ARCHITEKTURA > SAMOSTUDIUM > architektonické cesty > Liberec
 
 

Liberec


> LIBEREC - MĚSTO ARCHITEKTONICKÝCH POKUSŮ

> Město Liberec leží nedaleko česko-polsko-německého trojmezí vklíněno mezi masiv Jizerských hor a Ještědsko-Kozákovský hřbet. Jeho ekonomická a kulturní orientace byla historicky orientována spíše severním směrem, do oblastí Slezska a Lužice, a tudíž se po pádu železné opony zničehonic ocitlo v oblasti periferie, na samých hranicích hermeticky uzavřeného východního bloku. Poválečný odsun sudetských Němců, jež zbavil Liberec většiny původního obyvatelstva, pak způsobil vznik jakési hlubší, vnitřní perifernosti města, jež ho zasáhla zřejmě mnohem více než perifernost geografická.

Navázání nových vztahů města pak zabránila nedostatečná aktivita politiků a úředníků, kteří nebyli do dnešních dnů schopni realizovat kompletní dálniční či kvalitní vlakové spojení města s Prahou a po pádu komunismu pak oživit ideu nacistického vedení města, jež plánovalo napojení Liberce na německou síť dálnic. I přesto město působí v jistém smysluLiberec - Dolní centrum jako rušná křižovatka, křižovatka národů, ideologií či uměleckých směrů, jež si tu podávaly lítací dveře dějin.

Asi nejviditelněji se činnost tohoto dějinného kolotoče podepsala na architektonické tváři města, nejvíce pak na prostoru takzvaného dolního centra, které je i dnes, v době, kdy se Liberec probouzí k novému životu, místem neobyčejně intenzivní stavební aktivity. Dolní centrum je navíc nejen metaforickou křižovatkou dějin, ale také slouží městu jako skutečná křižovatka dopravní. Dovolte mi tedy, abych vás zde seznámil s tímto nezvyklým místem, jež je skutečným srdcem Liberce, srdcem, které přestože prodělalo několik silných infarktů, neustále, a zdá se že se stále větší silou, vhání krev do cévního systému města.

Liberec - Soukenické náměstí Od pradávna sloužilo místo v údolní nivě Nisy ke zpracování textilu. Systém mlýnských kanálů sem přiváděl vodu, sloužící soukenickým dílnám, jež daly jméno i jednomu z ústředních bodů dolního centra - Soukenickému náměstí. V návaznosti na soukenické řemeslo se tu provozovalo i barvířství, což dokládá název ulice Barvířská, ústící právě na Soukenické náměstí. Dolní centrum bývalo tedy a do jisté míry stále je jakýmsi provozním, urbanisticky roztříštěným zázemím centra Liberce, hrdě se vypínajícího na malém návrší nad ním.

Liberec - Soukenické náměstí První skutečná stavební revoluce, jež zasáhla celý Liberec a dotkla se proto také oblasti dolního centra, probíhala od konce století 18. až do konce století následujícího. Vzrůstající ekonomická síla města se nejprve projevila v pozdně rokokové výstavbě. Vedle nové čtvrti Kristiánov se podepsala tato epocha také na tváři postupně se rodícího Soukenického náměstí, kde v blízkosti Pražské ulice vedoucí ke Staroměstskému náměstí (dnes náměstí Dr. Eduarda Beneše) vyrostl hostinec Německý dům (1802). V průběhu 19. století pak uliční čáry historizujících činžovních domů prostor náměstí víceméně ze tří stran uzavřely. Tečkou za stavebními úpravami Soukenického náměstí v průběhu dlouhého století se stal Bayerův secesní obchodní dům (1903), jehož patrová hmota zaplnila severovýchodní část dnešního volného prostranství. Jako jeden z prvních libereckých obchodních domů předznamenala tato stavba pozdější dominující úlohu dolního centra, nového hlavního tržiště Liberce.

Liberec - terminál Další zlomové údobí ve vývoji architektury a urbanismu dolního centra představovala 20. a 30. léta. Zájem stavebníků první republiky se opět upřel k Soukenickému náměstí, jež svojí polohou na ose nádraží – Staroměstské náměstí – Městské divadloUmělecko-průmyslové muzeum nabízelo nejlukrativnější parcely dolního centra. Po asanaci starší architektury, například právě Německého a Bayerova domu, tu mezi léty 1928–1936 vyrostly tři stavby opravdu velkoměstských měřítek.

liberec_janska Jako první byl na místě zbořeného Německého domu vystavěn Palác Dunaj Kotěrova žáka Adolfa Foehra. Pro německou pojišťovnu Donau tu Foehr postavil obdobnou stavbu, jakou pro stejnou instituci realizoval v Praze ve Spálené ulici. Jedná se o masivní hmotnou budovu s dvěma terasami v nejvyšších patrech, po obvodu budovu obíhajícími. Ačkoli jde o architekturu poměrně konvenční, jež trochu bezradně lavíruje mezi progresivním konstruktivismem (jednoduché konstrukční členění čela fasády) a novým klasicismem (odlišným materiálem a pilastry akcentovaná horní část připomínající atiku), nelze jí upřít, že z urbanistického hlediska do své doby velice roztříštěné náměstí alespoň zčásti sceluje.

Vedle Paláce Dunaj, na druhé straně úzké Revoluční ulice, vznikl o tři roky později Obchodní dům Baťa (1931) architekta Vladimíra Karfíka. Jedná se o vysokou funkcionalistickou věž s pásovými okny, která jako by hlídala vstup do Pražské ulice, do historického jádra města. Je to právě ona, jež představuje vpád barů a neonů, jak vystřižených z Nezvalova Edisona, do Liberce.

liberec_od jested2 Poslední z prvorepublikových realizací Soukenického náměstí stojí na opačné straně prostoru než její dvě předchůdkyně. Jedná se o budovu pojišťovny Assicurazioni Generali a Moldavia Generali z roku 1936, navrženou Friedrichem Lehmannem. Jako by se Lehmann snažil ve svém osmipatrovém věžáku vyjádřit solventnost stavebníka. Hranol věže působí díky bosovanému kamennému obložení mezi prvním a šestým patrem jako nedobytný trezor, v němž budou peníze potencionálního zákazníka opravdu pečlivě střeženy. „Portikus“ se sloupy a výrazným architrávem, kryjící dvě horní patra, pak vyvolává představu dlouhé tradice, jež je pro pojistné smlouvy hodnotou z nejdůležitějších.

Honosné výškové budovy, jež vznikly během první republiky v prostoru Soukenického náměstí, znamenaly na delší dobu tečku za dynamickým stavebním rozvojem města. Druhá světová válka byla na novou architekturu ze zřejmých důvodů skoupá. Po ní se městské stavební aktivity ocitly v pochopitelné krizi, způsobené odchodem původních obyvatel a pronásledováním buržoazní třídy (častého to stavebního investora) komunistickým režimem.

liberec_dum kultury Klíčovým pro poválečný rozvoj dolního centra se stalo odstranění tramvajové dopravy z historického jádra města (z ulic Pražská, Moskevská i nám. Dr. E. Beneše). Z oblasti Fügnerovy ulice se tak stal dominantní uzel MHD, což ještě posílila výstavba tramvajového spojení s Jabloncem (1955), které ulicí Na Bídě do dolního centra ústí. Na úkor poněkud umrtveného horního centra začalo být dolní centrum nejživějším bodem města.

Možnosti tohoto živého, přesto z valné části dosud nezastavěného území, si uvědomovali i plánovači města. Již krátce po válce sem hodlali situovat novou budovu divadla, nakonec byla ovšem začátkem 60. let (1961) vypsána soutěž na budovy kulturního a obchodního domu. Od prvních kroků ke skutečné realizaci ovšem uběhlo dalších téměř 20 let.

liberec - OD Ještěd Jako první byl v roce 1979 (realizace 1970–1979) dokončen OD Ještěd Miroslava Masáka (spoluautor OD Máj v Praze) a Karla Hubáčka (autor hotelu na Ještědu). Výrazně horizontální soustava menších hranolových objektů s pasážemi rozšířila dolní centrum směrem k ulici 1. máje a k nádraží. Fasáda objektu obložená střídavě hnědými a oranžovými plechovými panely a bílými kachlíky připomíná přístavní překladiště kontejnerů, což ještě umocňuje užití malých oválných okének, anticipujících okna lodních kajut. Osobně se domnívám, že ačkoli byli autoři OD Ještěd svázáni omezeným rozpočtem, podařilo se jim vytvořit na svou dobu pozoruhodnou stavbu. Budova sama o sobě poutá divákovu pozornost neotřelým, futuristickým provedením některých detailů (okénka, kopulky). V urbanistickém kontextu pak dynamické seskupení mnoha hmot v dlouhém horizontálním pásu vytváří vhodný kontrapunkt k věžovým domům Soukenického náměstí.

liberec_terminal2 Mnohem méně uspokojivě působí budova Kulturního domu, postavená v roce 1985 (architekt Pavel Vaněček). Nevhodné je zejména její umístění za OD Ještěd směrem k nádraží, do místa, kde je víceméně odstřižena od živého prostoru Soukenického náměstí a Fügnerovy ulice. Samotná stavba je pak poměrně nezajímavým hnědavým monolitem, jež postrádá větší charisma a nikterak se neodkazuje ke své funkci.

