ARCHITEKTURA > SAMOSTUDIUM > architektonické cesty > Zlín
 
 

Zlín


Památník Tomáše Bati

Pavel Stojar: Zlín mezi baťovskou tradicí a tupou zvěří

Evropští architekti označují Zlín a funkcionalistické stavby v něm za architektonické skvosty. Bude je ovšem třeba znovu rozpoznat, oprášit a z nepotřebných památníků staré doby vytvořit funkční prostory. Mezi chátrajícími baťovskými industriálními budovami a obludnými nákupními centry probleskuje ovšem sem tam také závan architektury zcela mladé.
Průmyslové město v zahradách, taková byla vize urbanistů a architektů, kteří ve dvacátých letech začali z popudu podnikatele Tomáše Bati budovat nový Zlín. V meziválečných letech se počet obyvatel města rozrostl desetinásobně. Ze čtyřtisícového venkovského městečka byla výkladní skříň první republiky plná moderních staveb a neonů.

Nad zlínskou architekturou a urbanistickým řešením města se už v roce 1935 při své návštěvě Zlína rozplýval francouzský architekt Le Corbusier. Vytvořil dokonce urbanistický plán zástavby v údolí řeky Dřevnice, který však zůstal nerealizován. V meziválečném období se Zlín stal mekkou moderní architektury a jedním z center internacionálního stylu v architektuře. Podle zlínského vzoru se stavěla průmyslová města po celém světě. Ačkoliv doba rozkvětu Zlína je už dávno pryč, Le Corbusierovi následovníci míří na východní Moravu dodnes. „Ve Zlíně najdete pozoruhodné stavby funkcionalistické industriální architektury, které nejsou nikde jinde na světě. Máte tady skutečný architektonický poklad,“ řekl při své předloňské návštěvě Zlína Jürgen Siebeck z Berlína. Architektura Zlína ho zaujala na výstavě, kterou v Berlíně zorganizovalo České centrum ve spolupráci se zlínskou Krajskou galerií výtvarného umění. Podle Siebecka je Zlín už dnes významným cílem na mapě pro architekty a urbanisty z celého světa. „Pokud budou stavby z baťovské éry citlivě renovovány, budou skutečně fungovat a nestanou se jen pustými památníky, dokážu si velice dobře představit, že se Zlín stane novým lákavým cílem i v turistických průvodcích,“ domnívá se Siebeck. „Skutečně unikátní je na baťovském Zlínu to, že na rozdíl od jiných projektů té doby šlo o ucelenou koncepci města. Kromě industriálních a úředních budov zde byly postaveny celé čtvrtě, v nichž žili zaměstnanci firmy. Pokroková průmyslová architektura tady byla kombinována se sociální zodpovědností vůči pracujícím,“ zdůrazňuje Jürgen Siebeck.

Zlín za první republiky rostl podle urbanistické koncepce Františka Lydie Gahury. Po Gahurovi zůstalo ve městě také několik staveb, které jsou dodnes dominantami města, například budova radnice, Velké kino nebo Památník Tomáše Bati, dnes Dům umění. Velkorysé urbanistické plány už ale patří nenávratně minulosti. Nejde jen o to, že by jejich realizaci neměl kdo zaplatit. Když Baťa a jeho muži ovládali zlínskou radnici, bylo vše jinak. Takovou politickou silou spojenou s kapitálem firmy se daly vize architektů a urbanistů prosadit. Ve srovnatelné pozici byli později jedině komunisté, naštěstí ne všechny jejich plány se podařilo realizovat. Baťovské cihlové rodinné domky, místo nichž měly stát vysoké paneláky, tak dodnes dávají městu nezaměnitelný ráz.
Zlín - město v zahradách
Zdroj: Pavel Stojar
Pohled ze zlínského „mrakodrapu“ na obytnou čtvrť Letná s typickými cihlovými domky.
Tupé zvíře jménem Čepkov
Ovšem s některými pozůstatky socialistických plánovačů se Zlín vyrovnává ještě nyní. Snad nejvýraznějším symbolem tohoto druhu se stal přes patnáct let rozestavěný obchodní dům Čepkov na břehu řeky Dřevnice, jen několik desítek metrů od centra města. Až loni firma InterCora ruinu srovnala se zemí a postavila místo ní hypermarket, který na podzim otevřela.

