ARCHITEKTURA > SAMOSTUDIUM > ... > texty
 
 

texty


> ROZPRACOVANÉ TEXTY

TÉMATA - PŘIPRAVOVANÁ

> ŠUMNÁ MĚSTA - FILMY
> ARCHITEKT MARTIN ROUBÍK
> CYKLUS JINÉ DOMY - REFLEX



Architekt MARTIN ROUBÍK se vymykal ustáleným představám o architektech -- klidných, decentních mužích trávících život nad rýsovacím prknem. Roubík působí velmi živelně, chová se bezprostředně, vyzařuje sebevědomí, které je podloženo dlouholetými zkušenostmi z projektování v zahraničí. V Norsku založil s několika kamarády architektonickou kancelář Snohetta, která senzačně zvítězila v mezinárodní soutěži na stavbu rozsáhlé knihovny v Alexandrii. Snad žádný jiný český architekt se podobným způsobem v tak významné otevřené soutěži neprosadil. Na konci devadesátých let se vrátil do Prahy, kde učí na fakultě architektury Českého vysokého učení technického. Ačkoliv se mu "venku" dařilo, doma -- zdá se -- nemá na růžích ustláno. Říkal:"S kolegyní Reginou Loukotovou jsme se zúčastnili za poslední dva roky nejméně deseti soutěží, ale nemáme z toho nic, ani korunu, protože jsme žádnou zakázku nezískali.

"
Z čeho vlastně žijete?
Z peněz, které jsem vydělal v Norsku. Prodal jsem svůj podíl ve Snohettě, jenže úspory se tenčí, nejsem žádnej milionář. Když jsme neuspěli naposledy v soutěži na knihovnu v Hradci Králové a naše projekty byly porotami označovány za podprůměrné, rozhodli jsme se loni v létě, že zase zkusíme štěstí v mezinárodní soutěži -- tentokrát na stavbu nového Egyptského muzea v Káhiře. Ptal jsem se studentů v mém ateliéru, který s Reginou na fakultě architektury vedu, co plánují na prázdniny. Několik z nich řeklo, že by klidně i něco dělali. Navrhl jsem jim spolupráci. Kromě nás se zaregistrovalo dva tisíce čtyři sta týmů ze sto pěti zemí a do dalšího kola k posouzení šlo tisíc šest set osmdesát projektů z pětaosmdesáti zemí.
Jak jste dopadli?
Druhého června, kdy porota zveřejní výsledky soutěže a vyhlásí vítěze, se dozvíte, jestli jsme v úzkém finále dvaceti týmů byli, nebo ne. Do té doby je soutěž přísně anonymní. Náš projekt, který jsme předložili v prvním kole, není výsledkem žádné velké projekční kanceláře, žádné mašiny. Myslím, že se nám povedl koncept a teď mu musíme dát konečnou, detailní podobu. Na to musí být víc lidí, větší tým specialistů, muzeologů, egyptologů, výtvarníků, stejně jako je nutné spolupracovat s egyptským inženýrem, který se dokonale vyzná v místním prostředí.
Víte, kdo je ve finále?

