ARCHITEKTURA > SAMOSTUDIUM > osobnosti > Hubáček Karel
 
 

Hubáček Karel


> KAREL HUBÁČEK A JEHO TVORBA

> Karel Hubáček (* 24.02.1924 - Praha), je český architekt. Jako jeden z nejuznávanějších architektů současnosti a jako jediný z architektů v České republice získal za svůj neznámější návrh – televizní vysílač a hotel na Ještědu v Liberci – od Mezinárodní unie architektů v roce 1969 Perretovu cenu. Mimo hotelu Ještěd je i mnoha dalších staveb stěžejních pro českou architekturu.




"Raději se dívám, než mluvím." K. Hubáček

> Biografie

1943 - maturita na reálném gymnáziu Praha-Nusle
1943-45 - totální nasazení v Německu
1945-49 - ČVUT Praha - fakulta architektury a pozemního stavitelství
1949-51 - branná povinnost v ČSL armádě
1951-68 - Krajský projektový ústav pro výstabu měst a vesnic v Liberci
1968-71 - SIAL - spoluzakládající člen
1969 - cena UIA Augusta Perreta
1972-89 - Stavoprojekt Liberec
1989 - Grand Prix na světovém bienále Interarch v Sofii
1990-91 - ředitel SIAL
1992-2000 - SIAL
1993 - čestný doktorát technických věd, ČVUT Praha
1994-97 - TU Liberec, fakulta architektury, vedoucí katedry
1995 - docentura na VŠUP Praha
1996 - Herder-Preis udělená vídeňskou univerzitou
1996 - Grand Prix 95 udělená Obcí architektů
2001 - Medaile za zásluhy II. stupně udělená prezidentem republiky
2005 - udělení pocty České komory architektů

> Realizace a projekty /výběr/

Obchodní středisko Ještěd, 1979
Televizní vysílač a horský hotel Ještěd, 1965-73
Koncertní síň v Teplicích, 1977-86
Vodárenská vyrovnávací věž v Praze na Dívčích hradech, 1972-77
Rádiový vysílač v jemenském Adenu (spolu s D. Vokáčem a Z. Patrmanem), 1974-77


> Karel Hubáček a jeho tvorba

Pocta tvůrci vysílače na Ještědu
Petr Kratochvíl
Publikováno: Vesmír 85, 374, 2006/6


Je málo architektonických tvůrců a děl, jimž se v době spuštěné železné opony podařilo proniknout do mezinárodního povědomí. Architekt Karel Hubáček a jeho televizní vysílač s hotelem a restaurací na Ještědu k takovým výjimkám po zásluze patří. Cena Augusta Perreta, již mu v roce 1969 za tento projekt udělila Mezinárodní unie architektů, je oceněním, jaké se žádnému dalšímu domácímu architektovi nepodařilo získat. A zcela právem mu nyní byla udělena Pocta České komory architektů za celoživotní dílo i za jeho morálně pevné postoje. Je to příležitost připomenout klíčové body jeho téměř pětačtyřicetileté tvůrčí dráhy.


Sám své architektonické krédo shrnul velmi výstižně v roce 1995: „Po celou dobu svého snažení o projektování jsem usiloval o dosažení architektonického výrazu pomocí vhodné konstrukce, která je podle mne formotvorným prvkem, nejenom podpůrným prostředkem k dosažení cíle. Je rovnoprávnou a nosnou veličinou architektonického díla i inspirační součástí architektonického myšlení. Spolurozhoduje o úspěchu tvorby. Stejně jako úcta k místu, které svou prací na dlouhou dobu poznamenáme. Prostředí svou myšlenkou nepřevyšuji, ale dotvářím. Nejlépe s čepicí v ruce. Myšlenkou jednoznačnou, úměrnou k síle místa, bez pompéznosti, přebujelosti, materiálové okázalosti a zbytečného zdobení.“