Po pádu komunismu zůstala pro architekty výzvou východní, dosud nezastavěná část dolního centra. Viditelným zásahem do života města se stal po elegantním OD Balon s pravoúhelnou věžovitou konstrukcí na svém vrcholu (1994, architekt Jan Faltejsek, nároží Moskevské a Lipové ulice) zejména ústřední terminál MHD, vystavěný v letech 1995–1996 na volném prostranství na jihovýchodním konci Fügnerovy ulice (architekt Patrik Kotas). Jednoznačným pozitivem této lehké stavby se středním rizalitem s hodinami je její průchodnost, jež zabraňuje rozdělení dolního centra na dvě vzájemně nekomunikující, oddělené části.

liberec_palac syner V dolním centru byla v posledních letech postavena ještě celá řada dalších budov. Výrazně se do jeho podoby zapsal zejména architekt Jiří Suchomel (Palác Centrum 1997 (Suchomel, Syrovátko), Palác Syner 1998 (Suchomel, Šaml, Syrovátko), Agrobanka 2000 (Suchomel, Šaml)). Za nejzdařilejší považuji z těchto tří realizací Palác Centrum v Jánské ulici, jež pestrým členěním fasády navozuje dojem několika nezávislých domů a odkazuje se tak k tradičnímu architektonickému vývoji ulic.

Do budoucna bude pak největším zásahem do charakteru dolního centra právě probíhající výstavba mamutího kulturního komplexu Forum (Radim Kousal, Siadesign) v prostoru mezi Fügnerovou a Blažkovou ulicí, jež má díky průchodům, parkům a dvoranám zachovat prostupnost města jižním směrem. Zastavění nevábného parkoviště a zároveň vizuální uzavření prostoru Fügnerovy ulice se na první pohled jeví jako dobrý nápad.

liberec_od jested a lehmann Liberecké dolní centrum prochází a procházelo bouřlivými změnami. Díky novému kulturně-obchodnímu centru Forum se nyní plánuje demolice OD Ještěd. Budovu bych pro její výše zmíněné kvality neboural. Na druhou stranu v Liberci se nepřetržitě bourá a staví již pěknou řádku let a možná takový postup již patří k místnímu koloritu. Možná právě podobné kontroverzní kroky dávají městu pod Ještědem jeho neopakovatelné kouzlo. Architektury rozličného charakteru se tu poměrně nekoncepčně střetávají a vytvářejí tak neotřelou směsici chutí, kterou v jiném městě rozhodně neochutnáte. Nejvýrazněji je pak tato „sladkoslaná“ příchuť citelná v prostorách dolního centra. Každá generace do něj otiskuje svoji stopu, stejně tak jako tisíce cestujících, jež denně projdou zdejším ústředním terminálem MHD, odkud vyjíždějí všechny liberecké tramvaje i autobusy.



> LIBEREC - MÍSTOPIS


> Obchodní dům Ještěd - dílo významného tvůrce

O novém moderním obchodním domě se v Liberci uvažovalo od konce 50. let 20. století. V roce 1962 proběhla architektonická soutěž, ve které zvítězil Eduard Adamíra a Vladimír Syrovátko. Miroslav Masák a Jiří Svoboda skončili druzí. Miroslav Masák pak v roce 1968 vypracoval studii, která se stala základem realizovaného řešení. Objekt projektovat Sial v letech 1969-73. Vedení projektu převzal Karel Hubáček, který byl autorem jedné z předchozích studií. Profesor Masák k tomu říká: „Ve shodné době jsme vyhráli soutěž na obchodní dům Máj v Praze. S Hubáčkem, který byl ještě stavbou na Ještědu vázán k Liberci, jsme se dohodli, že já povedu pražskou a on libereckou stavbu. Autorsky, především na návrzích interiérů a doplňků, se podíleli i tehdy mladí architekti Školky, například Jiří Suchomel, Václav Králíček, Michal Brix..." Dílo výrazně ovlivnili i statik Václav Voda a stavební inženýři Otto Nykodým a Jiří Bílek. Na projektu tedy pracovalo více lidí, ale rozhodující tvůrčí podíl měli Hubáček s Masákem.
Architektonický koncept byl ovlivněn řadou skutečností. Mimo jiné se nejednalo o klasický obchodní dům, ale o obchodní středisko sdružující do jisté míry samostatné komerční prostory pro devět budoucích uživatelů, kteří byli zároveň investory. Pasáže je nutno vidět jako první krok k tehdy zvažovanému širšímu konceptu propojení nádraží s náměstím Dr. E. Beneše. Realizace trvala od roku 1970 do roku 1979. Budova „A" byla otevřena v prosinci 1978, budovy „B" a „C" v červenci 1979. Z původního návrhu nebyla uskutečněna budova „D" ani velké zastřešující kopule nad domy „A" a „B". Objekt má jeden suterén (kvůli hladině spodní vody), přízemí a dvě patra. Obestavěný prostor je 100 000 m3. Z celkové užitné plochy 24 000 m2 tvoří 9 000 m2 odbytové prostory. Na provedení se nepříznivě podepsala nízká kvalita tehdejší stavební výroby. Zároveň je třeba dodat, že stávající podoba je znešvařena utilitárními úpravami posledních let.
Přes všechny nedostatky představuje podle mého názoru obchodní dům Ještěd nepostradatelnou součást kulturního dědictví České republiky. Jeho architektonická kvalita je ve srovnání s dobovou produkcí nadprůměrná. Dále je tu hledisko díla významného tvůrce. Osobně nevidím důvod, proč by tento aspekt neměl být brán v úvahu v případě architektonického dědictví 20. století.
Za podstatnou považuji skutečnost, že objekt dobře slouží svému účelu a není důvod se domnívat, že by tomu tak nemohlo být i nadále. Otevřená pasáž představuje výrazný městotvorný prvek, který je v libereckém počasí opodstatněný i funkčně. Nejedná se navíc o uzavřenou kompozici, ale o strukturu, která umožňuje jak jistou míru transformace, tak navazování.

Převzato z časopisu Architekt
Miloš Solař
architekt, pracovník Národního památkového ústavu v Praze


> Nová liberecká radnice (1893)