Netušíme, kdo jsou jeho účastníci. Pošlete projekt pod nějakým heslem -- a je to. Anonymita se striktně dodržuje. Věřím ve spravedlivý průběh i proto, že v čele poroty stojí britský architekt Peter Cook, jehož články jsem hltal už v šedesátých letech, je to teoretik i praktik, pořád moderní, avantgardní, a především velmi chytrý a neprodejný člověk. Když jsme třeba vyhráli soutěž na knihovnu v Alexandrii, tak všichni koukali, co jsme za děti ... Já už dítě nebyl, to ne, mně bylo čtyřicet, ale ostatním spolupracovníkům bylo sotva pětadvacet. Dnes se situace opakuje. Já jsem sice zestárnul, ovšem kolegové jsou snad ještě mladší než při soutěži na knihovnu.
Jaký to byl tenkrát pocit, když jste jako neznámá architektonická kancelář z provinčního Osla zvítězili?
V Norsku to bylo podobné jako tady, účastnili jsme se lokálních soutěží a dostávali většinou na frak. Pak přišlo to velké vítězství v mezinárodní soutěži a pocit to byl -- k nezaplacení. Ale pak si člověk uvědomí, co všechno to s sebou nese. Samé nesnáze: finanční, organizační, bojovat o kontrakt, dát dohromady tým, který to všechno zvládne a může být stejně efektivní jako třeba tým Sira Normana Fostera, který čítá několik tisíc lidí. Když člověk skočí čtyři salta na lyžích, dostane zlatou medaili, a tím to končí. Hotovo. V architektuře ale vítězstvím v soutěži něco teprve začíná. Je to výzva a zodpovědnost. Vyhrát je začátek. Nejhorší je druhá cena, protože jsi byl tak blízko úspěchu. Třetí místo je dobré. Není tak ... bolestné.
Jak jsou tak velké akce honorovány?

Z těch dvaceti finalistů soutěže na stavbu Egyptského muzea má být odměněno asi osm nebo devět, přičemž vítěz dostane osm a půl miliónu korun, další pět, tři a tak dále. Tomu, kdo bude na stupních vítězů, peníze zaplatí alespoň náklady. Ale když se dělá soutěž, takhle se nesmí přemýšlet, jediným cílem musí být vítězství. Každý, kdo se dostane do finále, chce vyhrát, ale ani samotná účast v něm není málo. Jenže: co zůstane na papíře nebo v modelu, může být sice fajn, ale v důsledku to mnoho neznamená. Počítají se jenom postavené baráky. Tady ale stejně úspěch mnoho neznamená, architektura skoro nikoho nezajímá. Potom, co byla loni otevřena Alexandrijská knihovna, v časopisech po celé Evropě se objevovaly velké články, jenom tady nikoho nezajímalo, že jeden z architektů, který na návrhu spolupracoval, byl Čech. Ale kdyby si Katka Neumannová utrhla nehet nebo její servisman poplet' vosky, hned by to bylo na první stránce. Nezávidím jí.
Jít do takhle obsazené soutěže je velmi odvážné stejně jako nákladné. Na kolik vás zatím přišla účast v klání o Egyptské muzeum?

V takovéhle situaci musíte mít buď strýčka v Americe, nebo hodně úspor. Myslím, že se může jednat o částku kolem dvou miliónů, možná o něco méně, protože se dají vyjednat slevy na lety do Egypta a zlevněné ubytování. Sponzoři se do takových akcí příliš nehrnou, protože architektura zřejmě není sponzorsky atraktivní.
V Egyptě se nyní hodně staví, říká se, že prezident Mubárak chce navázat na faraóny.

Možná. Ale je těžké mít takové opravdu monumentální vzory a soudobí egyptští vládcové se s tím vyrovnávají každý po svém. Násir postavil Asuánskou přehradu. Mubárak si zase vymyslel, že vybuduje Nový Nil, chce tam v údolí město pro patnáct miliónů lidí. Mají velký problém, protože v Káhiře už žije skoro dvacet miliónů lidí a jedna delta Nilu všech šedesát miliónů obyvatel prostě neuživí. Tak si usmysleli, že udělají ještě jedno řečiště, do něhož ale budou muset vodu pumpovat. Ekologům se to samozřejmě nelíbí.
Je to reálné?