Důraz, který Hubáček kladl na konstrukční východiska návrhu, byl skutečně vždy osou jeho tvorby. Projevil se již v raných projektech, když v roce 1952 nastoupil do ateliéru v Liberci, kde žije dodnes. První realizace továrních hal, škol, montovaný rodinný dům z r. 1960, ve kterém sám bydlí, a především kino v Doksech (1957–1963, s V. Kolářem a F. Dvořákem) prokazují jeho nezlomnou vůli experimentovat i v době, která všechny nutila k opakování typizovaných řešení. První vrchol jeho tvorby samozřejmě znamenal již zmíněný vysílač na Ještědu (1963–1973, s konstruktéry Zdeňkem Zachařem a Zdeňkem Patrmanem, interiéry restaurace a hotelu řešil Otakar Binar). Požár staré horské boudy byl podnětem k architektonické soutěži na nový hotel, vedle něhož měl stát i vysílač. Karel Hubáček přišel s originální myšlenkou spojit oba provozy do jediného objemu ve tvaru rotačního hyperboloidu, který zvolil i s ohledem na extrémní povětrnostní podmínky místa. Konkrétní provedení si ovšem vyžádalo řadu technických inovací, spolupráci s výzkumem (např. s Matematickým ústavem Akademie věd při statických výpočtech) – architektura si zde svou exaktností podávala ruku s vědou. Zároveň ale nepochybně zůstala intuitivní tvorbou. Tvar věže je totiž i odpovědí na konfiguraci krajiny, již zdůrazňuje protažením a jakoby přirozeným pokračováním vrcholu hory. Tato architektura, jež svou nezvyklostí ve své době vyvolávala asociace startujícího kosmického korábu, se překvapivě rychle sžila se svým přírodním rámcem – dnes je symbolem kraje a od r. 2005 národní kulturní památkou.

V průběhu výstavby Ještědu Karel Hubáček realizoval několik dalších technických zařízení, jako vyrovnávací vodárenskou věž v Praze na Dívčích hradech (1972–1977) nebo meteorologickou věž v Praze-Libuši (1973–1979). Za druhý vrchol jeho tvorby je však třeba považovat Kulturní dům s koncertní síní v Teplicích (1977–1986, kolonáda Otakar Binar). Zde se východiskem pro změnu staly požadavky akustické, které podmínily formování interiéru koncertního sálu, jehož obrys se i navenek promítá zaoblením střechy. Jednoduchý pregnantní tvar kontrastující s dynamicky rozvinutou skladbou vnitřních prostor dokládají jinou Hubáčkovu maximu: „Zdobíme pouze to, co jsme špatně vymysleli.“ Karel Hubáček stavby zdobit nemusil.

Jeho renomé autora Ještědu i jeho autorita morální k němu do Liberce přitahovala v šedesátých a sedmdesátých letech nejnadanější mladé architekty. Jim ve svém ateliéru SIAL (spolu s architektem Miroslavem Masákem) vytvořil mimořádně svobodné prostředí a pod jeho patronací vyrostla řada z našich dnes nejvýznamnějších architektů. Přestože tito mladíci tehdy inklinovali vskutku k architektuře okouzlené technikou (označované příznačně jako mašinizmus), jejich mistra tak jednoznačně zařadit nelze, pro jeho tvorbu je charakteristická syntéza technicky promyšlených řešení a tvarově cítěného návrhu.

Architekt Hubáček, jehož ateliér byl spojován s technologicky orientovanou architekturou, je také autorem překvapivě bohaté řady staveb kulturního určení: od interiérů Naivního divadla a dostavby Malé scény Šaldova divadla v Liberci přes spolupráci na divadle Husa na provázku v Brně (1985–1994), kde projekt dokončoval a je autorem jeho interiéru (hlavní autor Václav Králíček), až po přestavbu a dostavbu domu v Praze v Karlově ulici pro divadlo DAMU (1996–1999, s Jiřím Hakulínem) s originálním zastřešením dvora, který může být využit jako letní scéna.




> Hledám

rozhovor Petra Volfa s Karlem Hubáčkem


Karel Hubáček (76) je jedním z nejuznávanějších architektů současnosti. Jeho televizní vysílač na Ještědu byl nedávno vyhlášen odborníky českou stavbou století a je mimořádně hodnocen i v zahraničí: získal za něj Perretovu cenu, kterou mu udělila v roce 1969 Mezinárodní unie architektů. Hubáček se stal také spoluzakladatelem SIAL - Sdružení inženýrů a architektů Liberecka, kde se pěstovala (a stále pěstuje) architektura schopná obstát i v mezinárodním měřítku. On sám nad tím jen mávne rukou. Nerozdává rozhovory jako na běžícím pásu, neuvidíte ho v televizi. "Raději se dívám, než mluvím," říká.