Rozlehlé stavby takového druhu ovšem v jiných městech obvykle bývají na periferiích a tak kritici nového hypermarketu upozorňují na to, že se budova taková do centra vůbec nehodí. Navíc je k nábřeží a k ulicím města na druhém břehu řeky otočena vysokou a fádní boční zdí. Čelo budovy míří k nevzhlednému betonovému nadjezdu, z něhož k nákupnímu centru vede hlavní přístupová cesta.

Skupina zlínských osobností přišla s tím, že by architektovi budovy Radomíru Kamanovi měla být udělena Anticena města Zlína za rok 2005. Podle architekta Ivana Bergmanna mají budovy v centru města plnit více funkcí. „Budova Čepkova je postavena jen za účelem nákupů. Tím pádem se velmi potenciální prostor ve středu města stává po zavírací hodině hypermarketu mrtvou zónou,“ komentoval stavbu architekt Bergmann ve Zlínských novinách. Iniciátorem spíše recesistického návrhu na anticenu byl Petr Kousal. „Vyjel jsem na terasu zlínského mrakodrapu a díval se dolů na město. Čepkov mě úplně udeřil do očí. Bylo to zrovna na podzim, když magistrát vyzýval občany, aby podali návrhy na Cenu města Zlína. Spolu s architektem Ivanem Bergmannem a několika dalšími lidmi jsme se toho chytili,“ vzpomíná Petr Kousal.

Překvapení radní pochopitelně zavedení takového ocenění odmítli. Ostatně konečnou podobu hypermarketu sami schválili. I když radnice předtím usilovala o to, aby bylo nákupní centrum otočeno směrem k městu, nakonec radní ustoupili. Báli se, aby nepřišli o jediného investora, který měl o letitou ruinu zájem. Nelichotivě se o vzhledu nákupního centra vyjádřil i hlavní architekt města Pavel Novák. „Dohoda s investorem v podstatě nebyla možná. Druhá strana nechtěla ustoupit ze svého návrhu řešení. Udělali pouze nějaké kosmetické úpravy. Hlavní problém, tedy natočení budovy, jsme nevyřešili. Beru to jako svoji osobní prohru, nicméně nakonec o celé věci rozhodli radní. Na druhé straně ale politiky chápu. Třeba by se už žádný nový investor neobjevil,” řekl Pavel Novák v rozhovoru pro MF Dnes. V centru Zlína tak vyrostl nový Kaufland. „Pro Zlín to z architektonického, ale hlavně z urbanistického hlediska není dobře,” dodal Pavel Novák.

O něco smířlivěji se na podobu hypermarketu Čepkov dívá jiný architekt, Svatopluk Sládeček. „Nejsem tou budovou tolik pohoršený, ačkoliv její forma je docela odpudivá. Vždycky je možné stavbu vyřešit tak, aby lidem něco říkala a nebylo to úplně tupé zvíře, jako je Čepkov. Když ho ale vidím v provozu, říkám si: Díkybohu za jakýkoliv pohyb dopředu. I když tam lidi chodí jen pro rohlíky, alespoň tamtudy chodí,“ říká Svatopluk Sládeček.

Nejistá budoucnost továrních budov
Velký otazník visí nad budoucností rozlehlého areálu původně Baťovy továrny, později národního podniku Svit. Na více než sedmdesáti hektarech západně od centra města se nachází přes sto budov, z jejichž útrob se kdysi chrlily miliony párů bot. Po krachu Svitu v devadesátých letech ale začala továrna chátrat. Areál jen pomalu obsazují podnikatelé a většina budov není příliš dobře udržovaná. Přitom potenciál tohoto areálu je obrovský. Už Baťa nechal tovární budovy postavit tak, aby v případě potřeby nebyl problém proměnit skladiště v provoz na výrobu bot nebo třeba na kanceláře. Unifikované stavby to poměrně snadno umožňovaly. „Je třeba využít budov s univerzálními rozměry, které je možné snadno adaptovat na jakékoli vnitřní uspořádání, stejně tak i technické infrastruktury a komunikací. Jde o objekty, do nichž je třeba znovu přivést život,“ upozorňuje Petr Kousal.