Klidně bych tomu věřil. Mubárak má moc. Nedivil bych se, kdyby uskutečnil, co si usmyslel. V Egyptě neexistuje, aby tam někdo o něm vyprávěl vtipy. Televizní zprávy začínají Mubárakem a končí Mubárakem, prezident se v nich objeví mnohokrát. I když je ve zpravodajství třeba Agassi, tak po něm přijde na řadu -- Mubárak, aby se k tomu vyjádřil. Jako by se mi vracela padesátá léta: prezident Zápotocký ocenil Emila Zátopka a myslí si, že Zátopek dobře běžel. Předtím byl pan prezident ve vepříně, na stavbě, všemu rozuměl a všichni kolem byli moc rádi, že přišel ... Hrůza.
Vraťme se tedy ještě do minulosti. Proč jste emigroval právě do Norska, do země, kterou si lidé s uměním nebo architekturou příliš nespojují?
To je stará historie, začala v jednasedmdesátém roce. Dostal jsem se do průšvihu kolem voleb. Navštěvoval jsem tenkrát Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, kde jsem studoval architekturu, a zároveň si dělal kurs dokumentaristiky. Dostali jsme povolení fotografovat první volby po invazi v osmašedesátém. První večer jsme se sešli v Nerudovce u Bonaparta, a když jsme šli domů, už na nás čekali. Byli jsme obviněni z výtržnictví a už to jelo. Den poté jsem do věznice dostal dopis od rektora VŠUP, že jsem se neukázal jako socialistický student, takže mě vyhodil dávno před tím, než začal proces. Byl jsem dva měsíce ve vazbě v Ruzyni a byla to mimo jiné sice krátká, ale užitečná zkušenost. Pak mě pustili a po prvním soudu jsem vyfasoval osmnáct měsíců podmíněně. Odvolal jsem se a rozsudek byl změněn na peněžitou pokutu ve výši patnácti tisíc korun, které jsem zaplatil. Jenže tím to nemělo končit: odvolal se prokurátor, to už bylo k Nejvyššímu soudu, kde proběhlo další líčení, na jehož konci jsem dostal dva a půl roku. Tentokrát už "natvrdo"
.Exemplární trest?
Nevím. Ale mně se naštěstí tři týdny před procesem podařilo utéct do Norska. Ve škole jsem se skamarádil s klukem z Norska, který mě učil švédsky, protože jsem měl ve Švédsku holku, na niž jsem si myslel. Když mě zašili v Ruzyni, napsal jsem Viggovi, jestli by mi nesehnal ženu. Přijely dvě, bylo mi tenkrát jednadvacet, jednu jsem si vybral a vzali jsme se. Trvalo to ale nějaký čas, než mě pustili.
Jak vás mohli pustit, když jste měl na krku soud?
Šlo to přes Červený kříž. Důvodem byla návštěva umírající ženy. Ta holka hrála svoje zdravotní nesnáze tak skvěle, že i čestní norští lékaři, kteří by na lež ani v rámci nějakého "vyššího principu" nepřistoupili, tomu uvěřili a já jsem dostal povolení opustit na čtyři dny Československou socialistickou republiku. Čtyři dny se protáhly na sedmadvacet let. Nelituju toho ani se tím nechlubím, nejsem žádný hrdina. Prostě to tak bylo. Ta holka, Mette se jmenuje, je dneska velmi úspěšnou malířkou v Berlíně; jedna z mých nejlepších kamarádek.
Děláváte kompromisy?

Na kompromisy jsem v životě nešel. Mám to asi v rodině. Můj otec byl vyhozen v osmačtyřicátém z Vysoké politické školy v předposledním semestru, protože odmítl podepsat přihlášku do Strany. Přestože dostal prestižní zahraniční stipendium, tak nemohl vycestovat. Historie mého otce z osmačtyřicátého se opakovala. Jenže já měl více štěstí. Všechno zlé je k něčemu dobré. Mohl jsem půl roku v Japonsku pouštět draky, žil jsem v Americe, ve Švédsku, hodně jsem cestoval, poznával jiné kultury. Kdybych zůstal tady, možná bych neměl takový rozhled. Ale nebylo to zadara. Odjel jsem s pěti markama v kapse, začínal jsem jako úplná nula od nuly.
Emigranti se většinou vraceli na začátku devadesátých let, ale vy jste tak udělal až na jejich konci. Co vás přivedlo nazpět, když jste už měl svoje postavení mezi norskými architekty a vaše kancelář fungovala?
Umřeli mi rodiče, zůstal po nich dům. Uvědomil jsem si, že bych se měl do něj nastěhovat. Čekal jsem ale, že to bude jednodušší. Češi snáze přijmou cizince než našince, který se vrátil domů. Ten si přece nahrabal a vrátil se ke snadnějšímu živobytí.
Jací jsou Norové?