Od roku 1893 se Liberec pyšnil novou dominantou města. Tou se stala právě dokončená velká radniční budova s bohatou dekorací věží a věžiček, které zcela ovládly prostor před ní ležícího hlavního, tehdy Staroměstského náměstí. Skončilo sedmileté období intenzivní činnosti vedoucí k postavení tohoto díla i několik desítek let trvající snaha libereckých radních o získání důstojných a hlavně dostačujících prostor pro výkon správy města, které se v 19. století horečnatě rozrůstalo. Utichly spory nejen o koncepci této budovy, ale i o zachování staré radnice, kterou mnoho libereckých občanů chápalo jako výraz tradice města.
Téměř po třech stoletích korunovala rozkvět města opět stavba radnice. Tentokrát však daleko rozměrnější, byť vymezená prostorem pozemku na severní straně Staroměstského náměstí, kde několik let předtím začala přestavba historického středu města postavením nového divadla. Roku 1850 byl Liberec prohlášen statutárním městem a jeho správa, tehdy již téměř čtyřicetitisícové komunity, nemohla vystačit se skromnými prostorami ve staré radnici. Potřeba nové úřední budovy se stávala naléhavou a město krátce po polovině století počalo se systematickým získáváním pozemků na severní straně Staroměstského náměstí. Během let 1857-77 se podařilo vykoupit všechny domy v tomto prostoru a roku 1881 (se stavbou divadla) se započalo s jejich demolicí. Druhým důležitým krokem se stalo finanční zajištění stavby. Liberecká spořitelna zřídila roku 1879 konto pro stavbu nové radnice a složila na ně 30 000 zlatých. V listopadu 1886 zemřel Franz von Liebieg a odkázal na stejný účel 100000 zlatých. Vize nové radnice se stávala reálnou.
Již na jaře roku 1886 zahájilo město přípravy zřízením stavebního výboru. Ten poprvé zasedal 15. ledna 1887 a shrnul dosavadní výsledky své práce, když zde jeho členové - městský stavební inženýr Adolf Kaulfers a vedoucí stavební inspekce a zároveň městský radní Ferdinand Felgenhauer - představili náčrt nové budovy, včetně průvodního komentáře. V rozpracované a tištěné podobě pak výbor předložil studii 15. března 1887 zastupitelstvu města, včetně cenové kalkulace, která se pohybovala kolem 350 000 zlatých. Návrh podrobně popisoval rozložení jednotlivých místností a jejich využití. Zároveň stavební výbor doporučil zadat zpracování plánů renomovaným architektům. Městské zastupitelstvo tyto návrhy přijalo a definitivně rozhodlo o umístění radnice na ploše domů severní strany náměstí a o vypsání architektonické soutěže. Zároveň se rozhodlo o vytvoření fondu na pokrytí zbývající části nákladů na stavbu. Tehdy bylo také poprvé vysloveno přání, aby stavba byla v renesančních formách. Jména architektů, přicházejících v úvahu při zadávání projektu, ukazovala od počátku na vysoké nároky zadavatelů. Již aktivita Franze von Liebiega, který na konci života kontaktoval v této otázce některé architekty, mířila značně vysoko, když mezi jím oslovenými byli Paul Wallot nebo Georg Hauberisser, první tvůrce berlínského říšského sněmu a druhý známý svou realizací mnichovské radnice. Výčet navrhovaných projektantů byl značně široký, ale nakonec dospěl stavební výbor k zúženému výběru, sestávajícímu z architektů Endeho a Beckmanna z Berlína, Hauberissera z Mnichova, Neumanna, Tischlera, Wielemanse a Streita z Vídně. Do soutěže byli připuštěni ještě vídeňští architekti Mathies, Hudetz a Miksch s tím, že jejich návrhy budou honorovány pouze v případě realizace. Na zasedání stavebního výboru 17. května 1887 se již projednávaly došlé nabídky jednotlivých zájemců a zároveň byli do soutěže ještě zahrnuti berlínští architekti Grisebach a Grotthoff. Zápas o získání přístupu k uplatnění vlastního projektu se tak rozhodně nekončil. I když v létě, po prostudování došlých nabídek, stavební výbor vyzval k užší soutěži jen čtyři architekty - Hauberissera, Neumanna, Grisebacha a Streita, ještě dalších pět projektantů se rozhodlo závěrečné řízení svými návrhy obeslat. Vedle drážďanských E. Giesse a P.Weidnera se jednalo o osobnosti, které měly k libereckému prostředí úzký vztah, H. Miksch s J.Niedzielskim z Vídně, jablonecký R. Stübchen-Kürchner a liberečtí O. Miksch a E. Trossin. Nejagilněji si počínal vídeňský architekt Franz von Neumann, který již během června navštívil Liberec a seznámil se s prostředím budoucí stavby. Zároveň členům stavebního výboru slíbil dodat soutěžní návrhy do 1. října. To ovlivnilo rozhodnutí stavebního výboru do té míry, že toto datum určil jako uzávěrku soutěže.
V rámci probíhající soutěže se projevilo několik skutečností, které ovlivnily řešení soutěžních projektů budoucí nové radnice. Část liberecké veřejnosti se stavěla za zachování historické radniční budovy a této skutečnosti se přizpůsobily návrhy hned několika architektů, berlínského Hanse Grisebacha a mnichovského Georga Hauberissera. Hans Grisebach se s libereckým prostředím měl setkávat i v budoucnosti a jeho vazby na zdejší průmyslníky byly poměrně úzké. Ve svých představách měl zřejmě blíže k tradicionalističteji zaměřeným kruhům, ostatně o tom svědčí i jeho pozdější účast na stavbě Severočeského průmyslového muzea v letech 1897-98. Jiná motivace byla u Georga Hauberissera. I když jeho návrh mnichovské radnice měl velmi inspiračně blízko k tomu, co nakonec v Liberci vzniklo, jeho vlastní úvahy vycházely z celkového vnímání města jako součásti historických českých zemí s Prahou jako hlavním městem. Také jeho návrh počítal se zachováním renesanční radnice, vedle které zakomponoval budovu zjevně inspirovanou pražskou Staroměstskou radnicí. Obě tyto představy vycházely z malé znalosti soudobého politického myšlení v Liberci. Od roku 1885 stála v čele města německá nacionální strana se starostou Carlem Schückerem. Většina zdejších politiků se orientovala spíše na Vídeň jako centrum monarchie než na Prahu, kde postupně převládal český politický živel, který byl pociťován jako permanentní soupeř. Proto stavba upomínající na hlavní město království byla pro zdejší reprezentaci nepřijatelná. Navíc právě snaha o zachování staré radnice byla vhodným důvodem k odmítnutí, když městská rada byla rozhodnuta tuto budovu zbořit, aby se uvolnil prostor již tak stísněného náměstí a vyřešila se neúnosná komunikační situace středu města. Obdobně architekti, kteří počítali s umístěním budovy na osu náměstí, neměli vždy výhodnější pozici. Hans Miksch pocházel z Liberce a s J. Niedzielskim předložili návrh reprezentativní budovy v italizujících renesančních formách. Ale ani tento, jinak oceněný návrh nevyhověl požadavkům zadání, kde sice původně bylo vyžadováno pojetí stavby v renesančních formách, ale v archivu uložený tištěný exemplář je rukou doplněn poznámkou „ve formách německé renesance". Franz von Neumann měl zřejmě v těchto problémech jasno, neboť jeho soutěžní návrh vycházel z bohatě dekorativních forem zaalpské renesance. Jeho návrh měl očividně připravenou cestu daleko dříve, než byla soutěž uzavřena. Důvodem pro to byl jeho aktivní přístup k řešení projektu - nejen že vyhověl po stránce výtvarné a navrhl budovu v základních hmotách se blížící k nedávno dostavěné Schmidtově vídeňské radnici na Ringu, ostatně byl stavebním ředitelem této realizace, ale především vyhověl účelným a více než dostatečným řešením vnitřních prostor a nízkými náklady na stavbu v porovnání k jejímu rozsahu. Jak se později ukázalo, měla volba jeho návrhu i řadu jiných předností, především v zajištění kvalitních uměleckořemeslných prací, které díky svým kontaktům mohl snadno dojednat právě ve Vídni. Vazbou na vídeňskou radnici se stala především figura rytíře s korouhví na vrcholu středové věže, v hlavním městě monarchie od dokončení radnice roku 1883 velmi populární. Již 10. října 1887 vysvětlil Franz von Neumann svůj projekt členům stavebního výboru. Obdobně se zachoval liberecký architekt E. Trossin o týden později a ani on se v nastalém jednání nezbavil šance na úspěch. Rozhodování o vítězném návrhu se přeneslo nejprve na - v rámci výboru - zvolenou komisi ve složení F. Felgenhauer, A. Kaulfers, F. X. Daut a A. Wagner. Ta se shodla na Neumannově návrhu, ale zároveň požádala o další posouzení nezávislou komisí, v jejímž čele měla být renomovaná osobnost. Vybrán byl tvůrce vídeňské radnice Friedrich von Schmidt a k němu ještě další odborníci, profesor vídeňské polytechniky W. Doderer a městský stavební ředitel F. Berger. I tato jury se přiklonila k návrhu Franze von Neumanna, jako druhou nejlepší práci označila projekt architektů H.Miksche a J. Niedzielskiho a třetím místem ohodnotila návrh libereckého E. Trossina. Dne 22. listopadu stavební výbor doporučil Neumannův návrh k realizaci a městské zastupitelstvo toto rozhodnutí schválilo na zasedání 6. prosince 1887. Autor vítězného návrhu byl pak požádán o některé úpravy projektu před zhotovením prováděcích plánů. Týkaly se celkového vzhledu hlavní věže a prodloužení stavby o jeden metr, v interiéru vedle změn ve vestibulu šlo již jen o drobnosti. V lednu 1888 byly změny provedeny a Franz von Neumann začal zpracovávat prováděcí plány, které slíbil dodat do konce dubna.