Jeho názor sdílí i architekt Svatopluk Sládeček: „Tyto budovy nabízejí celé spektrum možného využití, od sociálního obydlení až po luxusní obchodní nebo kancelářské prostory. To vše by z nich šlo udělat. Myslím, že v dosahu centra města chybí bydlení a rekonstrukce na byty by byla relativně snadná.“ Zkušenosti ze západoevropských měst, kde se rozlehlé čtvrtě opuštěných továren proměnily v prestižní adresy pro bydlení nebo byznys, mu dávají za pravdu.

Podle Petra Kousala by se při revitalizaci baťovského areálu měla daleko víc angažovat zlínská radnice. „Na Magistrátu města Zlína by měla být ustanovena funkce koordinátora pracujícího na plný úvazek s odpovídajícími pravomocemi přesahujícími volební období,“ domnívá se Petr Kousal. Podobné názory zaznívají i přímo na radnici. „Bylo by dobré, aby za problematiku bývalého svitovského areálu byl zodpovědný přímo některý z radních,“ myslí si Kateřina Pešatová, která má na starosti odbor kultury a památkovou péči.

Podle zlínské radnice je hlavní problém v nevyjasněných majetkových vztazích. „Na nemovitém majetku Svitu v areálu i mimo něj váznou několikanásobné zástavy. Proto není možné zahájit jednání o prodeji. A když nebudeme nemovitosti vlastnit, nemůžeme do nich ani investovat,“ uvedl zlínský radní Martin Janečka. Magistrát už ale rozhodl, že od České konsolidační agentury koupí asi pětinu akcií společnosti Svit a pohledávky za zhruba šest miliard korun, které po kdysi gigantické obuvnické firmě zůstaly. Dozorčí rada agentury s transakcí souhlasila, schválit ji ale musí ještě vláda. Radnice by pak mohla vyjít vstříc podnikatelům v areálu a více ovlivňovat jeho další rozvoj. Z peněz Evropské unie by město rádo budovy modernizovalo a zvýšilo úroveň podmínek pro podnikání. Zatím zlínská radnice vlastní pouze jednu budovu, kterou nedávno začala za peníze od Unie přestavovat na Podnikatelské inovační centrum. To by mělo vybraným začínajícím firmám poskytovat po určitou dobu za zvýhodněných podmínek prostory pro lehkou výrobu, kanceláře či laboratoře.

Mrakodrap je opět pýchou města
Zlomovým bodem se pro Zlín stala neobyčejně zdařilá rekonstrukce bývalé správní budovy firmy Baťa, které místní už od Baťových časů říkají „zlínský mrakodrap“. Velkorysá budova číslo 21, jak zní podle situování v továrním areálu její oficiální název, byla v době svého vzniku symbolem moci světového obuvnického impéria. Nyní je pro mnohé nadějí, že alespoň něco z baťovské tradice ještě žije a že má smysl do obnovy funkcionalistických památek ve Zlíně investovat.

Když byla šestnáctipodlažní stavba v roce 1938 dokončena, byla to nejvyšší budova v tehdejším Československu a po bankovním domě v Antverpách druhá nejvyšší v Evropě, nepočítaje ovšem věže katedrál. Dodnes je nepřehlédnutelnou dominantou Zlína. Skoro pět desetiletí ovšem vrcholné dílo architekta Vladimíra Karfíka stagnovalo v socialistické péči, stejně jako celý podnik. Když Svit zkrachoval, začala unikátní budova chátrat. Tomu udělal v roce 2002 přítrž tehdejší premiér Miloš Zeman, který budovu věnoval zlínskému krajskému úřadu. Stát pak do opravy „jednadvacítky“ napumpoval 636 milionů korun. Dnes tu sídlí krajský a finanční úřad.

Cílem nákladné rekonstrukce bylo budovu omladit. Zároveň by však co nejvíce měla odpovídat tomu, jak vypadala po dokončení v roce 1938. V památkově nejcennějších částech budovy, například v osmé, takzvané ředitelské etáži byly zachované prvky restaurovány, případně doplněny replikami. V soutěži Grand Prix, kterou pořádá česká Obec architektů, byla práce Ivana Bergmanna, Ladislava Pastrnka, Petra Všetečky, Mirky Chmelařové, Marka Šlesingra a Milana Vašiny oceněna jako nejlepší rekonstrukce roku.