Norové mají úžasný vztah k přírodě, a když mezi nimi žijete, samozřejmě ho přejímáte. Jestli něco umějí, tak prokopávat skály a stavět tunely. Když byla olympiáda v Lillehammeru, hokejovou halu vysekali do skály, aby si neponičili ani malý kousek té krajiny. Všichni tam sportují, takže jsem chodil na běžky a v létě jsem plaval ve fjordech, přitom nejsem zrovna člověk sportovní. Ono vám to nedá.Přesto, že jsou bohatí kvůli zásobám ropy, tak jsou vesměs skromní. Když jsem občas přijel do Prahy k příbuzným a viděl, jak si děti i dospělí mažou chleba vysokou vrstvou másla a pak si to obkládají šunkou nebo salámem, žasl jsem. Nor si maže chleba máslem tak, že je průhledné, a na to si položí tenoulinký plátek sýra, potom vše s náramnou chutí sní. Nechovají se jako boháči. Na druhou stranu celou zem prošpikují tunely, aby se železnice dostala i do těch nejodlehlejších osad za polárním kruhem. Železnice funguje naprosto spolehlivě. S dcerou jsem nedávno jel do hor vlakem, v němž jsme cestovali úplně sami, ale nikoho nenapadne linku zrušit: v parlamentu by to neprošlo. Takhle uplatňuje Norsko svoje bohatství. Soběstačnost by je ale mohla vést k pocitu, že ostatní svět vlastně nepotřebují ...
Jste spíš individualista, nebo vyznáváte kolektivní pojetí práce?

Všechno dělám dohromady s více lidmi. Musím být ve skupině spolupracovníků, kteří mě inspirují a kteří mě jsou schopni dohnat k tomu, že ze mě něco kloudného vypadne. Mám opravněný pocit, že sám bych moc nedokázal. Ale v některých situacích si myslím, že i já inspiruji, a je to jeden z rozhodujících faktorů tvůrčího procesu.
A jak se pozná podíl toho či kterého architekta na výsledném projektu? Někdo přece musel mít prvotní nápad ...
Nevím, jak to funguje jinde, ale v týmech, kde jsem pracoval já, se pořád diskutuje, je to opravdu široký dialog: někdo něco vysloví, druhý myšlenku obrátí, třetí ji posune zase jinam. Mě baví sedět kolem stolu s ostatními, všechno vnímat a reagovat na podněty. Není možné vystopovat, kdo z nás koncept projektu na Egyptské muzeum vymyslel -- ať si každý myslí, co chce. Někdy je ale problém, když se člověk nechová jako Velký boss. Cítil jsem to trošku i v Norsku, a ještě víc to cítím tady. Čeká se od vás, že řeknete: Bude to takhle a takhle! Já se nebojím svých vnitřních pochyb, ale okolí to často nebere, považuje to za slabost. Spousta lidí chce dostávat jasné úkoly, kdežto já chci spíše provokovat ke kreativitě.
Dobří architekti ale bývají velmi autoritativní ...

Možná nejsem dost dobrý, abych přicházel se svými nápady a imponoval okolí. Je mi to jedno. Dávám prostě jenom věci dohromady. V kanceláři za účast na soutěžích navíc ani nikoho neplatím. Všichni vědí, že nějaké peníze budou, pokud vyhrajeme nebo se slušně v soutěži umístíme.
Skicujete?

Vůbec ne. Já ani neumím moc kreslit. Jsem zvyklý se vyjadřovat slovně: buď píšu, nebo hovořím.
To je dost neobvyklé.