> Měl jste během dospívání jasnou představu o tom, co byste chtěl jednou dělat?
Nedá se říct, že bych se nějakým směrem orientoval. Já nevěděl, kam se vrtnout. Studoval jsem na reálném gymnáziu ve pražských Vršovicích. A protože jsem čtyřiadvacátý ročník, po maturitě jsem byl totálně nasazený do Německa. Dostal jsem obsílku a nazdar hodiny - už jsem se vezl prasečákem do reichu.

> Na jakou práci jste byl nasazen?
Odvezli nás do Berlína, kde jsem ve fabrice Askania Werke dělal dírky do železa. Byly to součástky do eroplánů. Naštěstí se mnou jel ještě můj kamarád František Strejček, s kterým jsem chodil do školy od první obecné až na gympl, což byla výhoda - nemusel jsem být sám mezi cizími. Jinak Čechů nás bylo v lágru asi šedesát. Pak byla fabrika vybombardovaná Američany. Aby mohla výroba pokračovat, přestěhovali ji do solných dolů a nás s ní, sto padesát metrů pod zem. Hlídali nás esesáci. Byli jsme jak otroci. Dvanáct hodin v práci, hodinu pěšky do ní, další hodinu nazpátek. V lágru s námi byli i ruští vojáci, váleční zajatci. Do práce jsme šli společně v průvodu, my za nimi, kolem esesáci. Ale o nás se tolik nestarali. Hleděli si Rusů.

> Dala vám tahle zkušenost něco pro život?
Pochopil jsem už jako kluk, co je to krutost a jak vypadá tvrdá fyzická dřina. Co jsou opravdové potíže a jak se s nimi vyrovnávat. A že se člověk nemá bát. To ve mně zůstalo. Myslím si, že není špatné něco takového prožít, i když bych to nikomu nepřál. Během toho jednoho roku jsem zestárnul o takových pět let.

> Návrat do Prahy proběhl bez problémů?
Uplynul rok, ale nic se nedělo. Zdálo se nám, že na nás zapomněli. Tak jsem šel s Františkem, který byl machr na jazyky a německy mluvil perfektně, za velitelem - jednonohým generálem - a ukázali mu papír, z něhož se dalo jasně vyčíst, že náš čas v Německu vypršel. Esesák nám přidělil motocykl s řidičem - vezl jsem se v sajdkáře s kulometem - a jeli jsme do Mannheimu, kde jsme na příšlušném úřadě celé naší skupině zařídili všechno potřebné. Pak jsme byli s Františkem určeni jako ti, kteří návrat domů budou organizovat. Povedlo se. Ale když si na to vzpomenu po letech... bylo to o krk.

> Bral jste jako zadostiučinění, když Němci po válce museli být odsunuti?
Do Liberce jsem se dostal poprvé koncem třicátých let jako kluk na výměnu do rodiny řiditele obecní školy, abych se naučil německy. Zažil jsem v osmatřicátém odsun Čechů, Němci nás neměli rádi, a já jsem se vrátil do Prahy s českými vojáky. Měl jsem vůči nim odpor, ale jen do jisté míry. Věděl jsem, že mezi nimi byla řada lidí, kteří se neprovinili ničím jiným než tím, že jen přikyvovali a nebo jen mlčeli. Tak je to všude, v každé totalitní společnosti.

> Budete požadovat jako nuceně nasazený odškodnění?
Víte, že jsem o tom ani nepřemýšlel? Ale v Liberci se teď staví knihovna Smíření, kterou navrhl architekt Radim Kousal ze SIALu. Německá strana na ni finančně přispěla. Takováhle forma jakéhosi vyrovnání mi připadá mnohem důstojnější.

> Jak jste se stal architektem?
Náhodou.

> Náhodou?
Přesně tak. Po válce jsem šel v Praze po nábřeží, neměl jsem do čeho píchnout. Na dveřích jednoho domu jsem viděl připíchnuté lejstro, že České vysoké učení technické přijme studenty architektury. Chvíli jsem před těmi dveřmi přešlapoval, pak jsem šel dovnitř, do prvního patra, kde seděl prošedivělý pán. "Tak ty bys chtěl být architektem?" zeptal se mě. A já na to: "Nevím. Ale chtěl bych to zkusit." Takhle neslaně nemastně jsem odpověděl. Nicméně byl jsem přijat.. Tenkrát brali kdekoho, předtím byly šest let školy zavřené.

