký duch. Tento duch se možná nejvíce vyslovuje v opatství La Tourette v Eveux-sur-l'Arbresle u Lyonu, kde Le Corbusier pojal kostela a komplex klášterních budov jako dva rozdílné prvky. Trojstranný klášterní komplex se prostorově odděluje od čtvrté strany - kostela.
Na doporučení dominikána otce Couturiera Le Corbusier navštívil cisterciácký klášter Le Thoronet v Provenci, opuštěný od Francouzské revoluce. Tento klášter z konce dvanáctého století má stejně soustředěný plán jako La Tourette, s třístrannou stavbou pro mnichy střetávající se se svým kostelem. Mnišské budovy v Le Thoronet mají také promenádu na střeše, která v opatství La Tourette nepochybně posílila Le Corbusierovu myšlenku ochozové střešní terasy.
Le Corbusier končí svou předmluvu k publikaci o klášteře Le Thoronet prohlášením o svém respektu k minulosti, "Světlo a stín jsou amplióny této architektury pravdy, klidu a síly. Nic dalšího se nemusí přidat. V těchto dnech "krutého betonu" pojďme zdravit, žehnat a salutovat, jak jdeme po naší cestě, při tak zázračném setkání".
Dominikáni vlastnili rozsáhlý pozemek s Le Corbusier se mohl u opatství volně rozhodnout o jeho přesném umístění. Zvolil pozemek vedle lesa, s širokým výhledem dolů po svahu a přes říční údolí: u vchodu ještě stojí starý zámeček stísněný stromy.
Zřídkakdy Le Corbusier zaměstnal takovou sílu výrazu a takovou rozmanitost v každém detailu jako v La Tourette. Je tu neustálá souhra přísně geometrických a organicky zakřivených linií. Strohé vertikály člení u mnišského komplexu velká okna společenské místností, ale rozestupy mezi nimi se neustále mění. Vystupující lodžie dvou horních podlaží mají společně pojednanou povrchovou texturu na vnějšku a horizontální okenní štěrbiny směrem dovnitř. Pod těmito štěrbinami jsou tři řady pravoúhlých okenních otvorů, odlišně uspořádaných v každém podlaží. Le Corbusierova dobrodružná imaginace se dobře předvádí v kostelním bloku. Na konci jeho ploché střechy se zvedají dvě šikmé zdi a podpěra asymetricky vyčnívající bedýnky, která slouží jako zvonice.
Oratoř ve dvoře pro soukromou modlitbu, stojící na dvou zkřížených zdech, je umístěna v přímém vztahu ke knihovně. Její helmice je prodloužená pyramida, vzpomínka na Celestiovu hrobku v Římě, kterou si Le Corbusier skicoval na své rané italské cestě. Světlo proniká dovnitř úzkými vertikálními škvírami u rohů oratoře a v zádech naklánějící se pyramidy se uplatňuje světelný trychtýř.
Budovu pro mnichy drží zevně pohromadě dvě vysunutá horní podlaží, která hostí sto cel pro řeholníky. Jak bylo Le Corbusierovým pozdějším zvykem, přísnost stavby k sobě vztahují a oživují ji nižší patra, a to zužováním a rozšiřováním mezer mezi příčkami souvislé skleněné stěny.
To nicméně bylo jen krátké shrnutí stavby. Neřekli jsme nic o zvláštních kvalitách architektury zamýšlené pro mnišskou komunitu, soustředěnou na vnitřní život. Zdá se protiřečit faktu, že celá stavba dýchá náruživou vitalitou.
Každého musí udivit, že nádvoří La Tourette chybí obvykle nezbytný ambit; namísto toho dvůr zabírají skulpturálně řešené pasáže a schodiště. Ambit chybí, protože komplex většinou nesou piloty, které požadovanému přísnému uzavření ambitu zabraňují. Užití těchto pilotů, které mají odlišnou výšku na každé straně, umožnilo nedotýkat se svahu. Ve své původní výši zasahoval svah do nádvoří. Svažitost se vyrovnává tak, že proti kopci má stavba tři a nad údolím čtyři podlaží, takže horní vysunutá patra se ocitla v téže rovině.
Le Corbusier nepochybně zamýšlel udělat kontinuální plochou střechu, ohraničenou zdmi vyššími než člověk, což by mohlo sloužit namísto obvyklé přízemní křížové chodby coby prostor pro meditaci. Pohled se soustřeďuje na nekonečnost nebes. Avšak přímé konfrontaci s oblohou, k níž se Le Corbusier neustále navracel, asi řeholníci příliš nepřáli, protože na střeše je lze zřídkakdy vidět. Na střeše La Tourette tak už vyrůstá tráva.
Tři velké kulté otvory, modrý, červený a žlutý, shora osvětlují nízkou kryptu sousedící s hlavním kostelem. Tři trychtýře na střeše, které toto světlo poskytují, se naklánějí v různých směrech, takže intenzita každé ze tří barev se během dne mění. Postranní oltáře pro čtení mše stojí poblíž sebe, vyvýšené na stupních, ale bez zprostředkujících článků. Zdi za oltáři nepokračují až ke stopu a barevné světlo ze světelných otvorů se nad nimi vznáší a proniká částečně do hlavního kostela. Zdi mají různé výšky, architekt je umístil v odlišných vzájemných úhlech a nabarvil je červeně, modře a žlutě. Stranou od nich stojí zakřivená zeď, znovu předvádějící souhru geometrických a organických forem.
Organická forma má pro Le Corbusiera mýtickou konotaci, která se nemůže spoutat logickou analogií. Vždy hleděl získat zkušenost z minulých časů při svých cestách a stehně ho zajímaly krystalické řecké formy i formy římských kleneb nebo islámské a gotické architektury. Jeho pátrání po vnitřních podobnostech nemělo nic společného s dějinami umění: pojal do sebe zkušenost celého architektonického vývoje. Není náhoda, že věž Ronchamp se porovnávala s primitivní kultovní stavbou.
Interiér hlavního kostela La Tourette je čistý a krystalický prostor, Dole uprostřed podlahy běží úzká černá čára (z asfaltu) od stupňů hlavního oltáře k oltáři laiků. Varhany pronikají ven ze zadní stěny; kromě toho tu jsou jen čtvercové černé hodiny, které se skrývají před všema očima. V protikladu k barevnému světlu, které vstupuje dovnitř nízkými vodorovnými okny podél obou stran kostela, proudí sem i bílé světlo skrz úzkou vodorovnou škvíru na samém vrcholu koncové stěny, která stoupá bez přerušení skoro až ke stropu. Bílé světlo se vlévá dovnitř a čtvercovým otvorem ve střeše.
Překlad a Gideonův životopis: Prof. Rostislav Švácha

Sigfried Giedion (1888-1968) byl švýcarský historik a teoretik architektury. Jako dlouholetý sekretář CIAM (Mezinárodní kongres moderní architektury) se důvěrně sblížil s mnoha nejpřednějšími architekty dvacátých až šedesátých let 20. století, zejména s Le Corbusierem, Walterem Gropiem, Miesem van der Rohe, Aaltem, Sertem, Breuerem, Utzonem, a vložil tuto zkušenost do svých textů. V CIAM se snažil eliminovat vliv levicové frakce vedené Švýcary Hannesem Meyerem a Hansem Schmidtem. Dějiny architektury pojímal víceméně formalisticky, jako historii nových prostorových, konstrukčních a tvarových vynálezů; teprve v šedesátých letech začal více brát v úvahu symboličnost a sepjetí moderny s tradicí, což se koneckonců odráží i ve stati o La Tourette. K nejvýznamnějším Gideonovým pracím patří kniha Space, Time, and Architecture, jejímž základem se staly Giedionovy přednášky na Harvardské universitě a kterou od roku 1941 publikoval ještě v dalších čtyřech neustále doplňovaných vydáních.