Určitě. Možná je to i můj nedostatek, záleží na úhlu pohledu. Protože jakmile se udělá skica, je už tak nějak příliš závazná, konkrétní, ukotvená. Kdežto když máte nějakou vizi, různí lidé kolem vás si ji mohou představovat různě, rozdílně ji ilustrovat a pak se vybere ta, která nejlépe sedí.
V rozhovoru pro časopis Architekt jste se vyjádřil, že vám vadí kult hvězdných architektů, jako je třeba Norman Foster. Ale vy byste taky mohl mít kancelář Roubík a spol. a budovat si svoji slávu.

Nestojím o to. V Norsku jsme si vymysleli pro kancelář jméno Snohetta, což je česky Sněžka, podle nejvyšší hory v masívu Dovre. Architekti by se neměli dostávat do rolí hvězd. Připadá mi to zvrácené. Architektura přece není show-business. Znám spoustu vynikajících architektů, kteří jsou skromní a nemají zapotřebí, aby se o nich natáčely filmy nebo psaly knihy. Důležité jsou baráky, to, jak slouží, jak vypadají, jak se v nich lidi cítí.

Architekt MARTIN ROUBÍK se narodil 24. října 1949 v Praze a zemřel v roce 2008. V letech 1968 až 1971 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, v letech 1973 až 1977 na Arkitekthogskolen v norském Oslu. V letech 1977 až 1980 byl zaměstnán u firmy Lund Og Slaatto v Oslu, potom měl vlastní praxi (1981 až 1986). V letech 1987 až 1990 byl ředitelem galerie nadace Rom For Architektur (Oslo). 1988 až 1999: spoluzakladatel a partner Snohetty, a. s. Je vedoucím ateliéru na fakultě architektury ČVUT (1991--1992, 2000 -- dosud). Od roku 1999 má vlastní praxi v Praze.Projekty (výběr) 1977 až 1986: spolupráce na projektech Policejní akademie (Oslo), Dům inženýrů (Oslo), Národní banka Norska (Oslo), Kulturní centrum ve Stavangeru. 1987 až 1999 (Snohetta, a. s.): Muzeum umění v Lillehammeru -- odpovědný architekt v soutěži, realizace; Nové letiště (Oslo) -- odpovědný architekt za oceněný soutěžní návrh; Alexandrijská knihovna -- spolupráce na studii a přípravě zakázky, 1. cena v mezinárodní soutěži; Velvyslanectví České republiky v Oslu -- rekonstrukce a přístavba, odpovědný architekt; Rekonstrukce fíkovny v Královské zahradě Pražského hradu -- odpovědný architekt projektu, dosud nerealizováno.
TEXT PETR VOLF


http://www.e-architekt.cz/index.php?KatId=121&PId=1560
http://www.e-architekt.cz/index.php?KatId=5&PId=3415
http://www.ct24.cz/kultura/28672-architekt-martin-roubik-uzavrel-sve-dilo/
http://www.e-architekt.cz/index.php?PId=359&KatId=9



Tužka je psací nástroj, který užívá sloupec měkké tuhé barvicí látky (obvykle směsi grafitu – tuhy), upevněný v pouzdru z pevnějšího materiálu (obvykle dřeva). Kreslení či psaní probíhá odíráním tuhy o podložku. Na stejném principu je založena i pastelka, která má tuhu barevnou a primárně je určena ke kreslení.
[editovat]Historie tužky

Předchůdcem tužky byla od starověku užívaná stříbrná nebo olověná tyčinka. Rozmach však nastal až v 16. století, kdy bylo v Anglii v oblasti Lake District objeveno bohaté ložisko grafitu. Anglie vývoz grafitu zakázala, proto měla na výrobu tužek monopol. V jiných zemích byla ložiska sice taky objevena, avšak nebyla tak kvalitní, aby anglickou tužku ohrozila.
Přelom nastal až v 19. století, kdy byl grafit nahrazen směsí rozemletého grafitu s jílem vypálenou v peci. To umožnilo vyrábět tužky s různou tvrdostí.
[editovat]Tvrdost tužek