Krajský úřad vlastní i několik dalších budov v továrním areálu. Jedna z nich by se měla proměnit v sídlo krajské knihovny, další poslouží Krajské galerii výtvarného umění. Nové místo by tu měla najít i atraktivní expozice obuvnického muzea. Je pravděpodobné, že se rekonstrukce časem dočkají i jiné funkcionalistické budovy. Brněnský architekt Petr Všetečka, který měl při opravě „zlínského mrakodrapu“ na starosti restaurování památkově nejcennějších částí, nyní jedná se zlínskou radnicí o tom, že by byla podobně citlivě zrekonstruována další unikátní baťovská stavba, Památník Tomáše Bati. Ten vznikl v roce 1933 po tragické smrti Tomáše Bati podle projektu Františka Lydie Gahury. Prosklená vzdušná budova nesená betonovými sloupy se po pozdějších přístavbách stala sídlem zlínské filharmonie a galerie a nyní nese název Dům umění. Podle Všetečky by měly přístavby zmizet a budova by měla opět sloužit původnímu účelu.
Památník Tomáše Bati
Zdroj: Státní okresní archiv Zlín-Klečůvka
Zlínský Památník Tomáše Bati, třicátá léta. Působivé dílo je moderní parafrází staveb vrcholné gotiky: jen opěrný systém a barevné vitráže, jen železobetonový skelet a sklo.
Kam směřuje zlínská architektura?
Nedaleko od Domu umění začaly práce na stavbě, která by se měla stát další ze zlínských dominant. Kongresové a univerzitní centrum, v němž bude i koncertní sál zlínské filharmonie, navrhla česko-britská architektka Eva Jiřičná. I tato stavba vyvolala mezi lidmi emoce. Vadí jim, že přijde na zhruba miliardu korun, které by podle nich bylo lépe investovat jinde. Architekty zase popudilo, že tak významná stavba byla zadána bez vyhlášení soutěže. Jiné provokuje to, že by se mezi pravoúhlými baťovskými cihlovými kvádry měly objevit dva bělostné ovály kongresového centra. Někdo to naopak považuje za klad. „Myslím, že ta budova může mít podobný efekt jako tančící dům v Praze. Upoutá pozornost a lidi pobaví,“ říká Svatopluk Sládeček. Právě on je spoluautorem dalšího projektu, který v nejbližších letech razantně změní tvář zlínského náměstí Míru. Sládečkův úzký, kovem obložený dům, který autor familiárně nazývá „robot Emil“, už stojí na severní straně náměstí vedle pošty. Nová stavba, na níž se podílí i architekt Ivan Bergmann, zaplní proluku od východní strany náměstí až po ulici Dlouhou. „Bude tam nákupní pasáž průchozí z náměstí do Dlouhé ulice. V ní budou obchody, restaurace a nahoře menší multiplex celkem pro zhruba tisíc lidí. Historická budova Záložny od Dominika Feye zůstane zachována a bude s komplexem propojena,“ doplňuje Svatopluk Sládeček. Věří, že nový komplex budov střed města výrazně oživí. Nákupní galerie takového typu zatím Zlínu chyběla, suplují ji hypermarkety. Samotný střed města si dosud zachovával, snad až na velkou koncentraci bank, spíše maloměstský ráz.

Dva naposledy uvedené příklady dávají tušit, že zlínská architektura přišla o své specifické charakteristiky, jejichž základy byly položeny v baťovském období. „Zlínská architektura, to byla baťovská architektura za první republiky a poválečná architektura do padesátých let. Později se její charakteristické rysy zúžily na používání cihelných obkladových pásků a jisté urbanistické kvality, které se ještě sledovaly například při výstavbě první etapy sídliště Jižní Svahy. Řekl bych, že v osmdesátých letech už i to bylo pryč a zlínskou architekturu reprezentovalo jen pár jmen. A v devadesátých letech se až na výjimky o zlínské architektuře mluvit ani nedá. Dnes už neexistuje nic, co by zlínskou architekturu odlišovalo. Je stejná jako kdekoli jinde v republice,“ shrnuje Svatopluk Sládeček.