Domingo de Guzmán (asi 1170-1221), též svatý Dominik, španělský duchovní, zakladatel dominikánského řádu. Původem ze šlechtické rodiny, zvolil si kněžskou dráhu; několik let byl kanovníkem v Ormě. V jižní Francii, kam provázel svého biskupa, poznal Albigenské, jejichž kacířství chtěl odstraňovat kazatelskou činností. Založil náboženský řád bratrů kazatelů (v. t. dominikáni), který si obstarával obživu milodary a stal se druhým velkým žebravým řádem, 1233 svatořečen.

dominikáni, jsou členové katolického řeholního řádu založeného Domingem de Guzmánem (sv. Dominikem) jako odezva na lidové kacířství; 1216 byl řád schválen papežem. Oficiální název Řád bratří kazatelů vystihuje jeho poslání. Dominikáni se mimo jiné věnují vyučování, bádání, ediční a publicistické činnosti, duchovní péči o studenty a inteligenci. K hlavním duchovním představitelům dominikánů patří Albert Veliký a Tomáš Akvinský, jehož nauka se 1342 stala doktrínou řádu a později celé církve. Od 1231 bývali dominikáni pověřováni inkvizicí. Základní jednotkou řádu je konvent vedený voleným převorem, nadřazenou územní jednotkou bývá provincie v čele s provinčním převorem (provinciálem). Do čela řádu volí generální kapitula magistra řádu. V českých zemí působí od 14. století.
 



Maison du Brésil
Autor: Lúcio Costa, Le Corbusier
Adresa: 7 L, boulevard Jourdan, Cité Universitaire, Paříž, Francie | mapa
Web: www.maisondubresil.org
Realizace: 1957–59

Ubytovnu pro brazilské studenty a akademické pracovníky navrhl architekt Lúcio Costa. Končnou podobu však návrh získal v Le Corbusierově pařížském ateliéru. Všechny studentské pokoje jsou orientovány východním směrem, každý má vlastní lodžii a venkovní sluneční žaluzie. Jen několik desítek metrů na západ od Brazilského pavilonu leží daleko známější Švýcarský pavilon, který Le Corbusier vyprojektoval o čtvrt století dříve.



Městské muzeum Ahmedabad
Autor: Le Corbusier
Spoluautor: Balkrishna Doshi
Adresa: Sanskar Kendra, Ahmedabád, Indie | mapa
Projekt: 1952-53    Realizace: 1954-59

Zajímavý komentář k Le Corbusierovu muzeu města Ahmedabadu zazněl před více jak čtyřiceti lety v Berlíně, kde se Oswald Mathias Ungers, jeden z nejvýznamnějších poválečných německých architektů, během svého přednáškového cyklu zmínil o této právě dokončované stavbě. Jeho slova se z velké části zakládala na interpretaci výkresů, poněvadž celý komplex ještě nebyl dostavěn, a také bohaté představivosti jak bude muzeum vypadat, až se podaří naplnit koncept s vodními a popínavými rostlinami. My dnes po půlstoletí již bohužel víme, že se nepodařilo dokončit areál muzea se všemi plánovanými přístavbami. Stejně tak se nepodařil „poetický experiment“ s vegetací a většina z 45 bazénů dnes zeje prázdnotou. Tyto nezdary však neubírají na myšlence donekonečna se rozvíjejícího muzea, která byla zopakována v několika pozdějších Cobusierových projektech.
Muzeum je založeno na čtvercovém půdorysu o hraně 50 metrů. Celé spočívá ve vzduchu na sloupovém rastru 7 x 7 metrů a vchází se do něj po dvouramenné rampě ležící ve vnitřním otevřeném atriu. Rampa pak dále pokračuje na střechu, kde Corbusier zamýšlel překrásnou zahradu, kterou by tvořilo 45 bazénů. Aby se zamezilo jejich rychlému vysychání, měl být každý z bazénů o ploše 50 m² (40 centimetrů hlubokých) hustě osázený vegetací.
Myšlenka zahrady volně plovoucích rostlin se zrodila roku 1930 u princezny Polignac v Paříži. Profesor Forneau (ředitel Pasteurova institutu v Paříži) během rozhovoru s Le Corbusierem a básnířkou komtesou de Noailles poznamenal: „Le Corbusiere, se čtyřmi centimetry vody na parketu tohoto salónu a jistým přípravkem bych zde mohl nechat vyrůst rajčata veliká jako melouny.“ Le Corbusier tenkrát odpověděl: „Děkuji mnohokrát, pane profesore, moje přání nejsou tak vzletná.“ O dvacet let později si Le Corbusier při projektování muzea v Ahmedabadu vzpomněl na tento rozhovor a navštívil Pasteurův institut. Profesor Forneau mezitím zemřel, ale tato významná instituce mu poskytla speciální práškové hnojivo, které způsobuje enormní růst nezávisle na přírodním cyklu rostlin. V současnosti jsou bazény na střeše muzea v Ahmedabadu vypuštěny a nemá v nich co růst. Stejně tak jsou prázdné betonové květináče lemující spodní část stavby, z nichž měly šplhat popínavé rostliny.
Muzeum v Ahmedabadu (Le Corbusier)
Muzeum bylo navrženo jako nejdůležitější část kulturního centra a je zamýšleno pro krátkodobé výstavy se zcela rozdílným zaměřením. Kromě velké haly pro krátkodobé výstavy byly vyprojektovány také prostory pro přírodopisné, antropologické a archeologické sbírky jako i knihovna a posluchárna. Mimo to k areálu náleží také pokusné dílny řemeslných prací a průmyslový design, malé letní divadlo a velké divadlo pro 1500 osob. Všechny tyto stavby jsou seskupeny do jedné skupiny, která má podle Le Corbusierových slov vytvářet určitý druh „městské citadely“.
Celá budova stojí na sloupech (pilotech) v rastru 7 x 7 metrů. V nadzemním podlaží mají sloupy prostorotvorný účinek, poněvadž vytváří dvoulodní prostorové rozdělení. Stavba spočívá na masivní předsazené betonové desce. Ve vnitřním atriu se nachází dvouramenná rampa, která slouží jako hlavní vstup do muzea a propojuje otevřené přízemí s výstavními síněmi v patře a pokračuje až na střešní terasu. Tři k hlavní budově přistavěné objekty v sobě obsahují sbírky archeologického a antropologického oddělení jakož i konferenční sál.
Jako samostatné objekty leží ve volném přízemí mezi sloupy podružné prostory (prodejní stánek, blok WC a schodišťová věž), odkladiště, dílny, sklad knižních fondů a knihovna. Tyto funkce jsou jako samostatné stavby vloženy mezi soustavu sloupů a spojeny s přidruženým přednáškovým sálem. Mnohé z těchto staveb a také vodních nádrží mají na nosných sloupech nezávislou polohu a nepravidelný tvar, čímž místu propůjčují ojedinělý charakter. Naproti tomu výstavní síň v horním patře přesně sleduje rastr a probíhá bez přerušení nebo přepážek kolem centrálního otevřeného dvora. Stavba je skoro celá uzavřená, pouze několik málo otvorů směrem ven a do dvora slouží především k provětrávání.
Problém přirozeného osvětlení tu nehrál žádnou roli, neboť typická návštěvní doba muzea je – přiměřeně ke klimatickému podnebí – hlavně ve večerních hodinách. Kvůli umělému osvětlení bylo nad samotné výstavní místnosti položeno druhé patro sloužící jako osvětlovací plošina, z níž budou budou moct být vystavované předměty osvětlovány. Řečeno Le Corbusierovými slovy: „Od teď můžeme nechat hrát světlo samostatně, ve dvojici nebo jako celý orchestr – nahlas nebo potichu – metodami srovnatelnými s hudební partiturou. Světlo se stalo nedílnou součástí působení muzea na návštěvníka. Povýšilo na úroveň emocionální síly a stalo se duchovním a určujícím architektonickým článkem.“
Proti vysokým denním teplotám byla učiněna také další stavební a botanická opatření. Venkovní stěny jsou dvouvrstvé a před slunečním zářením mají být dodatečně chráněny popínavými rostlinami. Na střeše se nacházejí bazény, jejichž voda je před vypařováním chráněna hustou vegetací. Podle Le Corbusiera je střešní zahrada muzea v Ahmedabadu „poetickým experimentem“: „Listnaté a květoucí rostliny zaseté přímo do vody tvoří modro-červeno-zeleno-bílou šachovnici. Voda v bazénu je hnojena speciálním práškem, který způsobuje mimořádný růst zcela nezávislý na přírodním rytmu: obří květiny, obří rajčata, obří dýně.“
Zvláštní charakteristika stavby spočívá v malé výšce přízemí, která oproti velkorysému nadzemnímu podlaží měří pouhých dva a půl metru. Těmito proporcemi není pouze zdůrazněna tíha celého tělesa stavby, ale také vyjádřena prostorová jednotnost. Naproti této celistvosti se Le Corbusier pokusil v Ahmedabadu poprvé uskutečnit princip rostoucího muzea: čtvercový půdorys je teoreticky možné zvětšovat do všech stran právě o jednu prostorovou šířku. V tomto případě však princip neomezeného růstu omezují přístavby stálých sbírek a konferenční sál. V některé z dalších přednášek přijde na toto téma ještě řeč.
část druhé berlínské přednášky O.M.Ungerse v letním semestru 1964