Evropský systém: Evropský systém užívá kombinace písmen H (hard, tvrdý), F (firm, pevný) a B (black, černý)
9H    8H    7H    6H    5H    4H    3H    2H    H    F    HB    B    2B    3B    4B    5B    6B    7B    8B    9B
Nejtvrdší    →    Střední    →    Nejměkčí
Nejměkčí tuha je 8B (9B už je přírodní grafit), nejtvrdší tuha je 10H.
Americký systém značení užívá jen čísla. Přibližné srovnání podává následující tabulka.
Tone    USA        Evropa
#1    =    B
#2    =    HB
#2 ½ *    =    F
#3    =    H
#4    =    2H
* Někdy jsou k vidění i hodnoty 2 4/8, 2.5, 2 5/10, z důvodů patentové ochrany označení
kvalitní    obyčejné    kvalitní    obyčejné    kvalitní    obyčejné
10H        F    3    B    2 1/4
9H    9    HB    2 1/2    2B    2
8H    8            3B    1 1/2
7H    7            4B    1
6H    6            5B    0
5H    5 1/2            6B    00
4H    5            7B   
3H    4 1/2            8B   
2H    4            9B   
H    3 1/2       




Neobyčejná historie obyčejné tužky
14.9.2008 11:45 | °° LilushQa °° | ...Interests...


Předchůdcem tužky byla od starověku užívaná stříbrná nebo olověná tyčinka. Rozmach však nastal až v 16. století, kdy bylo v Anglii objeveno bohaté ložisko grafitu. Anglie vývoz grafitu zakázala, proto měla na výrobu tužek monopol. V jiných zemích byla ložiska sice taky objevena, avšak nebyla tak kvalitní, aby anglickou tužku ohrozila.

Přelom nastal až v 19. století, kdy byl grafit nahrazen směsí rozemletého grafitu s jílem vypálenou v peci. To umožnilo vyrábět tužky s různou tvrdostí.

Američtí kosmonauti používali propisku za miliony dolarů, zatímco Rusové psali tužkou. Tuha je z olova a je jedovatá. Chopme se ořezávátka a zbavme tužku těchto mýtů...

"Vyplňte obyčejnou tužkou" - nejenže je pro nás tužka něčím naprosto běžným, ona má dokonce tu obyčejnost včleněnou i do svého názvu. Přesto byly doby, kdy byla tužka předmětem vzácnějším než šperky, byla předmětem diplomatických sporů i snem vynálezců. Tužka je totiž vynález nečekaně mladý. Chceme-li se však podívat k jeho samotným počátkům, musíme začít kde jinde než u starých Římanů.

Už před asi dvěma tisíci lety Římané spolu s Řeky objevili, že olověná tyčka nechává na papyru lehounkou suchou stopu, která je čitelná a tedy vhodná pro psaní. Nevýhodou ovšem byla malá viditelnost takové stopy. Římané se ale na tužce podíleli i později, i když spíše zprostředkovaně - anglické "pencil" pochází z latinského "pencillus", tedy "malířův štětec" nebo doslova "ocásek".

Tuha nad zlato
Někdy v šestnáctém století učinili vesničané anglické vesničky Borrowdale zvláštní objev - na úpatí hory nalezli podivné černé kameny. Legenda praví, že se tak stalo poté, co vichr vyvrátil strom a černou hmotu našli pastýři prorostlou do jeho kořenů. Balvany vypadaly jako uhlí, ale nehořely. Vyznačovaly se také tím, že byly mastné a zanechávaly černou, smazatelnou stopu.

Hmotu si spojili s olovem, které mělo podobné vlastnosti, a tak vzniklo i jméno plumbago (latinsky "olověná ruda"). Dodnes některé jazyky mají název pro tuhu vycházející z názvu pro olovo, ačkoli tuha nikdy olovo neobsahovala (např. německé "der Bleistift"). Dodnes je Borrowdale jediným místem na světě, kde byl objeven grafit v takto čisté a okamžitě použitelné formě.



Grafit je součástí nejen tužek, ale také některých elektromotorů. Používá se také ve vysokých pecích, při odlévání nebo pro řízení reakcí v jaderných reaktorech.