> To jste se nikdy o architekturu - ani na reálném gymnáziu - opravdu nezajímal?
Nikdy. Za války jsem nějak zvlášť o budoucnosti nepřemýšlel. Žil jsem ze dne na den, jenom přítomností. Pravda, já jsem rád kreslil, v obecné škole vždycky ty moje obrázky někam přípíchli, líbily se, to ano, ale nešlo o bůhvíco.

> A kdybyste šel tenkrát třeba kolem právnické nebo filozofické fakulty?
Tak jsem možná právník nebo filozof. Jenže já jsem zakopl o architekturu a měl jsem to vyřešené.

> Věříte na osud?
Ono to tak vypadá, některé věci v mém životě nasvědčují, že bych na něj i věřit mohl. Když třeba udělám čáru na čtvrtce papíře, tak za ni taky nemůžu. Ale na začátku je vždycky nějaká čára a já musím usoudit, jestli stojí za to ji rozvíjet, nebo zkusit jinou. To je pokaždé to nejtěžší.

> Jak je pro vás důležitá právě kresebná příprava?
Ze všeho nejvíc. Z ní vyrůstá a dostává tvar myšlenka. Než se mi zalíbí, zničím spoustu papíru. Některé schovám a vrátím se k nim s odstupem. Jakmile zjistím, že už tu myšlenku nedokážu ztvárnit lépe, najdu schovanou kresbu a použiju ji.

> Bavilo vás to na ČVUT?
Dá se to tak říct. Školu jsem zvládnul docela rychle, místo pěti let jsem studoval tři a půl roku.

> Byl jste po té době dobře připraven pro praxi?
Nic jsem neuměl. Jenom génius je po škole takzvaně hotový. Já navíc nebyl nějaký vynikající student - když se na to objektivně podívám, během studií jsem neudělal jedinou věc, která by mě uspokojila. Přesto jsem chtěl být co nejdříve hotový.

> Kam jste spěchal?
Do života. Něco mě hnalo dopředu, abych už začal něco pořádného dělat. To se mi podařilo v Liberci, kam jsem se přestěhoval dva roky po absolutoriu.

> Jak jste sehnal místo v libereckém Stavoprojektu?
Náhodou. Prostě v něm bylo zrovna volné místo.

> Musel jste si zvykat na přechod z Prahy do menšího města, které po válce přišlo o většinu svého původního obyvatelstva?
Hned se mi v Liberci zalíbilo. Našel jsem v něm řadu staveb, na které se dalo dívat. Město pro mě mělo charakter a jisté kouzlo.

> Jaká architektura vás tehdy oslovovala?
Obdivoval jsem náš meziválečný funkcionalismus. Ale nevěděl jsem, jestli je tohle směr, kterým bych se chtěl ubírat. To někteří mí kamarádi už věděli, co budou dělat. Já ne. Pořád jsem na to koukal jak na meloun a snažil se pochopit, co je uvnitř. Zkusil jsem přemýšlet jinak, dívat se na věci z jiné polohy. Hledal jsem, ale věděl jsem, že to svoje nemůžu najít. Přesto jsem hledal - to hledání jsem považoval za nesmírně důležité.

> Kdy jste měl poprvé pocit, že se začínáte nacházet?
Těžko říct. Asi až po své třicítce. Snažil jsem se tomu dávat maximum a čím větší nasazení jsem do úkolů dával, tím víc jsem shledával svoje mezery.

> Bludný kruh?
Ale já jsem podvědomě věřil, že se z něj dostanu. A že se na mém obrázku najednou objeví něco, co bude mít smysl postavit. Ono se dá postavit ledasco, jenže ne pokaždé to je stavba, která může morálně přežít i delší dobu, aniž by urážela vkus příštích generací. Řešil jsem vztah dispozice a hmoty, protože tyhle dvě složky stavby musejí hrát spolu, jako by byly srostlé.