Unité d'habitation 'Typ Berlin'
Autor: Le Corbusier
Adresa: Flatowallee 16, Berlín, Německo | mapa
Web: www.corbusierhaus-berlin.de
Realizace: 1956-58

Pan Corbusier byl ochotný sekat svoje stroje na bydlení kamkoliv. Kontext tyto UFO na nožičkách nikdy neřešily. IKEA taky vypadá všude stejně. Téma kolektivní bydlení si prožilo své období všeobecné hany. Architekti a sociologové hrozili prstem. Po graffiti nebo hořících pneumatikách během mé návštěvy nebylo ani stopy. Nakonec je tomu podobně jako u mé oblíbené Trellick Tower, kdy se i do berlínské Wohnmaschine nastěhovali mladí ze střední vrstvy. Holt není nad dobrý výhled z dobrého domu.
Sedmnáctipodlažní skeletová stavba vznikla jako součást IBA (Mezinárodní stavební výstava) v roce 1957. Poválečný hlad po bytech v Západním Berlíně vedl radnici k oslovení několika světových i německých architektů, kteří tehdy postavili na okraji Tiergarten okrsek bytových domů. Le Corbusierův příspěvek však leží několik kilometrů stranou. Obsahuje 557 bytů ve 23. variantách (od garsonky po desetičlennou rodinu): 212 jednopokojových bytů přes dvě patra a na celou hloubku budovy, navíc ještě čtyři mimořádně prostorné typy bytů. Přístup k nim je z desíti vnitřních ulic, které jsou přes sto metrů dlouhé. Myšlenkou Unité d'habitation nebylo nakupit buňky bytů na sebe, ale vytvořit soběstačné "město" a k němu patřící funkce jako jsou nákupní ulice, školky, sportoviště, divadlo apod. Celý koncept se v Berlíně z důvodu převažujícího sociálního bydlení a omezeného rozpočtu podařilo realizovat jen zčásti. Přesto vám pošťák i dnes přinese dopis až do bytu, v nedávno vzorně rekonstruovaném foyer je denně otevřená pekárna s trafikou a je tu i možnost pronajmout si na několik nocí jeden z bytů. Na domovských stránkách stavby se můžete dočíst o aktivitách obyvatel domu, kteří se snaží o dobré soužití mezi sebou i širokou společností (např. při pomoci obětem povodně v jihovýchodní Asii). Budoucí kunsthistorička Corinna Fürst konstatuje: "Dům není v žádném případě anonymní. Lidi se tu znají a zdraví se. Člověk tu rád žije. Teď po zavedení nového spoje z nedaleké S-Bahn přímo centra je vše vynikající." V domě sídlí divadelní skupina a 4.září 2004 založilo 19 obyvatel spolek "Förderverein Corbusierhaus-Berlin e.V.", jehož cílem je podle předsedy Dr. Hanse Rotha "společná harmonie mezi obyvateli a osvěta myšlenek Le Corbusiera. Dům s tak různými lidmi žijícími v 'malém vartikálním městě', vyžaduje angažovanost určitých lidí. Spolek si do svého erbu vepsal naplnit společenské potřeby 'Corbusiéranů' a uchování dědictví Le Corbusiera." Odečitatelné sponzorské dary spolku slouží k aktivitám jako bylo například znovuzřízení sportovního hřiště.

Kompromisy typu Berlín:
Byty pro rodiny byly přeměněny na typy pro singles a bezdětné páry.
Obytný pokoj přes dvě patra s ložnicí na galerii, ale strop byl dotažen až k fasádě.
Světlá výška místností byla navýšena z původních 2,26m (rozměr moduloru) na 2,50m.
Chybí obchodní ulice uprostřed domu. V přízemí je několik málo obchodů, které však umenšují prostor vstupního foyer.
Plochá střecha není využita.



Sídlo Svazu přádelen bavlny
Autor: Le Corbusier
Spoluautor: Balkrishna Doshi
Adresa: Ranchhodial Marg, Savarangpura, Ahmedabád, Indie
Investor: Surottam Hutheesing
Realizace: 1951-54