Teprve o dvě staletí později, v roce 1779 zjistil švédský chemik Carl W. Sheele, že černá hmota je ve skutečnosti forma uhlíku. Deset let nato jí německý geolog Abraham G. Werner pojmenoval grafit, podle řeckého slova graphein, tedy psát.

Počmárané ovečky - jediná bílá věc v okolí

Pastýře v Borrowdale tehdy samozřejmě nenapadlo, že by s tuhou psali na papír. Nicméně hroudy grafitu použili po svém - označovali jimi ovce, aby tak lépe odlišili svá stáda. Grafit řezali na hranolky a obalovali kůží nebo dřívky, aby se při práci s ním neumazali.

Ještě v roce 1540 byla tužka nejspíše zcela neznámou, protože italský odborník na psaní Giovanni Battista Palatino se o ní nezmiňuje ve své knize "o všem, co dobrý písař potřebuje." Všimněme si tedy, že tužka se objevila až po vynálezu knihtisku. O čtvrt století později už se ale Konrad Gesner, švýcarský fyzik a přírodovědec, zmiňuje o vynikajícím psacím nástroji, zdá se, že jde o první zápis tužky do historie.

Další zmínky

Další brzy následovaly. V roce 1609 už se "černé olovo pro kreslení map" dokonce objevilo v divadelní hře Bena Jonsona. V roce 1622 začal Friedrich Stadtler z Norimberku vyrábět tužky ve velkém. A v roce 1683 píše John Pettus ve své knize o metalurgii o "dole v Borrowdale", kde se těží olověná ruda využívaná malíři, chirurgy a spisovateli. Malířům tuha posloužila k náčrtům, chirurgové ji používali v medicíně (nezjistil jsem, jak) a spisovatelé a písaři s sebou konečně nemuseli tahat lahvinku inkoustu.

Koruna zasahuje

Důl v Borrowdale byl na celém světě jediným místem, kde se grafit těžil. Jeho cena rapidně stoupla, zvláště poté, co se ukázaly jeho další možnosti: grafit využívala třeba armáda pro odlévání dělových koulí.



V roce 1752 schválila dolní sněmovna britského parlamentu zákon nadepsaný "An Act for the More Effectual Securing Mines of Black Lead from Theft and Robbery" (Zákon pro efektivnější zabezpečení dolů černého olova před krádeží a loupeží), který mimo jiné trestal krádež grafitu otrockými pracemi nebo transportem do kolonií.

Kromě toho samozřejmě Angličané (a zjevně ani Němci) nehodlali poskytnout cenný grafit Francouzům, svým vojenským protivníkům. Francie, v čele s Napoleonem, dychtila po grafitu a výsledkem byl objev Nicolas-Jacquese Contého.



Umělá tuha
Conté, francouzský důstojník, malíř a jeden z průkopníků balónového létaní konečně roku 1795 přišel na to, jak vyrobit tuhu i z nekvalitního grafitu, a ukončil tak dlouhý monopol borrowdaleských dolů. Jeho metoda spočívala v jemném namletí méně kvalitního grafitu. Prášek pak smíchal s rovněž velmi jemným jílem, směs vypálil ve vysokých teplotách a před uložením do dřevěného pouzdra ještě ztuhlou černou hmotu potáhl voskem.

Podobné metody byly nezávisle objeveny i za Atlantikem. V Americe se první tužky vyráběly ale nejspíše až po vyhlášení nezávislosti (1776). Už v roce 1729 ale Benjamin Franklin coby třiadvacetiletý mladík prodával tužky. Slavná je také tužka George Washingtona, kterou si dělal poznámky při průzkumu Ohia. První v Americe vyrobenou tužkou má být ta od Williama Munroea z Concordu. Podle jiných zpráv ji (na tomtéž místě) vynalezl filosof Henry David Thoreau.

Česká tuha v ohni - diamant Koh-I-Noor

Tužka se zkrátka objevila na mnoha místech zároveň. Jedním z kandidátů na post vynálezce tužky je také Joseph Hardmuth, Rakušan, který již v roce 1790 (pět let před Contéem) objevil podobnou metodu, jak za použití jílu připravit kvalitní umělou tuhu a vpravit ji do dřevěného pouzdra. Metoda ale získala patent až roku 1802.