První rok stavby nové radnice, rozplánované na čtyřleté období, začal v dubnu 1888 demolicí zbylých domů severní strany náměstí. Náklady na stavbu se postupně zvýšily na 400 000 zlatých a tuto částku zastupitelstvo města schválilo 21.června 1888. V té době byl také požádán architekt Neumann o převzetí vedení stavby za honorář 14 000 zlatých. Na tomtéž zasedání bylo projednáno vypsání konkursního řízení na samotnou stavbu s termínem uzávěrky 16. července. Ze čtyř přihlášených stavebních firem nakonec uspěla liberecká stavební společnost Sachers a Gärtner. Architekt Heinrich Sachers, který se zúčastnil i soutěže na projekt, tak nakonec u tohoto nejprestižnějšího stavebního podniku města figuroval alespoň jako realizátor. Již 23. července 1888, krátce po vyhlášení zadání zakázky na stavební práce, se začalo s úpravou místa a o tři dny později s prvními výkopy základů. K položení prvního kamene do základů došlo 20. srpna. Práce na stavbě probíhaly již plným proudem, když došlo k slavnostnímu položení základního kamene. V rámci velkolepě pojednané slavnosti se tento akt uskutečnil 30. září 1888. Do konce roku se usilovně pracovalo na základech a sklepích budovy, stavbu přerušilo až mrazivé počasí na přelomu roku.
V roce 1889 nastala změna ve vedení stavby, 10. dubna ho od architekta Neumanna převzal Franz Steinhäuser a již následující den se zahájila stavební činnost. Na kamenických pracích se v tomto roce vedle již činných firem (Sachers a Gärtner realizovala žulový sokl, vratislavický kameník Josef Wondrak prováděl schody) počal podílet liberecký sochař Josef Elstner, pověřený zhotovením pískovcových článků na portálech, římsách a parapetech vnějšího pláště budovy. Stavba pokročila do konce listopadu, kdy přišel první mráz a práce ukončil, až do stadia započetí mezaninu. Během roku se začaly projevovat první problémy s dodržováním termínů, které se nedařilo plnit především při kamenických pracích z žuly, jež zajišťovala hlavní stavební firma. Na podzim také Neumann navrhl použít na hlavní schodiště místo žuly mramor a tento požadavek schválil stavební výbor až 21. dubna 1890. Třetí rok prací však začal téměř o měsíc dříve. Rozběhly se naplno kamenické práce, osazoval se vlys a krycí deska nad hlavní portál a počátkem května velké postranní konzoly. Do počátku léta se dokončovalo první patro. Během července a srpna se zvedla budova až po druhé patro a bylo vypsáno řízení na zhotovení krovů, které vyhrál hlavní dodavatel. Přesto se práce na žulových článcích pro lodžii hlavního průčelí neustále zdržovaly, až nakonec bylo jejich zhotovení svěřeno Josefu Wondrakovi a jejich položení se uskutečnilo na konci září. Zakázku na klempířské práce obdržel liberecký Winzenz Hillebrand a pokrývačské práce získal další liberecký řemeslník Franz Reinelt. Vídeňská firma Matscheko a Schrödl v polovině října počala se zkouškami nástřiku omítek z umělého kamene. Usilovně se pracovalo na krovech střechy, takže hrubá stavba byla dokončena 5. listopadu. Při oslavě této události se poprvé čepovalo pivo v rozestavěném radničním sklepě. Vzhledem k zakrytí budovy mohly práce pokračovat až do 18. prosince. Během podzimu se také zadávaly zakázky na vnitřní práce. Truhlářské si rozdělily místní dílny, dveře pro místnosti v přízemí a mezaninu měl zhotovit Carl Gürtler a o ostatní se podělili Wendelin Kühler, Anton Engel, Anton Thiel, Heinrich Watznauer a Josef Altmann. Na zasedání stavebního výboru 26. srpna 1890 se také počala projednávat otázka výzdoby radnice, konkrétně ideové skici reliéfu nad hlavním vchodem. Námět měl ztvárnit vztah minulosti a přítomnosti. Architekt Neumann byl pověřen vyhledáním vhodného sochaře a jím doporučený Theodor Friedl z Vídně pak do června 1891 předložil nejprve skici a posléze modely. Figurální reliéf se kompozičně odvíjel od středové sedící ženské postavy - alegorie města, které u nohou sedí putti - symbol lásky a oddanosti. Skupinu čtyř osob vlevo tvořily historické postavy, od předsunutého holdujícího měšťana z počátku 17. století, purkmistra Christopha Hentschela, Kateřinu z Redernu až po stavitele Marca Antonia Spazia. Pravou stranu zaplnily současné postavy starosty Dr. Carla Schückera, architekta Franze von Neumanna a radního Ferdinanda Felgenhauera.
Rok 1891 se již vyznačoval především pracemi na interiérech. Jejich časné zahájení umožnilo zavedení topného zařízení. Na počátku roku se řešilo také osvětlení, byla - symbolicky s odchodem století páry a nástupem století elektřiny - nastolena otázka, zda v radnici zavést elektrické osvětlení. Původně se tak mělo stát v sálu městského zastupitelstva a restauraci v radničním sklepě. V konečné variantě se realizovalo pouze v druhém prostoru o dva roky později a dodávku provedla pražská firma Waldek a Wagner. Jiný moderní vynález, jehož zavedení se též projednávalo, se naopak svého zprovoznění dočkal velmi rychle, již v březnu 1891. Jednalo se o zavedení telefonního spojení. I zde se prosadila pražská firma, tentokrát Deckert a Homolka. V březnu se rozhodovalo o zadání zámečnických prací, užitkové zámečnické práce získal liberecký zámečník Josef Habel. Ve stejné době se zadávala také uměleckozámečnická zakázka a zde se uplatnily daleko více mimoliberecké firmy. Vedle renomovaných vídeňských firem Ludwig Wilhelm a Valerian Gillar se o práci na liberecké radnici zajímal i pražský umělecký zámečník Emil Klingenstein. Z libereckých řemeslníků se v tomto směru angažovali pouze Wenzel Matznar a Anton Hein. I když architekt Neumann dokončil potřebné výkresy v únoru 1891, rozhodnutí o jejich zadání se uskutečnilo až na podzim. Zatímco většinu ozdobných mřížových prací získala firma Ludwig Wilhelm, známá ze stavby vídeňské radnice, menší zakázku - mimo jiné i nástropní lucernu ve vestibulu - získala dílna Valeriana Gillara. Od 1. května se začalo intenzivně pracovat na hlavní věži, klempíři pokrývali nejen hlavní, ale i boční věže měděným plechem a práce korunovalo v září osazení rytíře s korouhví na vrchol (viz v samostatném článku). V červnu se rozhodovalo o zadání sklenářských prací. Také zde se jednalo o běžné i uměleckořemeslné práce. První získal liberecký sklenář Philipp Pohl, zdejší Wilhelm Bartel měl zasklít routami okna ve dvoře. Ozdobné práce připadly vídeňské firmě Geyling's Erben, která zhotovila většinu oken do radničního sklepa. Určitý skluz prací prohloubila navíc podzimní návštěva císaře Františka Josefa I. Přesto se do konce roku podařilo dokončit téměř všechny vnější práce, scházela pouze umělecká výzdoba.
Na počátku roku 1892 dodělali klempíři práci na věžích a střeše. Začínající rok měl být posledním rokem stavby, ale zbývalo ještě mnoho k dokončení, především v interiérech. Do reprezentačních prostor byla zadána zakázka na uměleckotruhlářské práce další vídeňské firmě Carl Rogenhofer. O osvětlení se podělil vídeňský závod Friedrich Jelinek (elektrické osvětlení), berlínská firma Frost und Söhne (velký lustr do sálu městského zastupitelstva) a liberecká společnost Gaswerk dodala obyčejné plynové lampy do úředních prostor. Pro veřejnost se stalo slavností přenesení zvonu ze staré radnice do severního štítu nové radnice. Do roku 1892 spadal také vznik umělecké výzdoby radnice. Hlavní reliéf i figury heroldů na věži realizoval podle modelů zmíněného Theodora Friedla další vídeňský sochař Gustav Jahn, kterému v Liberci pomáhal olomoucký sochař Josef Kozák. Obě díla byla osazena v červnu, respektive červenci 1892 (11. července vyzvedli dělníci hlavní reliéf nad vchod). Také druhé výrazné sochařské dílo, totiž tři reliéfy na severní straně, mělo být realizováno podle návrhů Theodora Friedla. Třetinové modely nakonec zhotovil drážďanský sochař Fritz Rentsch a realizace v materiálu připadla na libereckého Josefa Elstnera, který je osazoval v září 1892. Námětem těchto reliéfů se stal opět Liberec, a to jako centrum textilní výroby, dále holdování občanů městu a obchodní styky Liberce se světem. Další alegorie Liberce se objevila na jediné větší sochařské práci v interiéru, a sice reliéfu v průčelí sálu městského zastupitelstva. Tentokrát ženskou alegorii města obklopují postavy personifikovaných oborů a sfér, ve kterých se město má angažovat (věda, školství a péče o chudé a nemocné, po pravé straně obchod, blahobyt, řemesla a stavitelství). Tato práce pocházela ze střediska výuky řezbářství v tyrolském Grödenu, kde ji stvořil tým žáků odborné školy pod vedením sochaře Ferdinanda Demetze. Uměleckořemeslně dotvořil sál soubor šesti oken s alegoriemi vědy, umění, kupeckého stavu, průmyslu, obchodu a městské správy, vzniklých ve sklářské huti Karla Melzera ve Skalici u Nového Boru. Od téhož skláře pochází i okno s pohledem na starou radnici v přilehlém salonku. Vitraille na hlavním schodišti pak dodala mnichovská firma Münchener Hofglasmalerei (v horní části) a vídeňská Tiroler Kunstanstalt (spodní mezanin), která také zhotovila obě okna na chodbách prvního poschodí. K posledním výtvarným pracím, dokončeným na podzim 1892, patří malby vídeňského malíře Andrease Grolla, umístěné na stropě sálu městského zastupitelstva a nad hlavním schodištěm. I tentokrát se jednalo o alegorie spojené s městem. V prvém případě měla malba městským zastupitelům připomínat vítězství pravdy nad temnými silami, v druhém byl poukaz na zdroje bohatství města, když ženskou personifikaci města doprovází Merkur.
Dokončení radnice a slavnostní otevření 1. listopadu 1892 se nakonec kvůli politické krizi ve vedení města a nastolení dosazené správy místodržitelstvím neuskutečnilo. V tichosti se pak během prvních tří měsíců roku 1893 dokončily poslední práce, aby se radnice mohla představit veřejnosti o Velikonocích 2. a 3. dubna téhož roku. Zasazení závěrečného kamene bylo naplánováno na pětileté výročí položení kamene základního. Oslavy však proběhly v daleko komornějším provedení. V té době se splnil sen libereckých představitelů města získat nejreprezentativnější budovu v zemi, kterou svými obrysy zastiňovala pouze radnice hlavního města mocnářství, jak to také symbolizovala postranní pole malby Andrease Grolla nad hlavním schodištěm, v nichž na jedné straně nesli putti znak Liberce, na druhé znak císařského dvouhlavého orla.