> Jakými stavbami jste začínal?
V padesátých letech jsem namaloval sedm škol a sedm se jich i postavilo. Všechny byly atypické - jinak se zásadně stavěly školy typizované. Jenže já nic typizovaného nechtěl dělat. I když jsem z typizovaných částí musel vycházet, vymyslel jsem k nim nějaký frňousek, který je odlehčil a zbavil uniformity. Důležité bylo, že jsem dokázal, aby byly stejně drahé jako typizované. Takže nakonec nadřízeným nezbylo nic jiného než moje návrhy odsouhlasit. Šlo jim jenom o peníze. Taky jsem postavil několik fabrik. Byla to zkušenost, která mi hodně pomohla. Naučil jsem se pracovat jako architekt i stavař.

> Jaká kritéria jste si stanovil pro svoje stavby?
Že především musejí fungovat. Funkce je na prvním místě. A taky musejí splňovat estetická kritéria.

> Forma a obsah vašich staveb, jinými slovy vzhled a jejich fungování, se samozřejmě prolíná, nejviditelnější je to u vašich věžových staveb - ať už jde o Ještěd, vodárenskou věž na Dívčích hradech v Praze nebo meteorologickou věž v Praze-Libuši.
V SIALu jsem měl možnost spolupracovat se skvělými statiky. Oni někde bývají statici spíš podceňovaní, ale já jsem je považoval za rovnocenné spolutvůrce. Tím se statika stala architektonickým motivem, což byl možná právě ten pohled na architekturu z druhé strany, který jsem v mládí hledal.

> Na vysílač Ještěd, za nějž jste dostal Perretovu cenu, ale stal i českou stavbou století, byla nejprve vypsána soutěž. Jaké bylo vlastně její původní zadání?
Televizní věž a restaurace s hotýlkem. Dvě stavby na kopci. Já jsem navrhl jenom jednu.

> To jste porušil zadání.
Přesně tak. A čekal jsem, že mě s tím vyhodí. Ale nevyhodili. Dnes bych měl asi smůlu, protože stačí použít do soutěže jinou barvu tužky a můžete být diskvalifikován. Ta prvotní představa ze mě vytryskla. Koukal jsem na Ještěd a hned jsem věděl, co musím nakreslit. Věděl jsem, že musím prodloužit horu. A dát vysílači tvar kuželu, aby se po něm smýkaly větry. Ještěd je nesmírně větrná hora a klasická stěna by sloužila mnohem hůř.

> Ozývaly se nějaké hlasy proti projektu?
Asi ozývaly, ale ke mně se žádné nedostaly.

> Věřil jste, že vyhrajete?
Vůbec jsem neměl takové ambice. Chtěl jsem udělat jen nejlepší možnou věc podle svého přesvědčení.

> Přemýšlel jste o tom, že de facto navždy měníte panorama Ještědských hor?
Jistě. Můj návrh ho ovšem měnil mnohem méně, než jak bylo původně stanoveno.

> Co bylo pro vás nejobtížnější?
Pral jsem se s technickou stránkou. Všechny antény, které na jiných vysílačích trčí ven, jsem dal totiž dovnitř stavby. Musel se vyvinout speciální laminátový plášt. Běhal jsem na Akademii věd, hledal jsem fyziky a matematiky, kteří by mi pomohli, hledal jsem partnera, který by to všechno spočítal. Našel jsem ho nakonec ve Zdeňku Patrmanovi. Dokázal, že to, co jsem vymyslel, se dá i postavit, aniž by to spadlo. Zdeněk měl architektonické cítění, zásluhu na Ještědu má stejnou jako já.

Řada specialistů z Akademie věd převzala určitá řešení do svých výzkumů. To bylo fantastické. Jinak by se to nepostavilo. Nevím, jestli by to dneska šlo. Na Ještědu se plno věcí poprvé zkoušelo v praxi. Antény jsou pod umělohmotným pláštěm a ten plášť nesou zase dvanáctimetrové tyče z umělé hmoty. Nevědělo se, jak je udělat. Až je udělali rybáři.

> Rybáři?
Továrna na rybářské pruty. Museli kvůli tomu prorazit díru do fabriky, protože byla příliš malá. Udělali to bezvadně. Zajímalo je to. Každý, kdo do toho šel, překračoval vlastně svůj stín.

> Z čeho pramenilo to zanícení?
Ze zájmu. Z ryzího zájmu o výjimečný úkol. Nikomu nešlo o peníze.