Otázka, zda se Zlínu podaří v budoucnu uchovat genius loci živého funkcionalistického města v zahradách, je otevřená.


zlin_mrak
Snímek: Josef Havel

Největší unikum Zlína, funkcionalistickou architekturu a moderní urbanistický půdorys, totiž nemůžete obsáhnout návštěvou nějaké specializované expozice. Tuto jedinečnost, kvůli níž se Zlín chystá ucházet o patronaci UNESCO, si musí cestovatelští labužníci "odchodit" ulicemi zeleného města, nebo si ho vychutnat pohledem z kopců, jimiž je ostatně Zlín obklopen. Ideální je letecký pohled - ten vám rádi zprostředkují na nedalekých letištích v Holešově, Otrokovicích nebo v Kunovicích.

Zlínský mrakodrap

Lokalita, v níž Tomáš a Jan Baťové ve 20. a 30. letech uplynulého století realizovali velkorysý podnikatelský plán, je dodnes magnetem pro obdivovatele funkcionalismu z celého světa. Pozastavují se nad jednoduchostí a nápaditostí urbanistického řešení městské aglomerace, na němž se podepsali architekti Gahura, Corbusier, Kotěra a Karfík. Bohužel - vlajková loď baťovské architektury - zlínský mrakodrap, svého času nejvyšší administrativní budova v Evropě, dílo Vladimíra Karfíka, je od půlky srpna v péči opravářů, kteří jí mají vrátit zašlý glanc. Alespoň na papíře si ovšem můžeme připomenout její největší atrakci a technickou lahůdku - výtah a současně kancelář šéfa firmy o rozměrech 6 x 6 metrů s klimatizací a s umyvadlem. Samozřejmostí je potrubní pošta či podlahové zásuvky elektrického proudu. Kvůli rekonstrukci je bohužel vyřazen z provozu i další turistický magnet města - obuvnické muzeum. Ostatně - někdejší baťovské a později svitavské průmyslové areály už dnes nejsou využívány k původním výrobním účelům - vzhledem k tomu, že obuvnický průmysl ve Zlíně prakticky zanikl.

Turistický rutinér asi kvůli vnějšímu pohledu na funkcionalistické památky, které jsou ještě příliš moderní, živé, a tudíž také obydlené nebo využívané úřady a podnikateli, městem brouzdat nebude. I pro něho má ovšem město své atrakce klasického střihu. Více než důstojnou alternativou je například návštěva zlínského zámku se stálou výstavu cestovatelů Hanzelky a Zikmunda nebo exkurze do vily Tomáše Bati.

Odkaz cestovatelů Hanzelky a Zikmunda

Ve zlínském zámku sídlící Muzeum jihovýchodní Moravy spravuje rozsáhlé sbírkové fondy, které tvoří několik expozic ve Zlíně, v Malenovicích, ve Vizovicích, v Luhačovicích a na Ploštině. Přírodovědný fond pochází ze sbírky hraběte Seilerna, studijního ústavu firmy Baťa a vlastních regionálních výzkumů. Nachází se zde i ojedinělá specializovaná sbírka z historie orientačního běhu, dokumentační materiály z cest inženýrů Hanzelky a Zikmunda. Tito čeští cestovatelé spojili se Zlínem i část svého života, proto při zdejším muzeu vznikla nadace Odkaz H+Z, která převzala správu nad jejich archívem.

I díky ní roste ve Zlíně unikátní Dokumentační středisko moderního českého cestovatelství, které se chce starat o to, aby se na české cestovatele 20. století nezapomnělo. Vzniká právě na základech, které položil Archív Hanzelky a Zikmunda před pěti lety. Slavná cestovatelská dvojice se totiž rozhodla věnovat své archívy právě Zlínu. Desítky kilogramů dokumentů postupně převzalo muzeum jihovýchodní Moravy. Na odkaz cestovatelů se logicky začaly napojovat další zajímavé osobnosti. Nedávno přibyl archív cestovatele, skladatele, dirigenta a filmaře Eduarda Ingriše, mimochodem autora zlidovělé písničky o Niagáře a starém tulákovi. Ingriš velkou část života věnoval Jižní Americe a cestou přes oceán na balzovém voru Cantuta potvrdil, že úspěch Thora Heyerdahla a jeho expedice nebyl náhodný.