PhDr. Jan Mohr
historik umění Severočeského muzea v Liberci


> Dům U zeleného stromu

Dnešní volně stojící budova čp. 131-IV obdélného půdorysu je situována v nároží při souběhu ulic Revoluční a Rumunské, v dolní části ulice Moskevské. Dům dostal své pojmenování podle kamenného domovního znamení se zeleným stromem, umístěného nad vstupním portálem
Situování domu odpovídá původní historické orientaci a sahá hluboko do historie Liberce, na samý jeho počátek. Tehdy procházela územím Liberce, v trase dnešní ulice Moskevské, zemská cesta směřující z vnitrozemí do Lužice, která se na vrcholu stoupání v místech současného náměstí Dr. E. Beneše větvila do směrů na Frýdlant a Žitavu. Obchodní cesta přecházela přes Harcovský potok v místech, kde dnes stojí Anenský dvůr. Nedaleko tohoto brodu vzniklo seskupení několika objektů okolo nepravidelné návsi. Dá se předpokládat, že tito první osadníci poskytovali služby především projíždějícím obchodníkům, a tak zde byla zastoupena řemesla jako kovář, sedlář, kolář a v neposlední řadě zde stával i zájezdní hostinec, předchůdce dnešního domu U Zeleného stromu. Usedlosti se staly základem pro vznik české osady zmiňované v pramenech jako Habersdorf (Havlov). Teprve v průběhu 14. století, za panství Biberštejnů, vybudovali němečtí kolonisté druhou, výše položenou osadu se souměrným čtyřstranným tržištěm, dnešním náměstím Dr. E. Beneše. S přibývajícím počtem obyvatel došlo postupným rozšiřováním obou osad k jejich propojení do jediného městského celku.
Roku 1560 byl pro město založen panský urbář, který dává přesný soupis usedlostí i jejich majitelů. Odtud máme i první písemnou zmínku o domu čp. 131, který tehdy vlastnil Adam Renger. Dům je označován jako „ur alt“, tedy prastarý, a z toho lze usuzovat, že se jedná o jeden z historicky prvních hostinců stojících na návsi původní české osady. Směrový půdorys tohoto prastarého domu byl při novější výstavbě zachován a tím pak došlo k nerespektování os nově vznikajících komunikací, které si vyžádal pozdější rozvoj města.
V roce 1792 kupuje objekt čp. 131 Franc Salomon a v roce 1797 na jeho místě staví dnešní výstavný patrový klasicistní dům, hotel a restauraci „Zelený strom“. Návrh i realizaci zajišťoval stavitel Karel Kuntze, syn známého libereckého stavitele Johanna Josefa Kuntzeho, který je autorem kostela sv. Kříže v Liberci.
Tato jedinečná ukázka klasicistní architektury v Liberci je cenná nejen svým typickým tvarem domu s mansardovou sedlovou střechou se štíty, ale především svými zdobnými fasádami obrácenými do ulice Revoluční a Malé Moskevské. Hlavní vstup na straně do Malé Moskevské je zvýrazněn vystupujícím rizalitem, ukončeným profilovaným štítem v podobě trojlistu. Nároží jsou opatřena v přízemí kvádrováním, v patře a mansardové nástavbě pilastry se štukovými hlavicemi. Vstup s předloženým schodištěm má kamenný portál a pozdněbarokně až rokokově tvarované dvoukřídlé dveře se segmentovým nadsvětlíkem. Nade dveřmi je umístěno kamenné oválné domovní znamení, orámované profilovanou stuhou s volutami. Na jeho vnitřní eliptické ploše je znázorněn zelený strom vyrůstající z tmavé země na světlém pozadí. Hlavní profilovaná fabionová římsa patra pod střechou se nad vstupem vlnovitě prohýbá a tvoří tím orámování pro štukovou kartuš pod ní. V úrovni podkroví je pod vyklenutou římsou umístěn reliéf znázorňující Královnu nebes, stojící na zeměkouli ovíjené hadem. Vrchol štítu zdobila ještě po roce 1996 měděná, umělecky tvarovaná váza.
Severovýchodní průčelí do ulice Revoluční má obdobnou architektonickou kompozici jako hlavní průčelí. Je zde dokonce snaha o vytvoření dojmu třípodlažního domu. Plocha je členěna vodorovnými profilovanými fabionovými římsami, které navazují na římsy vstupního průčelí.
Profilovaný štít v podobě trojlistu byl rovněž ozdoben tvarovanou měděnou vázou. Po obou stranách štítu, jako ukončení nárožních pilastrů, stály až donedávna kamenné plastiky. Hlavní římsa, která zde vzbuzuje dojem římsy patrové, je uprostřed přerušena oválným medailonem s profilovanou obrubou. Uvnitř medailonu býval obraz s biblickým výjevem, malovaný na plech, dnes deponovaný v restaurátorské dílně, kde čeká na svou obnovu. Římsa atiky pod štítem je, stejně jako u vstupního průčelí, uprostřed vlnovitě prohnutá.
Stav interiéru k roku 1797, kdy byl objekt vybudován, můžeme pouze předpokládat, neboť stavební plány se nedochovaly. Starý objekt byl nejspíše úplně zbořen, neboť nová budova čp. 131 působí zcela kompaktním jednolitým dojmem novostavby, typově již klasicistní, s přežívající barokní dispozicí. Ze starší stavby byl, kromě části základů a zbytků kamenných zdí v přízemí, využit především klenutý sklep pod lokálem ve směru k Revoluční ulici. Nový dům byl prodloužen a dispozičně upraven jako trojtraktový s klenutou střední průchozí vstupní chodbou. V zadní části chodby se vstupovalo do čtvercové zaklenuté místnosti tělesa černé kuchyně, odstraněné v roce 1883, která zasahovala částečně do chodby a do lokálu.
V celé šířce domu byl na pravé, severovýchodní straně směrem k ulici Revoluční umístěn lokál s dřevěným trámovým stropem. Na opačné straně chodby byly situovány dvě místnosti a schodiště. Řeznictví, v té době úzce spjaté s provozem hostince, bylo umístěno v suterénu na jihozápadní straně. Ze stejné doby pochází i první úroveň ve skále tesaných sklepů.
Roku 1867 vybudoval majitel domu, hostinský Josef Kalas, vedle průčelí hlavního vstupu přízemní podsklepenou přístavbu obchodu řeznictví, propojenou se suterénem domu. Její existenci dnes dokládá absence okna po levé straně vstupu. Následně roku 1872 provádí stavitel Ant. Ferdinand Miksch pro stejného investora k zadnímu průčelí domu patrovou přístavbu, půdorysně ve tvaru klínu. Tím dostal klasicistní objekt dnešní siluetu. Roku 1887 získává dům za 27000 zlatých Franz Rumler. Za jeho působení došlo v roce 1894 k vybourání původního schodiště, které nahradilo nově umístěné schodiště ve vstupní chodbě, jak je známe dnes. Došlo tak k zásadní změně dispozice suterénu a podkroví, do té doby nevyužívaného.
V roce 1906 byl Franz Rumler nucen prodat hotel a hostinec „Zelený strom“ manželům Janu a Emě Görlichovým za 26 000 zlatých. V jejich rodině vydržela pak nemovitost až do konce druhé světové války.
Po válce byl dům čp. 131-IV zkonfiskován a v roce 1949 převeden na Jednotný národní výbor Liberec. Až do roku 1959 zde působil národní správce, pak objekt převzala domovní správa a upravila zde malometrážní byty. Přízemí domu později sloužilo jako klub důchodců. V roce 1995 kupuje objekt z majetku města pan Miroslav Havič, který jej však záhy přenechává pražské firmě Amadeus, spol. s r. o. Za jejího působení došlo ke zmizení obou soch a dvou měděných umělecky tvarovaných váz z obou štítů. V roce 2006 získává dům v neutěšeném stavu pan Daniel Čihula, který mu hodlá navrátit jeho ztracený věhlas. Jedinečná klasicistní stavba z doby rozkvětu města tak opět bude přístupná veřejnosti a získá zpět své důstojné uplatnění, které jí vrátí ztracený význam v historii města.

Ing. Jiří Technik
pracovník Národního památkového ústavu v Liberci


> Liebiegova vila

Stavební aktivity podnikatelské rodiny Liebiegů v Liberci byly poměrně rozsáhlé a zabírají časově více jak jedno celé století. Vedle samotných továrních objektů se záhy jednalo také o obytné budovy, ať již šlo o sociální bydlení pro zaměstnance, či reprezentativní stavby, mezi kterými zaujímá výrazné postavení vila Theodora von Liebiega ml. v dnešní Jablonecké ulici čp. 41-V. Tato stavba je spojena s nástupem třetí generace Liebiegů na přelomu 19. a 20. století, i když zřejmý podíl na její realizaci patří i druhé generaci v osobě Theodorova strýce Heinricha von Liebiega.
Význam této vily je možné spatřovat především v genezi jejího vzniku, v níž se odráží počátek vytváření sídelní zástavby okolo již téměř dokončeného komplexu výrobních budov Liebiegových závodů. Byla jednou z prvních v řadě obytných domů vzniklých v bezprostřední blízkosti továrny, ale umístěním jako by celému komplexu dominovala. Tomu odpovídal i duch stavby, byť mladý Theodor nebyl rozhodně romantickým typem, jak tomu napovídá jeho záliba v moderních vynálezech, jakým byl té době automobil. Reprezentativnost sídla byla zřejmě spíše volena pod vlivem Heinricha von Liebiega, člověka s velkým rozhledem v oblasti výtvarné kultury, který si dva roky před touto stavbou nechal postavit obdobně romantickou velkou vilu u Frankfurtu nad Mohanem. Jejím autorem byl mnichovský architekt Leonhard Romeis. Zřejmě v době vzniku frankfurtské stavby se rodil i záměr vybudovat pro mladého Theodora, který převzal vedení celé firmy, příslušnou obdobu v Liberci. Nasvědčovalo by tomu i získání pozemku a na něm stojících budov v roce 1896.
Následnou přestavbou dvou domů, postavených v průběhu 19. století v ohybu dnešní Jablonecké ulice, vytvořil v letech 1897–98 Theodor von Liebieg reprezentativní sídlo pro svoji budoucí rodinu. Starší, byť významem méně důležitá část přestavby se týkala hospodářské budovy, severně přiléhající k hlavnímu stavení a propojené původně malým přístavkem. Ten byl přebudován na hlavní schodiště, spojující obě vznikající přestavby. Plány hlavní budovy (čp. 41-V) vypracoval ateliér vídeňského architekta Humberta Walchera von Moltheina. Na obdélném půdorysu vznikla velmi členitá stavba historizujícího charakteru, vycházející převážně z neogotických a neorenesančních forem, připomínající středověký hrad. Charakter hospodářského křídla vyplýval z neorenesančního názoru s použitím prvků hrázděného zdiva. Autorem této části byl liberecký architekt a stavitel Adolf Bürger. Vnitřní vybavení odráželo přelomové období od historismu k secesi. Byl zde patrný určitý program, kdy horní části, místnosti ve věži, ovládaly gotické prvky, hlavní reprezentativní prostory byly řešeny v neo-renesančních formách a části spodního suterénu, určené k osobnímu užívání, do velké míry ovládl nastupující secesní interiér, jeden z prvních svého druhu v Čechách, jak o tom svědčí dobová fotografie pánského pokoje a dochovaná šatna v suterénu budovy, publikované již roku 1898. Celý prostor doplňovaly stavební detaily převzaté z jiných staveb, originály dveří nebo části interiérové výzdoby, které spíše odrážely vkus Theodorova strýce, čestného kurátora Severočeského průmyslového muzea, sběratele a mecenáše umění, Heinricha von Liebiega.
V roce 1904 již Theodor von Liebieg úžeji spolupracoval s norimberským architektem Jacobem Schmeissnerem – i zde se pravděpodobně jednalo o počáteční kontakty strýce Heinricha – jehož stavební aktivity se v Liberci projevují již od počátku století. Heinrich na počátku roku 1904 zemřel a Theodor pak J. Schmeissnera v témže roce zaměstnal v rámci rozšiřování vlastní vily, která se pro rozrůstající rodinu stávala nedostačující. Architekt Schmeissner pak pro firmu v následujících letech vyprojektoval řadu nejen stavebních, ale i urbanistických projektů. Jeho podíl na rozšíření areálu Liebiegovy vily se realizoval ve dvou etapách. Během první se roku 1904 dostavěla k severnímu křídlu nevelká přístavba dětského traktu, navazující na romantizující charakter starší budovy. Zásadnějším počinem se pak v letech 1911–12 stalo prodloužení jihovýchodního křídla v posecesním duchu klasicizujícího baroka. I zde interiéry vycházely z pozdněsecesních forem. Napojení nového traktu sjednotila vysoká hala, probíhající ve středu nově koncipované budovy, spojující dvojitým obvodovým schodištěm obě podlaží. Také došlo k uzavření přízemní terasy, která byla zasklena do jakési zimní zahrady. V této podobě pak vila zůstala do roku 1939, kdy vznikly další plány úprav, které se dotkly především ústřední haly a v okolí mimo budovu pak především dostavby protileteckého krytu. Centrální hala byla přestropena, dolní část prostor s krbem byla oddělena stěnou v jakousi chodbu a ze zbytku spodních prostor byla vytvořena další místnost. Horní část byla upravena na společenskou místnost. Původní nástropní výmalba s mytologickými výjevy byla zabílena a značná část domu začala sloužit k úředním účelům. Tyto úpravy probíhaly až v letech 1940–41 po smrti Theodora von Liebiega. Po druhé světové válce získal vilu nově vzniklý národní podnik Textilana a tím skončila éra jejího využití k obytným účelům.