> Byl nějaký okamžik, kdy jste propadal černým myšlenkám?
Občas se objevil problém, který se zdál k nepřekonání. Ale vždycky se překonal. Na prvním místě byla ta věc, na druhém peníze. Nyní by to bylo naopak. Nikdo by do toho nevstoupil, kdyby na samém začátku nebylo dostatek peněz - a mohlo by jít o sebelepší projekt. Tenkrát bylo všechno státní, tedy všech a nikoho, peníze měly spíš symbolickou hodnotu. Ale díky tomu se občas mohlo narodit něco výjimečného.

> Jaké jste měl pocity, když se všechno dotáhlo do úspěšného konce a došlo k slavnostnímu otevření?
Když se Ještěd otvíral, přijel Husák. A já tam nesměl. Komunisti mě neměli rádi a já zase je, takže mě jen tak trpěli. Když Husákovi místní funkcionáři vysvětlovali, že Hubáček by u toho prostě opravdu neměl být, tak jim prý řekl, že se mě bojí jako třináctého apoštola. Cítil jsem se špatně. Seděl jsem venku, viděl, jak přijel Husák se svojí kolonou...pak jsem se sebral a šel jsem domů. Na tomhle příkladě jsou myslím dobře vidět absurdní stránky fungování socialismu. Přece bych nevstoupil do partaje jen kvůli tomu, aby mě pustili na otevření stavby, kterou jsme vymyslel... Nabízeli mi to ostatně mnohokrát.

> To se nezměnila vaše situace ani po tom, co jste obdržel Perretovu cenu?
Jako by se nic nestalo. Ani jsem si pro ni nebyl osobně. Přivezli mi ji hoši, kteří tenkrát vládli naší architektuře. Trochu ten diplom pomačkali, jak ho cestou nazpátek oslavovali. Asi si na něj sedli.

> Také vás nepustili na slavnostní ceremoniál?
Pustili i nepustili. Papíry, které byly nezbytné k tomu, abych mohl odcestovat, mi vybavili, až když bylo pozdě.

> Co vám dodávalo elán do dalších projektů?
Držel jsem se architektury a ona pomáhala mě. Přežil jsem to docela normálně. Radost mi dělali kluci, kteří přicházeli do SIALu, do takzvané Školky, kterou vymyslel kolega Miroslav Masák. Byla tam skvělá parta: třeba Dalibor Vokáč, John Eisler, Mirko Baum, Zdeněk Zavřel... Učili se u nás a uměli toho hodně. Potvrdili to v emigraci - v Americe, Kanadě, Německu, Švýcarsku, Holandsku. Tam všude jsou naši žáci.

> Jakým způsobem jste učil?
Já je nijak zvlášť nemusel učit. Jedině snad příkladem, a to tak, že jsem ukázal, co se dá udělat, a co ne. Naprosto svobodně pracovali - všichni byli chytří, samostatní a rychlí. Výhodou bylo, že mezi sebou soutěžili. Ale bez nevraživostí, spíš si vzájemně pomáhali. A byla u toho ještě legrace. Vytvořili jsme si enklávu pohody, na kterou budu vždycky vzpomínat.

> Když jste byl šéfem v SIALu, využíval jste při rozdílných názorech na věci práva veta?
Nikdy jsem ho nevyužil, protože jsem si nikdy nemyslel, že jsem nejlepší nebo neomylný. Když jsem viděl, že nějaký kluk má lepší nápad, řídil práce na projektu on. To jsou běžné principy v týmové práci.

> Po Ještědu jste měl ještě se svým týmem rozpracovanou chatu na Sněžce.
Ale sešlo z toho z finančních důvodů, tehdy od toho Čedok ustoupil prakicky v poslední chvíli. Měla mít tvar koule, ale bohužel se nepostavila. Byla technicky ještě dál než Ještěd, protože jsem měl víc zkušeností. Kupole se měla pohybovat po kruhové kolejnici a reagovat na změny teploty. Její pohyb byl detailně promyšlený...později něco podobného udělali Francouzi v pařížském parku la Villette.

> Jak to nesete, když projekt, jemuž jste dal několik let života, se zhmotní jen do podoby modelu?
Zvyknete si. Ze začátku je to horší, ale musíte to spolknout. Jinak se to nedá dělat - to byste byl skoro v neustálé depresi. Přijdou jiné věci, přijdou další prohry, ale někdy i výhry.

> A které projekty u vás převažují: ty naplněné, nebo ty neuskutečněné?
Asi ty neuskutečněné. Jakmile se člověku jednou něco povede, není tím dáno, že se mu to povede i podruhé a potřetí. Platí to pochopitelně taky naopak.