Budova původně sloužila jako sídlo jednoho z nejprominentnějších sdružení vlastníků přádelen bavlny v Indii. Úřad poskytoval potřebné zázemí pro centrální administrativu i valné shromáždění svazu. Ze stavby situované do zahrady na břehu řeky se nabízí malebný výhled na barvíře peroucí a sušící svoje bavlněné látky ve společnosti volavek, krav, buvolů a oslů chladících se napůl ponořených ve vodě. Takové panorama přímo vyzývalo pokusit se prostřednictvím architektury zarámovat tyto výhledy z každého patra stavby – pro výhledy personálu při jejich každodenní práci, pro slavnostní večery, pro noční výhledy z patra zasedacího sálu a také ze střechy. Uspořádání je velmi disciplinované; budova je orientována podle převládajících větrů. Východní a západní fasády mají svoje venkovní sluneční clony vypočítány přesně podle ahmedabadské zeměpisné šířky a dráhy slunce, zatímco severní a jižní jsou slepé (nebo téměř slepé). Střecha byla společně s barem využívána k večerním zábavám. Zasedací síň tvoří tenká cihlová stěna s dvojí křivostí obložená dřevěnými panely (, jejichž struktura je na fotografiích extrémně zveličena). Fotografie byly pořízeny ještě předtím, než byla nainstalována sedadla – buď v nahodilém nebo pravidelném uspořádání. Z akustických důvodů byly ze stropu vertikálně zavěšeny také dvě tapisérie. Hala je nepřímo osvětlena paprsky odraženými ze zakřiveného stropu, který je ochlazován vodní nádrží a dvěma zahradami umístěnými na střeše.
Provoz: od nejnižší úrovně až po střechu jsou ve všech poschodích k dispozici dva výtahy. Pěším se po dlouhé rampě nabízí cesta z ředitelského patra až k venkovnímu parkovišti. V monzunovém období však auta smějí parkovat hned proti slunečním clonám sahajícím až k zemi.
Severní a jižní fasády jsou z neomítaných cihel; východní a západní fasády jsou ze surového pohledového betonu; žaluzie jsou obloženy dřevem a stěny kovovými pláty.
Podlahu tvoří kámen z Dilí (Morak), který je podle systému “Optimum Modulor“ umístěn také vlevo a vpravo na stěnách až ke stropu a slouží jako “kamenná tapisérie“ v kancelářích prezidenta a ředitele stejně tak jako na střešní terase zasedací síně.
Le Corbusier, Oeuvre Complete 1952-57, s.144



Mariánská kaple Notre-Dame du Haut
Autor: Le Corbusier
Spoluautor: André Maisonnier
Adresa: Rue de la Chapelle, Ronchamp, Francie | mapa
Web: www.chapellederonchamp.com
Realizace: 1950-54

"Když jsem navrhoval tuto stavbu, chtěl jsem vytvořit prostor ticha, modliteb, míru a vnitřního štěstí. Smysl bytí výrazně inspiroval mé snažení. Některé věci jsou úžasné, ať už se dotýkají náboženské podstaty nebo ne."
Le Corbusier

Mariánská kaple v Ronchamp je klíčovou stavbou v dějinách světové moderní architektury, a to z několika důvodů. Pravděpodobně nejnádhernější poválečný římskokatolický kostel v Evropě navrhnul protestant, který měl spíše sklony k pantheismu. Pokud většina teoretiků architektury chápala Le Corbusiera jako zvěstovatele moderní architektury, jenž hodně mluvil a budoval pevná dogmata, která by měla moderní architektura ctít, musela po realizaci kaple v Ronchamp přeřadit na další stupeň ve svém myšlení. Le Corbusier navrhl navzdory svému dosavadnímu stylu vysoce neočekávanou stavbu. Pásová okna, sloupy skeletu, střešní terasu či představěnou fasádu bychom v Ronchamp těžko hledali. Všechno je jinak, zapomeňte.
Některá předcházející Le Corbusierova díla však již nesla stopy skulpturálně laděných hmot, které však nehrály v kompozici staveb první housle. V Ronchamp však stojíme před jiným pojetím architektury. Jak Corbusier vzpomíná: "Když mne poprvé přivedli na místo stavby, nechal jsem svůj doprovod zabývat se svými věcmi, sedl jsem si a jen jsem skicoval. Po pár hodinách jsem přesně věděl, jak bude kaple vypadat." Tato slova nám jasně ukazují, že kaple v Ronchamp je především záležitostí kontextu s okolní kopcovitou krajinou. Organika?
Dramatická kompozice stavby skrývá ještě dramatičtější interiér. Ten je prosvětlen jen velmi rafinovaně komponovanými malými otvory vyplněnými barevným sklem a také mezerou mezi střechou a zdmi. Tento motiv je v sakrálních stavbách s oblibou používán, Corbusierova forma je však netradiční. Těžká tmavá hmota střechy se vznáší nad bílou podnoží. Je tmavá amorfní střecha vyjádřením neurčitosti, nepostižitelnosti víry? To si každý musí vyložit sám, někdo se přiklání ke klobouku, někdo k mušli, já k symbolu vyššího duchovna. Myslím, že Corbusiér vyjádřil kaplí v Ronchamp základní vztah člověka a víry. V tomto objektu může být umístěna svatyně jakékoli víry. Abstraktní vyjádření místa, kde člověk rozmlouvá s bohem, stimuluje myšlení věřících a nastoluje ty nejzákladnější otázky lidské existence.
 



Unité d'habitation Marseille
Cité Radieuse
Autor: Le Corbusier
Adresa: 280 Boulevard Michelet, Marseille, Francie | mapa
Web: www.marseille-citeradieuse.org
Realizace: 1946-52    Plocha pozemku: 35000 m²

Obytná jednotka v Marseille
Realizace Jednotky v Marseille předvedla nádheru, jaké lze dosáhnout užitím železobetonu coby přírodního materiálu téže hodnoty, jakou má kámen, dřevo nebo terakota. Zdá se být opravdu možné pojímat beton jako obnovený kámen a stojí za to vystavit ho pohledům v jeho přirozeném stavu. Říká se, že vzhledem k cementu je fádní, tedy že fádní je jeho barva. To je právě tak mylné jako říkat, že barva je fádní sama o sobě, když ve skutečnosti barvy dostávají hodnotu pouze vztahem ke svému okolí.
Jednotka v Marseille se stavěla pět těžkých let a neustále ji mařily nejrozmanitější okolnosti; vázla koordinace a lhostejní dělníci, ba i ti, kteří se ve své vlastní práci vyznali, nebyli s to přizpůsobit se jeden druhému. Například betonáři a tesaři, kteří vyráběli bednění, prováděli svou práci pod dojmem, že vady (jak se to obvykle dělá) by se mohly vylepšit zednickou lžicí, že by se mohly omítnout nebo zabarvit, až se bednění strhne dolů. Vady na nás křičí ze všech částí budovy! Naštěstí jsme na to neměli peníze!
Ale ani s penězi by se problém vyspravování defektů nejevil jako řešitelný. Omítka nebo uhlazovaný cement by mohly povrch stavby jenom zhyzdit, aniž by se chyby napravily. Pohledový beton ukazuje nejnepatrnější epizody při bednění, spáry prken, vlákna a suky dřeva atd. Ale jak jsou ty věci vznešené, když se na ně podíváme, jak jsou zajímavé, když je pozorujeme, jak jistě obohatí ty, kdo mají trochu představivosti.
Jak často mi návštěvníci (zejména Švýcaři, Holanďané a Švédové) říkali: „Vaše stavba je velmi krásná, ale jak špatně se provedla”, ale já odpovídal, „nevšimli jste si nikdy u katedrál nebo u hradů, jak jsou kameny hrubě tvarované, chyby přiznané nebo jasně vystavené na odiv? Nezaznamenali jste náhodou takové věci, když jste se dívali na architekturu? Cožpak ani u mužů a žen nevidíte vrásky a mateřská znaménka, křivé nosy, nesčetné zvláštnosti? Nečekáte snad, že potkáte Venuši Medicejskou z masa a krve - Apollóna Belvederského?”
Chyby jsou lidské; ony jsou samy našimi každodenními životy. Na čem záleží, je jít dál, žít, být silný, mířit výš a být věrný!
Napadl mě způsob jak naložit s nejhorším kazem Jednotky v Marseille, kterým je zábradlí rampy běžící nahoru k dětskému koutku na střeše. Rozhodl jsem se navodit krásu kontrastem. Nalezl jsem jeho doplněk a ustavil hru mezi hrubostí a jemností, mezi mdlým a mocným, mezi přesností a náhodou. Udělám to tak, aby lidé přemýšleli a uvažovali, a to je důvod pro prudkou, halasnou, vítěznou polychromii fasád v Marseille - díky nemalé odvaze a novému a vznešenému výrobku „matroil”.
Dosáhl jsem toho, že ministerstvo zaplatilo menší obnos betonáři ze Sardinie, který rozuměl svému řemeslu. Beton se kazí pouze pro hloupost a ne pro své vlastní chyby. V řemeslnické práci tady vládne špatný vkus a jsou tady řemeslníci se špatným vkusem. V podobném případě jsem musel vynaložit nezdolnou energii, abych zajistil, že stát zaměstná betonáře, k němuž mám důvěru, který přijímá příkazy přímo ode mě a který jim rozumí. Navrhl jsem určité části stavby způsobem, který vyžaduje, aby se modelovaly zednickou lžicí - řemeslník pak pracuje jako sochař, přímo tvaruje materiál. Uspořádáním barvy a užitím zednické lžíce se pak vytvořily kontrasty a nádhery nahého betonu se uskutečnila!