PhDr. Jan Mohr
historik umění Severočeského muzea v Liberci


> Měšťanský dům – Severočeské muzeum v Liberci

V letech 1890–1910 probíhala v okolí dnešní Masarykovy ulice výstavba rodinných domů, jejichž vynikající architektura je chloubou města dodnes. Těžištěm této vilové zástavby se stala křižovatka Masarykovy ulice s ulicí Vítěznou. Podle záměru významného vídeňského urbanisty Camilla Sitteho zde během let 1890–1902 vyrostly budovy uměleckého muzea, obchodní a živnostenské komory a městských lázní, tři vynikající stavební díla, řemeslně dokonale zpracovaná libereckými firmami.
Na pozemcích bývalé botanické zahrady, založené roku 1876, z níž zůstalo pouze několik stromů a keřů, byl 24. března 1897 položen základní kámen budoucího Severočeského průmyslového muzea. Jedná se o mimořádně výstavnou budovu, symbolizující význam a bohatství města Liberce na přelomu 19. a 20. století. V severních Čechách šlo o první budovu postavenou přímo pro potřeby muzea. Pro komplikace spojené s projektantem Friedrichem Ohmannem musel prováděcí plány dokončit berlínský architekt Hans Griesebach. V letech 1897–98 je realizovala firma Gustav a Ferdinand Mikschové. Autorem kamenických a sochařských prací byl profesor liberecké průmyslové školy E. Gerhart. K slavnostnímu otevření muzea došlo 18. prosince 1898.
Na severní straně, v rohu křídla hlavního výstavního sálu, ukončuje budovu Severočeského muzea nižší objekt v podobě zděného libereckého měšťanského domu, typického pro výstavbu z konce 18. století. Dalšími zástupci jsou například dům U Zeleného stromu čp. 131, čp. 206 v ulici Na Ladech, čp. 118 v ulici U Zbrojnice nebo domy na náměstí Českých bratří, z nichž dům čp. 36, který musel ustoupit pozdější výstavbě banky, byl údajně pro náš dům vzorem. Jedná se o dvoupodlažní objekt se vstupní střední částí vytaženou až nad střechu a ukončenou barokním štítem s vázou. Fasády jsou zhotoveny v kombinaci hrubé vápenné omítky a bohaté štukové výzdoby. Průčelí pokrývá dekorace spíše reliéfní než povahy volné plastiky. Vstupní dveře mají kamenné ostění s festony a reliéfem pelikána, symbolizujícího obětavost. Patrová římsa je přerušena erbem s městským znakem. Ve štítu je umístěna v medailonu P. Maria s Ježíškem. Na rozdíl od zbytku budovy byla zde opuštěna prefabrikace a oživila se tvorba štukatur bezprostředně na průčelí (od doby klasicismu opuštěná). Tato zadní část připadla pro sbírky nově založeného vlastivědného oddělení, jehož součástí se stala např. světnice libereckého soukeníka.
V roce 2006 probíhala již třetím rokem rekonstrukce střech a střešních konstrukcí, čištění a konzervace pískovcového pláště budovy Severočeského muzea v Liberci. Souběžně s touto akcí začala i oprava fasád tzv. Měšťanského domu. Hlavním dodavatelem celé stavby byla společnost Syner. Výměnu střešní krytiny zajišťovala firma Tutix a zednické práce provádělo sdružení živnostníků pod vedením Vladimíra Mrklase.
Jako střešní krytina celého objektu muzea byla v souladu s původním architektonickým řešením zvolena přírodní břidlice. Klempířské prvky jsou z mědi. Bohužel došlo i k výměně několika břidlicových parapetů, které již neplnily svou funkci. Fasády byly natolik destruovány, jádro rozpadlé, že jejich výměna byla bezpodmínečně nutná. V několika místech bylo zdivo značně zavlhčené z důvodu ucpaných odvodňovacích kanálků a porušených svodů. Tyto závady byly odstraněny. Hrubé struktury omítky ve velkých plochách se dosáhlo použitím kačírku. Probarvení je ve štuku, neboť u takto hrubé omítky by se pozdější nátěr nemusel sjednotit, avšak ještě na jaře 2007 bude nanesena finální nátěrová hmota. Pro zpevnění kamenných prvků byl použit plastifikovaný přípravek Funcosil a adhezní emulze pro maltové systémy Aida Haftfest. Na restaurátorských pracích se podílel akademický sochař Jan Vích a Ing. Oldřich Hnětynka. Váza z vrcholu štítu byla sejmuta, očištěna a zároveň byl doplněn nový dřík a vyměněn kovový trn.
Celková rekonstrukce exteriéru Měšťanského domu respektuje jeho původní podobu, jediným nový prvkem jsou dvě okenice v přízemí západního průčelí, jejichž osazení bylo nutné kvůli mnohým pokusům dostat se do budovy zvenčí.