Řízením osudu se Archív H+Z rozšířil také o fragmenty z dokumentů Heleny Šťastné-Bübelové, cestovatelky a výtvarnice, která dnes žije ve Francii. Kromě Archívu Hanzelky a Zikmunda tedy ve Zlíně připravili projekt daleko přesahující hranice regionu. Mezi další kulturní zajímavosti města patří zlínské filmové ateliéry, proslavené v 60. letech animovanými a trikovými filmy Karla Zemana a Hermíny Týrlové.

Starý kostel uprostřed moderny

Co dalšího byste si ve Zlíně neměli nechat ujít? Tak třeba budovu radnice, postavenou v roce 1923 na místě její vyhořelé předchůdkyně, podle návrhů akademického architekta a sochaře F. L. Gahury. Jeho dílem je i socha Lešetínského kováře na severní straně nárožní budovy.

V samém středu města upoutá i Trantírkův dům. Nárožní činžovní objekt, který byl vystavěn na začátku 40. let. Přízemí bylo vyhrazeno bohatě proskleným obchodním plochám, v dalších čtyřech patrech byly nadstandardní byty. V 90. letech 20. století byl vypracován návrh na rekonstrukci a dostavbu celého komplexu.

Zlín rozhodně neoplývá starobylými památkami, světlou výjimkou je římskokatolický kostel sv. Filipa a Jakuba. Pochází pravděpodobně z 15. až 16. století a je jednou z dominant města. Jeho dnešní podoba vznikla po přestavbě v letech 1800 - 1830. Oproti barokní podobě má širší a vyšší hlavní loď, okna jsou darem zlínských farníků. Ve zvonici jsou ocelové zvony z Vítkovic a varhany od bratří Reigrových z Krnova. V letech 1969 - 70 byla provedena rekonstrukce interiéru.

Evangelický kostel už zase mnohem víc zapadá do moderního pojetí města. Stavba je pojata střídmě a jednoduše. Dominuje jí štíhlá věž zvonice navazující na dvě hranolovité stavby. Autorem projektu je architekt Vladimír Karfík. Jednoduchost a funkcionalita návrhu koresponduje s baťovskou architekturou Zlína.

zlin_nam
Zlínské náměstí

Snímek: Josef Havel

Baťovy stopy

Se jménem Tomáše Bati zůstane město spjato už navždy a jeho stopy lze nalézt takřka na každém kroku. Například Dům umění je původní Památník Tomáše Bati, později se stal sídlem Státní galerie a Filharmonie Bohuslava Martinů. Státní galerie byla zřízena v roce 1953 a je zařízením Ministerstva kultury. Zaměřuje se na české umění 19. a 20. století, problematiku meziválečného Zlína, jeho architekturu a urbanismus.

Vila Tomáše Bati byla postavena v roce 1911 podle návrhu architekta Jana Kotěry, zakladatele moderní československé architektury. Na parkových úpravách se podílel pražský zahradní architekt František Thomayer. Sídlí zde Nadace Tomáše Bati, která podporuje věci veřejné a lidem prospěšné, vzdělávání mládeže atd. Prohlídky jsou možné po objednávce pouze pro školy a skupinky lidí, jinak je zde pro veřejnost zavřeno.

Počátkem 30. let nechal Baťa vybudovat podle návrhu architekta F. L. Gahury nový městský hřbitov - Lesní hřbitov. Iniciátorem myšlenky byl Baťův příbuzný, městský lékař dr. R. Gerbec. Lesní hřbitov byl koncipován na roštovém pravoúhlém půdorysu jako společný ústřední hřbitov pro obce Velkého Zlína. Dominuje mu kamenný kříž s Gahurovou plastikou Ukřižovaného Krista v průsečíku os. Podnikatel Tomáš Baťa a pilot A. Brouček byli po leteckém neštěstí jedni z prvních pohřbených. Rozloha přírodního prostředí činí cca 21 ha.

Zlín - město v zahradách

Památník Tomáše Bati

  zlin_mrak


















  zlin_nam


 

 
 
 
 
 
 
 

PŘÍPRAVNÉ KURZY K TALENTOVKÁM NA ARCHITEKTURU

Powered By CMSimple.dk | Design By DCWD | 2Bdesign