Le Corbusier. The Complete Architectural Works, Volume V, 1946-52. Willy Boesiger. Thames and Husdon, Londýn 1953, s.191, přeložil profesor Rostislav Švácha.

Konstrukce transatlantického parníku
Tak jako letadla představují i parníky významné prvky národní propagandy. Mnohé země po celém světě zapojují své nejlepší myšlenky, nejlepší techniky a nejlepší výrobky, aby překonaly rekordy inteligence, ducha či moci.
Ty prvky propagandy, jež se zdály být nejvíc zakořeněné, ustoupily během několika let zcela novým hlediskům, která přinesl ohromující vývoj strojové civilizace.
Jednou z prvních obětí této proměny je Francie. Prostou hrou jazyků ztratila Francie velký náskok před anglosaskou oblastí. Zůstala ji prestiž jejích tvůrců (francouzský tvůrčí duch). Ale Francie stále koketně zesměšňuje ty své vynálezce, kteří v cizině nesou prestiž své země. Francie se rozhoduje uznat hodnotu těch, kdo zasvětili svůj život výzkumu, až po velmi opožděném obratu. Francie byla pověstná dobrým vkusem, to je pravda. Ale oficiální dobrý vkus není tím dobrým vkusem přijímaným v zahraničí. Poznámky vyslovované v některých zemích ukazují na ochladnutí, ironii, nebo dokonce na opovržení. Často jsem je slyše; nebudu je citovat... Hlavy národních institucí, posvěcených a jistě poznamenaných nepříjemným zpožděním v porovnání se současným vývojem, takový stav ducha a takové soudy neznají. Úřední činitelé se na sebe informují u sebe samých, a tak vinou dvacetiletého až třicetiletého zpoždění naše země upadá v neúctu u mezinárodních elit.
V našem tématu (transatlantické parníky) je nápadným příkladem „Normandie“. Tato loď je elegantní plavidlo, účinný mechanismus, přívětivý luxusní restaurant, ale styl její architektury se posuzoval přísně a na cestující působil nudou, kterou slavnosti pořádané na palubě nedokázaly zahnat. Francouzi byli velmi šťastní, ale cizinci kritizovali.
V poslední době udělala architektura po celém světě obrovský krok kupředu. Typickým příkladem je Obytná jednotka v Marseille, která se pět let ostouzela, kritizovala a náruživě potírala v té míře, že hrozil nezdar podniku. Dnes je předmětem nejpříznivějších komentářů všech velkých cizích revuí a ti, kteří ji navštívili, musí připustit, že se učinil ohromný krok. Jako skutečné nánosy na tomto projektu ulpívají pouze neuvěřitelné výroky oficiálních činitelů francouzské architektury a hygieny.
Co je transatlantický parník? Je to loď, prostředek pronikání do vln a do vzduchu. Je to pohon, mechanické stvoření. Konečně je to luxusní restaurant, nádherný hotel, který musí v podmínkách mimořádného sblížení a skrovnosti uspokojit 2000 osob. Toto se odehrává uprostřed vln, v bouři nebo naopak v úplném bezvětří.
Až do této doby se psychologie klienta (cestujících) zbarvovala strachem: bouře, pověstná ztroskotání, a zejména mořská nemoc. (...)
Mořská nemoc má vysoce nervovou povahu, vyvolávají ji fyzické reakce stejně jako psychologické: psychologické faktory nejistoty, strachu a úzkosti převládají. Tak jako dřívější francouzská architektura nabízí transatlantik cestujícím salóny, ohromné jídelny (katedrální jídelna „Normandie“, kde hosté vypadali jako ubožáci drcení tak neužitečnou okázalostí, tolik připomínající zámek ve Versailles nebo výstavu dekorativních umění v roce 1925) s kamennými schodišti, rampami z kovaného železa, mramorovými pilastry, a když tyto pilastry, tato schodiště opustí vertikálu, naklánějí se střídavě nalevo a napravo a cestujícím se udělá špatně. Nesmíme realizovat „pozemskou“ architekturu na kostře plovoucí a kymácející se lodi.
Život na palubě (život cestujících) musí odpovídat specifické koncepci luxusního plovoucího restaurantu. Cestující se musejí cítit hezky jako na lodi a ne jako v pozemském kymácejícím se paláci. A povaha kabin, povaha chodbiček, palub, salónů mu musí potvrzovat, že je na moři; radost, že je na moři, s neustále pohyblivou horizontální linií a vertikálou, která existuje jen v předělu mezi dvěma opačnými kmity. (...)
Jiný problém, a ne méně důležitý, představuje otázka důstojnosti a pak hrdosti siluety transatlantiku. Tady jde o velkou hru. Chyba, která se stala na „Normandii“, tkví v jejím třetím komínu, který jí dával podobu starého parníku a vůbec ne siluetu požadovanou rychlostí, mechanikou a aerodynamikou. Některé země, zejména Itálie, se už zabývaly tímto hlavním problémem, siluetou plavidla, které se objevuje na vlnách. Jde o problém harmonie, která může vyplynout jen ze skutečného zázraku nalezení proporce. O otázku lodního sochařství, které může vytvořit pouze sochař, který je spjatý s technikou a vyzná se v materiálech a ve fyzikálních problémech. Pro realizace takové věci se musí najít tato schopnost koncepcí v jediné osobě.
Klíčem k vyřešení vzpomenutého problému harmonie jsou čísla, tedy jednotka v geometrii a matematice, vstupující do realizace díla v plné míře, od rozměrů okénka dveří po celkovou siluetu plavidla. Výtvorem moderní doby, uznávaným nyní a užívaným po celém světě, výtvorem, který přináší konstruktérovi užitečnou pomůcku k nalezení proporce, je Modulor. Tento Modulor, Harmonická míra odpovídající lidskému měřítku, použitelná univerzálně v Architektuře i v Mechanice, vytvořená od roku 1942 do roku 1948, vznikl, aby vyplnil závažnou mezeru, která znemožňovala výrobu koordinovaných harmonických a harmonujících sérií. Aplikace Moduloru přináší lehkost nesrovnatelnou s kresbou ani s konstrukcí, pomáhá nám z nejistoty a stejně tak řeší absenci metody v této oblasti. (...)
Typickou stavbou pro užití Moduloru je transatlantik, protože koordinace všech rozměrů se tak dokonce stane automatickou.
Realizace Obytných jednotek, jak například v Marseille, která se už využívá, se jeví jako skutečný triumf a stává se významnou součástí francouzské propagandy v zahraničí. Dílo v Nantes, na kterém se momentálně pracuje, práce v Briey, která se v současnosti připravuje, ukazují na duchovní obrat, na který bychom měli apelovat při realizaci transatlantiku, tohoto obdobného problému (z hlediska služby poskytované uživateli).
Abychom takového duchovního obratu dosáhli, musíme tomu věnovat zvláštní pozornost po jeden celý život. Musíme vytvořit organizaci schopnou vynést jeho působnost ven. To znamená, že potřebujeme vytvořit kreslířský ateliér, kde najdeme spolupracovníky zaujaté pro stejný duchovní obrat a schopné pracovat v naprosté soudržnosti. Tyto faktory se spojují v ateliéru v ulici de Sévres. čísle 35, v ateliéry, který za 32 let vytvořil ohromný svazek návrhů na vybavení strojové civilizace. Tento ateliér je určen k tomu, aby bezpečně čelil velkolepým problémům konstrukce transatlantiku, který má zapůsobit na veřejné mínění.