Mgr. Vladimír Vrabec
pracovník Národního památkového ústavu v Liberci


> Sanace městských lázní

Myšlenka vybudovat v Liberci městské lázně se zrodila koncem 18. století v liberecké spořitelně, která stavbu na vlastním pozemku financovala, částečně za peněžního přispění místních podnikatelů a aristokratů. Připravovaný objekt byl nazván lázněmi císaře Františka Josefa I. Na projekt byla vypsána veřejná architektonická soutěž a dne 17. října 1899 vybrala stavební komise plány vídeňského architekta Petera Paula Branga. Stavební práce probíhaly od 26. března 1900 do 17. března 1902, dne 18. března byly lázně předány k všeobecnému užívání. Stavbu prováděla firma libereckého stavitele Adolfa Bürgra, sochařská výzdoba exteriéru a interiéru je dílem prof. Emanuela Gerhardta a Ferdinanda Czastky, částečně Hanse Eichengera. Instalační práce zajišťovala firma Christian Linser, osvětlení firma Daniel Kind, kotle a parní stroje pražská firma Ringhoffer. Architektura městských lázní ve staroněmeckém stylu je eklektickou reakcí na doznívající neoslohy (goticko-renesanční) s prvky přechodu k secesnímu výrazu. Budovu tvoří dvě čtyřpodlažní křídla (dva suterény, přízemí, patro) a jednopodlažní kotelna.
V roce 1948 byla budova převedena do správy komunálního podniku města Liberec a bez podstatnějších zásahů sloužila téměř do poloviny padesátých let. Až v letech 1954–68 se uskutečnily větší opravy s částečnými zásahy do dispozic objektu, včetně generálních oprav technologií.
Stávající neutěšený stav městských lázní vyplývá z dlouhodobého nevyužívání a absence údržby z posledních let. To vše zapříčinilo četná poškození, kterými je budova poznamenána.
Po řadě soukromých vlastníků jsou dnes lázně majetkem města Liberec. Současný vlastník řešil po převzetí objektu dvě základní otázky. Za prvé muselo být provedeno vyklizení budovy a zajištění havarijního stavu, za druhé si město muselo ujasnit, jaký bude její další osud.
Práce na vyklízení započaly okamžitě, ve spolupráci s památkáři byl zároveň řešen problém havarijních prvků vnějšího pláště, které ohrožovaly okolí.
Primátor města Liberec Ing. Jiří Kittner ustanovil pracovní skupinu „Lázně“, v níž vedle pracovníků magistrátu zasedli architekti, památkáři a zástupci občanského sektoru. Jejich hlavním úkolem bylo najít vhodné využití pro chátrající objekt. Zvítězila myšlenka navrátit lázním původní, pro současnou dobu modifikovaný, provoz. Vznikl projekt Domu zdraví.
Jeho realizace je však úkolem pro roky následující. Letos bylo hlavním cílem zabezpečit objekt před dalším chátráním, zpracovat stavebně historický průzkum (SHP) a začít s restaurováním bohatě zdobeného hlavního průčelí. O tom, že práce nebudou snadné, svědčí i rozsah SHP, jehož autorem je PhDr. Jan Mohr ze Severočeského muzea.
V současné době se provádějí nezbytné zajišťovací a udržovací práce, nutné před generální rekonstrukcí objektu. V místech zjevného zatékání na vnitřních pilířích a obvodových stěnách byly zjištěny hodnoty vysokých vlhkostí zdiva způsobené prosakováním a zatékáním, které bylo zapříčiněno kritickými poruchami střešních konstrukcí. V první fázi sanace je tedy hlavním úkolem obnovit střešní plášť. To ve skutečnosti znamená provést částečnou výměnu tesařských prvků, celkovou sanaci konstrukce krovu, výměnu klempířských konstrukcí, kompletní rekonstrukci skleněné části nad bazénem, částečné přeložení střešní krytiny (pálená glazovaná bobrovka) včetně výměny střešních latí. Součástí těchto výměn je i restaurování pískovcových prvků v oblastech lemování zdí a lůžek nad římsami pro uložení žlabů. S ohledem na masivnost konstrukcí je zapotřebí při generální rekonstrukci počítat s dlouhodobým vysycháním zdiva.
Klempířské konstrukce z pozinkového plechu, které jsou dožilé, se nahrazují měděným plechem, neboť ten je z hlediska užitných vlastností pro liberecké klimatické podmínky nejvhodnější. Ozdobné prvky z železa budou odborně sejmuty a uskladněny pro restaurování, případně výrobu replik.
Unikátní střešní konstrukce se nachází v prostoru nad bazénem. Byla vyrobena jako ocelová nýtovaná konstrukce s nosnými vazníky, ztužidly a ocelovými vaznicemi. Aby bylo možno provést přesnou identifikaci použitého materiálu, byly z ní odebrány vzorky a podrobeny trhací zkoušce (zkoušce pevnosti v tahu). Zkoušky prokázaly, že byla vyrobena z plávkové ocele.
Střešní krytina je na celé budově původní, s výjimkou východního traktu směrem do dvora, kde byla nahrazena falcovanou střechou z pozinkovaných plechů. Střecha je dožilá a v okapové části značně narušená. Samotná původní střešní krytina typu bobrovka je v dobrém stavu, zachovalá, na základě provedených zkoušek společností Dektrade, a. s., způsobilá pro přeložení.
V letošním roce proběhla i první etapa restaurátorských prací. Restaurováno bylo hlavní průčelí lázní s bohatou sochařskou výzdobou a balustráda balkonu nad vstupem. Před započetím prací nechal pověřený restaurátor ak. soch. Jan Vích zpracovat laboratorní rozbor salinity kamene. Tento rozbor ukázal jeho silné zasolení a prodlužoval restaurátorské práce, které jsou v exteriéru závislé na klimatických podmínkách. I přes nepříznivé výsledky rozborů a špatný stav některých částí kamene se vše podařilo realizovat v předpokládaném rozsahu. Následně byl upraven i odtokový systém balkonu nad vstupem tak, aby nedocházelo k opětovnému zavlhčení a zasolení kamene.
Součástí prací bylo i restaurování dvou soch po stranách vstupu na úrovni prvního patra. Při prvním ohledání bylo patrné, že sochy na rozdíl od dalších částí průčelí nejsou pískovcové. Vzhledem k silnému znečištění a množství nebezpečných krust nebylo možné zpočátku určit užitý materiál (uvažovalo se i tom, že se jedná o mladší betonové kopie – výdusky). Po očištění od nánosu nečistot se ukázalo, že obě plastiky jsou vápencové. V rámci restaurátorského zásahu se je podařilo kvalitně rehabilitovat. Restaurátorské práce na hlavním průčelí budou probíhat další etapou v návaznosti na práce stavební.

Bc. Jiří Vochomůrka, Bc. Miloš Krčmář
pracovníci Národního památkového ústavu v Liberci


> KNIHOVNA LIBEREC A JEJÍ STAVBA SMÍŘENÍ

Jiří Cejpek
ÚISK FF UK, Praha

9. listopad 2000 se stal svátkem českého knihovnictví. Toho dne došlo ke slavnostnímu předání nové budovy knihovny a synagogy v Liberci do užívání. K této stavbě, symbolicky nazvané stavbou smíření, došlo pod záštitou dvou prezidentů - Václava Havla a Romana Herzoga, kteří podepsali příslušnou dohodu 30. října 1995.1)
Knihovna Liberec je první stavbou veřejné knihovny této velikosti v České republice po 72 letech. V roce 1928 byla, jak známo, postavena budova Městské knihovny v Praze. Ve své kategorii je budova Knihovny Liberec svou stavbou, vnitřním vybavením i koncepcí své činnosti první knihovnou na evropské úrovni.
Knihovna Liberec je polyfunkční. Kromě toho, že již od roku 1958 slučuje ve svých fondech a ve své činnosti funkce státní vědecké a veřejné (dříve krajské lidové) knihovny, má plnit také funkce knihovny euroregionální euroregionu Trojmezí Nisa. Má bohaté fondy literatury české, německé a židovské. Slouží rozsáhlému spektru obyvatelstva: dětem a mládeži, učitelům a studentům a občanům různých ras a národností žijícím v Liberci a jeho okolí. Bezbariérové řešení interiéru budovy umožňuje používat knihovnu i hendikepovaným. Funkce tradiční knihovny se tu propojuje s funkcí elektronicky vybaveného informačního a multimediálního centra. Je knihovnou pro 21. století.
Stavba budovy vytváří Knihovně Liberec předpoklady k tomu, aby se stala kulturním, vědeckým a duchovním centrem Liberce, Libereckého kraje a euroregionu Troj-mezí Nisa.

Koncepce stavby

Stavbu smíření Knihovny Liberec lze stručně charakterizovat takto:

* Knihovna má urbanisticky výhodnou polohu v horní části města v komunikačně zklidněné zóně na prodloužené ose radnice - divadlo.
* Vysoká stavebně technická flexibilita architektonického prostoru knihovny umožní přizpůsobovat se měnícím se požadavkům čtenářů, uživatelů a návštěvníků tohoto kulturního zařízení.
* Prostor knihovny je vymezen válcovým obalem střechy a pláštěm z průsvitných a průhledných skel. Tento plášť chrání proti slunci proměnlivý (nastavitelný) rastr slunolamu.
* Vnitřní prostor nabízí všeobecnou knihovnu s fondem krásné a populárně naučné literatury, s literaturou pro děti a mládež, hudební literaturou a audiovizuálními nosiči, vědeckou a studijní knihovnu, regionální knihovnu, poradenské a metodické centrum pro obecní knihovny a další druhy knihoven v kraji. Je tu i pros-tor pro informační centrum poskytující informace jak prostřednictvím klasických metod, tak i moderních prostředků z databází a počítačových sítí. Návštěvníci budou mít ve studovnách přístup k 230 000 svazkům. Polyfunkční sál bude sloužit ke konání konferencí, výstav, plesů apod. Občerstvení v kavárně bude možno spojit s četbou časopisů a novin. Knihovna má nahrávací studio a další klidové a relaxační zóny včetně odpočinku v zeleni. Uzamykatelné kabinky budou sloužit pro soustředěné studium. Internet bude možno používat u 18 počítačů.
* Knihovna Liberec tak představuje soužití "tradiční" knihovny, mediatéky a informačního centra. Je zaměřena na jedince (studium, výpůjčky) i na hromadné akce (koncerty, výstavy, různá setkání apod.).
* Komunikaci mezi knihovnou, městem a regionem zajišťuje mediální stěna se dvěma vloženými obrazovkami, na něž bude možno vyvolávat informace o dění ve městě a regionu, o aktivitách knihoven apod.
* Zcela ojedinělé u nás a pravděpodobně i jinde na světě je propojení knihovny se synagogou, která připomíná vypálení původní židovské synagogy nacisty 9. listopadu 1938. Tvar synagogy vychází z tvaru poloviny Davidovy hvězdy. Plášť budovy připomíná Zeď nářků. Vnitřní prostor synagogy evokuje atmosféru středověkých pražských synagog, posiluje soustředění, připomíná historii a kulturní dědictví. Žulové stěny nesou jeden z textů tóry - v hebrejštině psanou Jonášovu modlitbu.
* Knihovna Liberec je symbolickou branou do "učící se společnosti" v duchu zprávy Mezinárodní komise UNESCO "Vzdělávání pro 21. století", kterou vedl Jacques Delors, a na ni navazujícího Národního programu rozvoje vzdělávání v České republice (tzv. Bílé knihy). Vedle svých hlavních funkcí vzdělávacích a informačních reprezentuje i funkce obnovení společného duchovního dědictví, vzájemného porozumění a tolerance.