> Považujete architekturu za umění?
To je těžká otázka... Já si myslím, že umění představuje ten nápad. Prvotní idea. Kam stavbu posadíte a jak bude vypadat.

> Jakou tužku používáte při skicování?
Je mi to jedno. Myšlenka je pořád stejné, ať ji zachytíte trvdou nebo měkkou tužkou. Měkká je lepší, čára vypadá pěkněji, ale v zásadě je to jedno.

> Kde dostáváte nápady? U stolu, nebo na procházce?
Většinou je dostávám neočekávaně, když někam jdu. Až po tomhle záblesku vezmu do ruky tužku a sednu si ke stolu.

> Jak vnímáte stavby, které jste navrhoval, když kolem nich jdete?
Lhal bych, kdybych tvrdil, že už to neprožívám. Nekoukám na klady, ale hledám chyby a jak by se co dalo udělat lépe. Nic skvělého není. Může to být dobré a lepší.

> I v případě Ještědu?
V jeho hmotě bych nic neměnil. Ale uvnitř by se určitě dalo ledasco vylepšit - takové ty technologické věci, nové materiály a podobně.

> Kdy je Ještěd nejhezčí?
V zimě, když je tam hodně sněhu. To vypadá krásně, protože je úplně spojen s horou - jako by šlo o jedno tělo.

> Dům, v němž si nyní povídáme a v němž bydlíte, jste si navrhoval sám?
Dělal jsem ho na konci padesátých let jako prototyp, abych ukázal, že je možné pořídit rodinný domek v ceně, kolik by stál větší panelákový byt. Rozdíl v tom velký nebyl. Kdyby se vyráběl houfně, náklady by byly ještě menší.

> Proč z toho tedy sešlo?
Výrobci se zalekli. Prý by na tom prodělali. Ale nebyla to pravda. Jistě, ten domek má chyby, třeba příliš velká okna, takže dochází ke ztrátám tepla. Nebylo by však problémem je předělat. Ten barák stojí už čtyřicet let a nijak viditelně nechátrá.

> Připadá mi, že vás ten dům charakterizuje - je skromný jako vy.
Já nechtěl žádnou vilu. Myslím si, že kreativita se pozná v omezení. A že se dá v bydlení jít cestou, kterou jsem tímhle domkem naznačil.

> Zatím poslední projekt, na němž jste pracoval, byl pražský DISK. Jak jste s ním spokojen?
Mrzí mě, že se nepovedl dotáhnout do poloby, která by mě uspokojila. Chyběly peníze. Dvacet milionů. Takže tam třeba není nákladní výtah... Vždycky jsem věc dotáhl aspoň do devadesáti procent, tohle mě neuspokojuje. Dřív bych bouchl do stolu, byl jsem tvrdší, neústupnější. Už prostě nemám tu páru jako kdysi.

> Dobrý architekt by měl umět praštit do stolu?
Musí hájit svou věc. Ale musí cítit i to, že taky druhá strana může mít pravdu.

> Z čeho máte radost?
Když se mi povede něco udělat tak, že to funguje a líbí se.


>>> resume
Karel Hubáček se narodil 24. února 1924 v Praze, kde v roce 1949 ukončil studia architektury na ČVUT. Od roku 1951 působil ve Stavoprojektu Liberec, později byl ředitelem SIAL. Je nositelem řady cen: například Perretovy ceny (1969), Grand Prix bienále Interarch v Sofii (1989), Herderovy ceny (1996). Jeho vysílač na Ještědu byl kromě Perretovy ceny ohodnocen i jako česká stavba století. Vedle toho projektoval (výběr): liberecké obchodní středisko Ještěd (spolu s M. Masákem, 1968-1979), radiový vysílač v jemenském Adenu (spolu s D. Vokáčem a Z. Patrmanem, 1974-1977), vodárenskou vyrovnávací věž v Praze na Dívčích hradech (1972-1977), koncetní síň v Teplicích (1977-1986).

>>> zdroj
web
časopis Reflex - PETR VOLF


>>> další odkazy


 

 
 
 
 
 
 
 

PŘÍPRAVNÉ KURZY K TALENTOVKÁM NA ARCHITEKTURU

Powered By CMSimple.dk | Design By DCWD | 2Bdesign