Zpráva o konstrukci transatlantického parníku adresovaná prezidentovi Všeobecné transatlantické společnosti, Paříž, 30. října 1953.
Le Corbusier, le passé réaction poétique, Le Corbusier, Paříž 1987, s.189-91, přeložila Kateřina Jandová.
 



Hlavní sídlo Organizace spojených národů
Autor: Wallace K. Harrison, Le Corbusier, Oscar Niemeyer, Sir Howard Robertson
Adresa: 866 United Nations Plaza, Manhattan, New York, USA | mapa
Web: www.un.org
Projekt: 1947    Realizace: 14.09.1948 – 10.01.1951
Výška: 154 m

Jeden mýtus říká, že Wallace Harrison, onen „špatný“ architekt velkých společností - ne-li přímo břídil -, ukradl Le Corbusierův návrh budovy Spojených národů a vytvořil z něj průměrnou realizaci.
Tato pověst se zabydlela v běžném mínění do té míry, že si již nikdo nedal tu práci podívat se na tuto stavbu pozorněji. A přece se při bližším pohledu na suchou teoretickou povznesenost Le Corbusierova návrhu a na mnohotvárně zvrhlý profesionalismus, s nímž jej Harrison uskutečnil, rýsuje když ne vyvrácení, pak nová interpretace tohoto mýtu: budova OSN byla něčím, co nikdy nemohl žádný Američan vymyslet a co nikdy nemohl žádný Evropan postavit. Jde o spolupráci nikoli dvou architektů, nýbrž dvou kultur; vzájemné obohacování Evropy a Ameriky vytvořilo jistého křížence, hybridní útvar, který by bez spojení obou kontinentů, třebaže málo vášnivého, nikdy nemohl vzniknout.
Případ Seagram Building (1957) by mohl být reinterpretován podobným způsobem jako budova OSN, jen s tou výjimkou, že zde role Evropy a Ameriky ztělesnila jedna a táž osoba. Mies se musel „stát“ Američanem, aby mohl uskutečnit své Evropanství. Bez sloučení intelektuálních schopností obou kultur by Seagram Building nikdy nespatřila světlo světa.
text Globalisation, SMLXL, str. 363, The Monacelli Press, Inc. 1995, New York
překlad Cyril Říha in: Architekt, 4/2004, str. 64



Vila Savoye
Autor: Le Corbusier
Adresa: 82 rue de Villiers, Poissy, Francie
Web: www.monum.fr
Realizace: 1928-31

V roce 1929 popsal Le Corbusier vilu Savoye jako "krabici zavěšenou ve vzduchu v poli nad ovocným sadem." Dům navržený pro rodinu Savoye byl postaven 30 kilometrů od jejich pařížského sídla. Potřeba automobilu k cestování mezi dvěma rezidencemi se stala základním kamenem domu. Polokruhová forma přízemní části vznikla jako reakce na dynamické tvary limuzíny. Křivka obklopuje vstupní část, garáž a servisní místnosti. Ve vstupní části je téma cirkulace opět použito v expresivních formách a kontrastním uspořádání hlavních a vedlejších cest vedoucích do obytné části domu v reálu vyjádřené točitým schodištěm a vlídnou nástupní rampou. Měnící se směr výstupu po rampě odhaluje celou řadu zajímavých průhledů domem. Sám Corbusier nazval cestu po ústřední rampě jako "promenade architecturale".
Hlavní obytná místnost je situována v sousedství střešní terasy, do které vybíhá svým L tvarem. Pásová okna obíhají po všech stranách domu a rámují výhledy z interiéru do okolí. Rampa ústí do otevřeného prostoru střešní zahrady se soláriem, části chráněné před větrem vyššími a zakřivenými stěnami. Zakončení pohybu po rampě představují okna terasy, která v podstatě umožňují imaginární pokračování proudu pohledem dál do údolí na druhé straně.
Vila Savoye je shrnutím výrazového slovníku, myšlenek a metod, které Le Corbusier rozvinul ve svém díle v předchozích pěti letech. Budova na sloupech, horizontální pásová okna, střešní zahrada, volný plán a flexibilní nakládání s plochou fasády formuloval Le Corbusier do "5 bodů moderní architektury" v roce 1926. Volný plán (plan libre) a variabilní vzhled fasád umožňoval skeletový konstrukční systém a vnitřní ztužení stavby. Odvození formálních kritérií z funkčních nároků na bydlení společně s průmyslově vyráběnými zařizovacími elementy je v souladu s Corbusierovou koncepcí domu jako stroje na bydlení.
Vila Savoye je ódou moderního života. Je vyjádřením Le Corbusiérových názorů na bydlení, počínaje jeho zájmem o estetiku zaoceánských parníků, svět strojů, prvků arabské architektury, oblíbených forem purismu a dalších vlivů, které popsal ve své knize "Vers une architecture" publikované v roce 1923.
 