Námitky

Zdá se, že naprostá většina řečníků a dalších účastníků slavnostního předání novostavby knihovny a synagogy do užívání přijala tento kulturní čin s radostí a nadšením. Nicméně již před tímto aktem a v jeho průběhu jsem zaznamenal dvě námitky:
- prostor knihovny působí příliš industriálně
- stavět takovéto velké budovy knihoven je v současné době prudkého rozvoje informačních technologií a miniaturizace počítačových médií přežitkem.
První námitka patří do oblasti pocitové. Zaznamenal jsem i opačný názor jedné zahraniční návštěvnice ze Spolkové republiky Německo, že prostor knihovny svým uspořádáním a barevností (převládá bílá, šedá a barva dřeva) a svými průhledy na město a okolní přírodu přímo návštěvníka vtahuje. Účastníkům slavnostního aktu se ovšem naskytl poněkud nezvyklý pohled na knihovnu bez knih a bez čtenářů, který mohl vyvolat pocit jisté vyprázdněnosti a neosobnosti. Stalo se tak jistě proto, že knihovna chtěla dodržet symbolické datum 9. listopadu, kdy se i v Liberci odehrál hrůzný děj "křišťálové noci". Navíc každá atypická stavba (jde o první stavbu knihovny této velikostní třídy v České republice) přirozeně vzbuzuje rozdílné pocity v rozmezí "líbí - nelíbí". Připomeňme jen takové pražské stavby 90. let, jako jsou "Tančící dům" nebo "Zlatý anděl" nebo ze zahraničí už notoricky známý příklad Eiffelovy věže či novějšího střediska G. Pompidoua aj. Čas tuto první námitku prověří.
Daleko závažnější je druhá námitka. Doba takovýchto velkých účelových staveb prý již minula a nastává čas, kdy většina knih a jiných tiskovin bude vydávána paralelně a postupně i výhradně v digitální podobě. Každá rodina bude mít svůj počítač a stále více lidí bude provozovat svou práci doma. Elektronickou knihu, jejíž prototypy se nedávno objevily, si budeme moci stále "obnovovat" nahráváním a vymazáváním textů, obrazů a zvuků podle našich potřeb a zálib. "Kamenné" knihovny se pak stanou nanejvýš památníky tradičních tištěných a rukopisných knih.
Není bez zajímavosti, že takové a podobné námitky stíhaly všechny nově otevírané budovy zejména evropských národních knihoven. Když byla v polovině 90. let otevřena Bibliotheque nationale de France v Paříži, nazval jeden francouzský architekt její mohutnou stavbu v Le Monde přívlastkem "pharaonique", aby tím vyjádřil monstróznost této stavby. Obdobné námitky vznikly po dostavbě budovy British Library v Londýně. Objeví se zřejmě i na adresu architektů a knihovníků Nové Alexandrijské knihovny, jejíž předchůdkyně vznikla před více než 2000 lety. Vzdor těmto námitkám se budovy i velkých knihoven na celém světě stále staví, a to v hojném počtu.
Je k tomu řada důvodů. Uvedu alespoň ty nejdůleži-tější:

* Zatím nic neukazuje na to, že by tradiční papírovou knihu a jiné tiskoviny zcela vytlačily počítače, počítačové sítě typu internet a databáze přístupné online. Je pozoruhodné, že právě v zemích s velmi vyspělou výpočetní a telekomunikační technikou dochází k největšímu rozkvětu knižní kultury. To ovšem neznamená, že by nerostl počet paralelně vydávaných knih, časopisů a jiných dokumentů v oblasti vědy a techniky, tj. jak ve formě tištěné, tak i v digitální podobě. Svědčí to však spíše o ještě velmi dlouhém soužití těchto dvou forem znakových záznamů.
* Tzv. vyspělá lidská civilizace, stále více závislá na počítačích a jejich sítích, je stále křehčí a zranitelnější. Už dnes, a tím spíše v blízké budoucnosti, mohou útoky počítačových virů, hackerů či nezodpovědných šprýmařů způsobit kolaps nejen jednotlivých institucí, ale celých odvětví, a to dokonce, jak se ukazuje, v celosvětovém měřítku. Elektronické knihovny jsou křehčí a zranitelnější než "kamenné".
* Informatizace společnosti narušuje nezbytnou rovnováhu mezi přímou a nepřímou sociální komunikací ve prospěch komunikace nepřímé. Důsledky extrémního narušení této rovnováhy na duševní a fyzické zdraví jsou všeobecně známy. Novodobé "kamenné" knihovny se proto neprojektují a neprovozují jen jako místa pro nerušené studium jednotlivců, ale také jako místa společenského styku, společných kulturních zážitků, setkání čtenářů s tvůrci ve vědě i v umění i těchto tvůrců navzájem, tedy jako místo nepřímé i přímé komunikace.

Na druhé straně však budoucí existence novodobých "kamenných" knihoven závisí na tom, jak se ony samy chopí možnosti a nutnosti vybudovat z nich také moderní informační centrály schopné poskytovat informace - od těch, které mají lokální charakter, až po informace pro velmi úzké specializace. To lze dnes stěží realizovat bez počítačů a počítačových sítí. Takto se ovšem dnes koncipují stavby předních světových knihoven.
Knihovny veřejné (či veřejnoprávní) v demokratických státech vždy hájily obecně uznávané všelidské hodnoty a bránily se pronikání textů a obrazů poškozujících člověka a společnost do svých fondů tak, jak jsme toho svědky např. na internetu (terorizmus, rasistická a národnostní nenávist a xenofobie, dětská pornografie atd.). Obecně řečeno: knihovny jako demokratická zařízení vždy dbaly na jistou kvalitu svých fondů a své činnosti.
Proto je také zcela přirozenou reakcí některých předních světových knihoven vytvoření projektu CDRS (Comprehensive Digital Reference Service - Všeobecná digitální referenční služba). Zatím se k této službě sdružilo na 60 knihoven z různých zemí světa včetně Kongresové knihovny ve Washingtonu. Je to odezva knihoven, jejichž počet zřejmě poroste, na chaos a četné multiplicity, které dnes panují na internetu a v databázích poskytujících služby online. Podstatou projektu CDRS je vytvoření tzv. vyhledávacích a informačních bran (portálů), které by měly zajistit snadný a rychlý přístup ke kvalitním klasickým a elektronickým zdrojům prostřednictvím internetu a dalších počítačových sítí.2)
Na základě těchto několika hlavních argumentů jsem přesvědčen, že postavení nové budovy pro Knihovnu Liberec nelze považovat za přežitek.

Konference

Druhý den po slavnostním předání knihovny do užívání se ve Velkém sále knihovny konala mezinárodní konference na téma "Nová role knihoven ve společnosti a zkušenosti z provozů a služeb moderních knihoven". Konferenci obratně moderovala Zlata Houšková z Národní knihovny v Praze.
Heinrich Badura z rakouského Spolkového ministerstva vzdělávání, vědy a kultury představil evropské knihovny jako paměť Evropy, jako instituce nezbytné pro další vývoj tohoto kontinentu se všemi svými zděděnými i v současné době vyznávanými duchovními, kulturními a materiálními hodnotami.
O Knihovně Liberec a její novostavbě pak hovořila dvojice, na níž spočívala hlavní odpovědnost za projekt a realizaci stavby: architekt Radim Kousal a ředitelka knihovny Věra Vohlídalová.
Další program konference naplnili někteří představitelé zahraničních a našich knihoven, kteří hodnotili připravované nebo již uskutečněné projekty knihoven a informačních center v Evropě.
Klaus Kempf z Bavorské státní knihovny v Mnichově představil projekt univerzitní knihovny v italském Bolzanu, který se má uskutečnit v kulturně, etnicky a jazykově neobyčejně složitém prostředí Jižního Tyrolska. Klaus Dahm z téže knihovny pak hovořil o plánování a podpoře budování knihoven v Bavorsku.
Rostislav Hladký, ředitel Informačního centra Palackého univerzity v Olomouci, uvedl své zkušenosti z rekonstrukce olomoucké Zbrojnice jako historické budovy z 18. století na moderně vybavené univerzitní informační centrum.
Henryk Hollender, ředitel univerzitní knihovny ve Varšavě, zhodnotil roční provoz v nové impozantní budově této knihovny.
Také ředitelka Městské knihovny v Praze sdělila účastníkům konference své zkušenosti a rady po ročním provozu v budově knihovny z roku 1928, která prošla ve druhé polovině 90. let důkladnou rekonstrukcí.
V závěru konference se podělil se svými zkušenostmi z přípravy projektu novostavby Státní technické knihovny její ředitel Martin Svoboda.
Z konference bude vydán sborník.
V návaznosti na tuto konferenci by se mělo konat v Olomouci v září roku 2001 další mezinárodní setkání na téma "Knihovny a architektura".

Závěr

Vyprojektování, vybudování a slavnostní uvedení do provozu v České republice zatím ojedinělé stavby Knihovny Liberec bylo nepochybně velkým a odvážným politickým a kulturním činem, jedním z kroků do sjednocující se Evropy. Avšak tato stavba smíření je pouze jistým prostorem strukturovaným tak, jak to odpovídá stávajícím představám tvůrců knihovny o budoucích kulturních a duchovních potřebách různých vrstev naší společnosti, resp. té části společnosti, která obývá město Liberec a jeho okolí. Teprve naplnění tohoto prostoru knihovními fondy, čtenáři a dalšími návštěvníky a každodenní činností - a především mírou uspokojení vzdělávacích, informačních a dalších potřeb uživatelů - bude možno tento čin plně zhodnotit. Všem, kteří se na této službě obyvatelům Liberce a jeho širokého okolí budou podílet, je třeba přát, aby se jim tato záslužná práce v bohaté míře podařila.

Literatura:

1. Stavba smíření : Knihovna Liberec. 1. vyd. Liberec : Státní vědecká knihovna, 2000. 48 s.
2. Světové knihovny připravují informační síť. Mladá fronta DNES, 2000, roč. 11, 28. 11. 2000, s. 19.

PŘEHLEDY

Základní parametry budovy
Užitková plocha - knihovna 12 500 m2
- synagoga 245 m2
Prostor pro 1 200 000 svazků knih
230 000 volně přístupných svazků
300 čtenářských míst ve studovnách
180 míst v sálech
Veřejné parkoviště s 82 místy
Náklady na stavbu

Česká republika 404 029 000 Kč
UE - program Phare a CBC 72 661 000 Kč
Vláda SRN 10 245 000 Kč
Česko-německý fond
budoucnosti 30 000 000 Kč
Švýcarský kanton St. Gallen, Česko-německé fórum žen a soukromé osoby 666 000 Kč
Náklady celkem 517 601 000 Kč
Investor stavby:
Státní vědecká knihovna v Liberci (Ministerstvo kultury ČR)
Hlavní projektant stavby:
Ing. Arch. Radim Kousal, Sial, spol. s r.o., Liberec


aktualizováno - 11. srpna 2007 - 03:55 | arch

 

 
 
 
 
 
 
 

PŘÍPRAVNÉ KURZY K TALENTOVKÁM NA ARCHITEKTURU

Powered By CMSimple.dk | Design By DCWD | 2Bdesign