Již šest let nato vyrostla ve Vídni nová továrna na výrobu tužek firmy Koh-I-Noor, která se o čtyřicet let později přestěhovala do Českých Budějovic. Přestože původní činností společnosti Koh-I-Noor byla výroba kameniny, v roce 1870 už se zaměřila výhradně na výrobu tužek.

Historie továren Koh-I-Noor ostatně dobře mapuje vývoj tužky jako takové - na konci devatenáctého století se objevily tužky mechanické, krátce na to se na tužky začala montovat guma pro stírání nechtěných stop tuhy na papíře, přibyly různé gradace...

Tužka ve 20. století

Znáte to, jak Američané psali ve vesmíru? To bylo tak. Když Američané odstartovali vesmírný program, jejich astronauti si záhy všimli, že propisovací tužky v nulové gravitaci nefungují a nedá se s nimi psát.

Pro agenturu NASA to byl významný problém, a tak se spojila se soukromým sektorem, a výsledkem společného výzkumu, který spolkl 1,5 milionu dolarů, bylo pero "Space Pen", které fungovalo v nulové gravitaci, obrácené vzhůru nohama, pod vodou i v extrémních teplotách.



Ruský výzkumný program se potýkal se stejným problémem. Také jej vyřešili. Používali tužky.

Tato oblíbená anekdota, utahující si z přetechnizovanosti Ameriky, není pravdivá. Ve skutečnosti jak NASA, tak Rusové již od počátku tužky používali. Problémem prý byla občasná ulomená tuha, která pak poletovala po kabině, ale to bylo vše.

Vesmírné pero skutečně existuje. Vyvinul jej Paul C. Fisher, a to zcela nezávisle na NASA nebo Rusech. V roce 1965 poslal výsledek svého výzkumu (který skutečně stál kolem milionu dolarů, nicméně neplatila jej NASA) do vesmírné agentury NASA, a ta po pečlivých testech zařadila pero do inventáře všech letů s posádkou. Kupují je za necelé tři dolary za kus. Kromě toho jsou od roku 1967 dostupné komerčně. Tužky se však používají nadále.

Více k této zábavné legendě najdete zde:



Moderní tužka - výroba....↑↑↑

Aby tužka lépe tužkovala

Tužka sama o sobě nepíše, protože tuha je uzavřená v pouzdře. Jak ví každé malé dítě, musíme si ji nejprve ořezat. Historie ořezávátek by vydala na samostatný článek, ale protože nejsme žádná ořezávátka, tady máte alespoň pár ukázek.







Více roztomilých vynálezů pro zaostření tužky najdete třeba zde: Muzeum ořezávátek (anglicky)

Proč lidé olizují tužku?

Nevíme, proč lidé stále i dnes tužky olizují, ale dříve to mělo praktický důvod - vlhkost uvolnila některé typy tuh (například tzv. inkoustovky). V anglicky mluvících zemích, kde se tuze v tužce stále ještě říká "lead" (olovo) doteď přetrvává mýtus, že je tužka jedovatá. Není - grafit není zdraví škodlivý, i když pochopitelně jedlý také není.

Tužka do 21. století

Z vynálezů, kterými se zde už více než rok zabýváme, doznala tužka od svého prvního prototypu snad nejméně změn. Přesto se nezdá, že by měla v příštím století vymizet. Jednou tužkou napíšete prý až padesát tisíc slov, ročně se jich u nás vyrobí 300 milionů a každá z nich by mohla nakreslit 35 kilometrů dlouhou čáru.

Ještě si myslíte, že tužka je obyčejná?   

převzato z http://manafaco.blog.cz

 

 
 
 
 
 
 
 

PŘÍPRAVNÉ KURZY K TALENTOVKÁM NA ARCHITEKTURU

Powered By CMSimple.dk | Design By DCWD | 2Bdesign