Weissenhofsiedlung
Autor: Ludwig Mies van der Rohe
Spoluautor: Peter Behrens, Walter Gropius, Le Corbusier, Jacobus Johannes Pieter Oud, Hans Scharoun, Mart Adrianus Stam, Bruno Taut
Adresa: Am Weissenhof, Stuttgart, Německo
Web: www.weissenhof.de
Realizace: 1924-27

> Meziválečné výstavy soudobého bydlení
Domy:
1-4 - Ludwig Mies van der Rohe
5-9 - Jacobus Johannes Pieter Oud
10 - Victor Bourgeois
11,12 - Adolf Gustav Schneck
13,14-15 - Le Corbusier
16,17 - Walter Gropius
18 - Ludwig Hilberseimer
19 - Bruno Taut
20 - Hans Poelzig
21,22 - Richard Döcker
23,24 - Max Taut
25 - Adolf Rading
26-27 - Josef Frank
28-30 - Mart Stam
31-32 - Peter Behrens
33 - Hans B. Scharoun
1907    6. října byl v Mnichově založen Deutscher Werkbund (DWB) za účelem "soustředění nejlepších reprezentantů z oborů umění, průmyslu, řemesel a obchodu". Viceprezidentem spolku se stal Peter Bruckmann, ředitel továrny na výrobky ze stříbra v Heilbronnu.
1920     po uzavření míru se demokratická Výmarská republika ocitla až po uši v hospodářské krizi, inflaci, vysoké nezaměstnanosti a nedostatku bytů. Vláda vyhlásila plán obnovy "Notstandsprogramme". 6. února byla založena Württembergische Arbeitsgemeinschaft, což bylo v podstatě křídlo Werkbundu v oblasti Baden-Württemberska. Jeho předseda, Peter Bruckmann, napsal: "...architektura hraje hlavní roli mezi uměleckými obory při utváření a ovlivňování stylu. Musíme usilovat o udržení výborné pověsti Stuttgartské školy! Musíme zabezpečit, aby na naší škole vyučovali mistři svých oborů, a musíme vydláždit cestu pro mladou talentovanou generaci." Sekretářem spolku se stal Gustaf Stotz.
1924     Württembergische Arbeitsgemeinschaft organizuje výstavu "Die Form" (Forma), která byla otevřena 29. června jako součást stuttgartského kulturního léta. Vystaveno bylo umění bez zdobných ornamentů. Během výstavy byla vyslovena myšlenka navázat na tuto akci výstavou "Die Wohnung" (Bydlení), jejímž epicentrem měla být kolonie Weissenhof.
1925     v Německu stále trvá bytová krize. Město Stuttgart založilo fond na výstavbu obecního bydlení a soustředila do něj 1,5 miliónu marek. Na základě tohoto faktu bylo během výročního zasedání Werkbundu v Berlíně rozhodnuto, že pravidelná výstava členů Werkbundu se uskuteční ve Stuttgartu a jejím tématem bude "Bydlení". Starosta Stuttgartu Karl Lautenschlager slíbil, že minimálně 40 z plánovaných 100 bytů budou navrhovat architekti Werkbundu. Termínem výstavy měl být rok 1926, avšak později byl posunut na 1927. Werkbund jmenoval Ludwiga Miese van der Rohe a Waltera C. Behrendta komisaři výstavy a rovněž doporučil seznam architektů, kteří se měli výstavy zúčastnit. Mies van der Rohe nakreslil první zastavovací plán.
1926     Württembergische Arbeitsgruppe publikuje v lednových novinách druhé memorandum "Bydlení moderní doby" (1. již bylo zveřejněno během konání výstavy Forma). V článku mimojiné stálo: "Racionalizace všech oblastí našeho života neopomíjí ani bydlení. Současné ekonomické podmínky nedovolují jakoukoli nehospodárnost a naopak vyžadují dosahování kvalitních výsledků za co nejmenší hodnoty. Pro oblast výstavby bydlení to znamená používat materiály a technologie, které umožňují stavět rychleji, s menšími náklady, avšak s uspokojujícím životním standardem".
Ve stejném roce byl program obecního bydlení navýšen za podpory amerických investic na 1.600 bytových jednotek. Werkbund dostal od města oprávnění postavit na Weissenhofu 60 bytových jednotek. Paul Bonatz a Paul Schmitthenner, reprezentanti Stuttgarter Schule, publikovali ve dvou místních novinách článek, ve kterém představili Miesův plán zástavby Weissenhofu. Werkbund definitivně odklepnul architektonické ředitelování celé akci Miesem van der Rohe, projektový management vykonával Richard Döcker.
29. července schválilo celý plán kolonie i stuttgartské zastupitelstvo. Od tohoto okamžiku se rozproudila živá debata o jménech architektů, kteří by měli domy stuttgartské výstavy navrhovat. Například Le Corbusier, architekt pocházející ze západní části Švýcarska, byl zastupiteli vyškrtnut z národnostních důvodů. Jeho jméno se však na konečném zářijovém seznamu vyskytlo. V listopadu byla založena společnost "Werkbund-Austellung 'Die Wohnung'". Vybraní architekti byli vyzváni k vypracování prvních plánů. 15 architektů (kromě Jeannereta a Bourgeois) byli odměněni honorářem 3.000 marek, Döcker - project manager - dostal 5.000 marek.
V Desavě byl slavnostně otevřen Bauhaus. Na akci byla představena většina projektů staveb na Weissenhofsiedlung.
1927     město Stuttgart zadalo Stuttgartské škole zakázku na vypracování plánů na Kochenhofsiedlung (kolonii minimálního bydlení), což měla být odpověď na principy a formy deklarované na výstavě "Bydlení".
Po doručení hotových plánů na Weissenhofsiedlung byla provedena revize (náklady celé akce se začínaly jevit jako hrozivé) a po mnoha diskusích s architekty byly nasmlouvány první zakázky se stavebními firmami.
1. března byla na Weissenhofu zahájena stavba prvního domu, 11. dubna byli pro jednotlivé byty vybráni interiéroví architekti. Bylo schváleno barevné schéma budoucích domů. Radnice navýšila konto o dalších 145.000 marek určených na pokrytí dodatečných nákladů.
25. dubna pověřil Mies van der Rohe Lilly Reichovou návrhem výstavního pavilonu na hranici městského parku a řešením samotné výstavy.
Výstava Werkbundu "Die Wohnung" byla otevřena 23. července. Sestávala ze čtyř částí navzájem se doplňujících: výstava v pavilonu představovala ukázky nábytku a dobového technického vyba- vení bytů; výstava mezinárodní architektury nabídla německému publiku modely a plány staveb zrealizovaných v Americe a v Evropě; domy na Weissenhofu ponechané v hrubé stavbě demonstrovali nové konstrukční metody a konečně hotové domy umožnily návštěvníkům zažít nové trendy v bydlení na vlastní kůži.
Vlastní realizace domů proběhla během čtyř a půl měsíců. Je pochopitelné, že ne všechny domy byly dokončeny do posledního detailu. Poslední stavební práce byly ukončeny 6. září.
Výstava v pavilonu skončila 9. října, výstava samotná trvala až do 31. října. Výstavu shlédlo 500.000 návštěvníků. Na základě výstavy vyslovila 29. října Rada pro veřejnou výstavbu posudek, který nebyl lichotivý. Ústřední téma výstavy "řešení dostupného bydlení" nebylo dodrženo, mezinárodního ohlasu však dosáhly "nové překvapující koncepty". Ještě dlouho po výstavě byl Weissenhof v četných diskusích napadán pro jeho kubické formy, ploché střechy a nezdobené vnitřní zařízení, které kritici označovali jako chladné a cizí.
1928     výstava Werkbundu "Die Wohnung" byla definitivně uzavřena 17. února. První nájemníci se stěhovali do svých bytů. Málokdo z nich byl však ochoten koupit si také nábytek, avšak výjimky se našly.
V následujících letech dostal projekt Kochenhofsiedlungu - kolonie domů postavených ze dřeva - jasnější obrysy. Pod vedením Paula Schmitthennera začali vesměs místní architekti navrhovat ukázkové dřevostavby.
1929     proběhl říšský výzkumný projekt zaobírající se zkušenostmi nájemníků domů na Weissenhofu. Stížnosti obyvatel směřovaly na pronikání vlhkosti do interiéru a na nedostatek místa na uskladnění. Na základě konzultací s několika architekty byla přijata a realizována opravná opatření.
1933     Adolf Hitler se stává říšským kancléřem a diktatura národních socialistů začíná. Weissenhofsiedlung se stává terčem dobové kritiky, je nazýván "skvrnou v panoramatu Stuttgartu". Architektura Werkbundu byla považována za úpadek "Baugesinnungu" - správného způsobu stavění a členům Werkbundu "bylo doporučeno" sladit své názory s ideologií nově vznikajícího nacistického Německa.
Paul Schmitthenner byl jmenován uměleckým ředitelem výstavy "Deutsches Holz - die Kochenhofsiedlung". Výstava byla otevřena 23. září.
1938     v březnu bylo nejvyššími místy rozhodnuto, že na místě kolonie Weissenhof vznikne nové Generální velitelství V [fau] německé armády. Demolice domů měla začít 1. dubna 1939, obyvatelé byli vyrozuměni, aby do tohoto data opustili své byty. Několik architektů bylo vyzváno k účasti na soutěži na nový areál, mezi jinými i Bonatz, Schmitthenner a Adolf G. Schneck.
1939     začala 2. světová válka. Všichni obyvatelé Weissenhofu museli své domovy opustit, všechny budovy přešly do majetku Říše. Byty sloužily jako kanceláře velitelství, kasárna pro vojáky protivzdušné obrany a Miesův obytný blok jako nemocnice pro děti trpící spálou a záškrtem.
Brzy však bylo Generální velitelství V přeneseno do Štrasburku a demolice Weissenhofu se nekonala.
1944     během náletů bylo mnoho staveb na Weissenhofu zničeno. Dům, jenž navrhoval Walter Gropius, se proměnil ve změť pokroucených ocelových nosníků. Domy od Ludwiga Hilberseimera, Bruno a Maxe Tauta, Hanse Poelziga, Richarda Döckera a Adolfa Radlinga byly buď přímo nebo následně po náletech zdemolovány.
1945     ulicím na Weissenhofu se navrátila přednacistická jména. Sídliště se stalo majetkem Spolkové republiky Německo. V obrovských potížích poválečného Německa samozřejmě nebyla rekonstrukce Weissenhofu jako mezníku vývoje moderní architektury na pořadu dne. Vybombardované díry v zástavbě byly zastavěny konvenčními rodinnými domy a v následujících letech se původní stavby ocitly v havarijním stavu.
1956     z iniciativy Bodo Rasche, který společně se svým bratrem Heinzem navrhoval interiéry bytů v Miesově bytovce, byly válku přeživší stavby zapsány na seznam německých historických památek.
1968     při příležitosti konání výstavy "Bauhaus" ve Stuttgartu dostaly stavby na Weissenhofu nový kabát a byly opatřeny informačními štítky.
1977     během oslav 50. výročí vzniku Weissenhofu byla založena nadace "Freunde der Weissenhofsiedlung e.V." (Přátelé sídliště Weissenhof). Mezi zakladateli se ocitli například Bodo Rasch, Mia Seeger nebo Frei Otto. Posláním nadace je ochrana a rekonstrukce staveb Weissenhofsiedlungu.
1981     ve třech etapách bylo do roku 1987 zmodernizováno a opraveno všech 11 původních domů.
1987     výstava u příležitosti 60. výročí narození Weissenhofsiedlungu se konala v Akademii umění ve Stuttgartu a představila uskutečněné rekonstrukční a restaurátorské práce. Byla vydána kniha "Die Weissenhofsiedlung", která soustředila všechny významné údaje z historie sídliště. Její autorkou je profesorka Karin Kirsch, která se fenoménem Weissenhofu zabývala mnoho let a nashromáždila obrovské množství materiálu.
2002     Weissenhofsiedlung oslavil 75. narozeniny. Město Stuttgart rozhodlo odkoupit Corbusierovy domy na Rathenaustrasse 1 a 3. Po rekonstrukci domů v nich bude umístěna stálá výstava a informační kancelář, která se nyní nachází v přízemí jednoho z bytových domů Ludwiga Miese van der Rohe.


> LE CORBUSIER - STAVBY - DALŠÍ


Heidi Weber House (Le Corbusier Centre), 1967, Curych, Švýcarsko
Hrob LC a jeho ženy Yvonne, 1965, Roquebrune Cap Martin, Francie
Klášter La Tourette, 1960, Éveux-sur-l´Arbresle, Francie
Maison du Brésil, 1959, Paříž, Francie
Městské muzeum Ahmedabad, 1959, Ahmedabád, Indie
Unité d'habitation 'Typ Berlin', 1958, Berlín, Německo
Sídlo Svazu přádelen bavlny, 1954, Ahmedabád, Indie
Mariánská kaple Notre-Dame du Haut, 1954, Ronchamp, Francie
Unité d'habitation Marseille, 1952, Marseille, Francie
Le Cabanon, 1952, Roquebrune Cap Martin, Francie
Hlavní sídlo Organizace spojených národů, 1951, New York, New York, USA
Bytový dům na Rue de la Tourelle, 1933, Paříž, Francie
Cité de Refuge, 1933, Paříž, Francie
Švýcarská kolej v Paříži, 1932, Paříž, Francie
Vila Savoye, 1931, Poissy, Francie
Weissenhofsiedlung, 1927, Stuttgart, Německo
La Cité Frugès, 1926, Bordeaux, Francie
Vila Cook, 1926, Paříž, Francie
Maison La Roche - Jeanneret, 1925, Paříž, Francie
Vila Planeix, 1924, Paříž, Francie
Vila Lipchitz-Miestchaninoff, 1923, Paříž, Francie
Vila pro Améde Ozenfanta, 1922, Paříž, Francie
Návrh domu Citrohan, 1920 - ztělesňuje všech pět pravidel pro moderní architekturu
Plán Soudobého města pro tři milióny obyvatel, 1922
Výstavní pavilon L'Esprit Nouveau, Pařížský salón, 1922
Dům pro vlastní rodiče, u Ženevského jezera, Švýcarsko, 1925
Vila Michaela Steina v Garches, 1926-27
Osudový soutěžní návrh na palác Společnosti národů v Ženevě, 1926-27
Palác Centrosojuzu v Moskvě, 1929-35
Urbanistické projekty pro Rio de Janeiro, Alžír a další, 1.pol. 30.let
Letní dům v St. Cloud, 1934-35 - předzvěst brutalismu
Plán Buenos Aires, 1938
První práce na MODULORu, 1941 - snaží se o stanovení ideálního vztahu mezi proporcemi člověka a architektury
Nerealizovaný plán městského centra v Saint Dié, 1945-46
Carpenterovo středisko výtvarných umění, Harvardova univerzita, Cambridge, USA, 1961-64


>>> literatura
[1] Reflex č. 38, 22.9.2005 – Tematická příloha věnovaná Le Corbusierovi, Petr Volf
[2] Referát z dějin techniky – Le Corbusier, C. Cifrik, PeF UK, 2000
[3] Le Corbusier, Jean-Louis Cohen, Taschen, 2005
[4] Módní trendy a stylová pluralita, Doc. ing. arch. PhDr. Karel Schmeidler, CSc., UDÁLOSTI na VUT v Brně, č. 6-7, 1998


>>> zdroj


>>> další odkazy

 

 
 
 
 
 
 
 

PŘÍPRAVNÉ KURZY K TALENTOVKÁM NA ARCHITEKTURU

Powered By CMSimple.dk | Design By DCWD | 2Bdesign